Hvězdný bulvár

Myslím, že pokud tenhle pán bude nadále recenzovat pro Fantasy planet, přestanu jí poskytovat recenzní výtisky… prostě nehodlám spolupracovat se serverem, kam se šíří intelektuální svrab z Intercomu.

Michael Bronec
po zveřejnění recenze ze strany 15

Žádný pokřik ani pláč nás nepřesvědčí, že bílá je bílá a černá je černá.

Jaroslaw Kaczynski (polský premiér)

Vysvětlivky:

Praha (nepodepsané ZR),

Brno,

jinde

23. června se v kavárně Reduta uskutečnila pravidelná ochutnávka whisky. Ochutnávali jsme vždy pár whisky ze stejné palírny, přibližně stejného stáří, avšak z různých stáčíren. Ochutnávkou nás provázel pan Douglas Macfarlane, vedoucí pobočky The Scotch Malt Whisky Society v Edinburghu. Po skončení oficiální části se většina účastníků přesunula na neformální posezení v restauraci Pegas.

Marvin

23. června dorazil nový Marduk, sotva jsme pro něho založili při minulém „úklidu“ v SF archivu složku velikosti A4, přešel na formát A5, ale důležitější je samozřejmě obsah :-)

24. června se nás pár sešlo u Pet, oficiální záminkou bylo seznámit Zdenu HT se systémem našich nových klubových stránek. Když už byl zapnutý počítač, tak jsme si ukázali fotky z minulých akcí a nějaké trailery. Nakonec došlo i na web, a i když jsme museli mobilem kontaktovat webmastera Amise do Českého ráje, nakonec se dílo podařilo, i Miles dopsal na notebooku reportáž z předchozího dne a hned ji publikoval. Kromě toho jsme se občerstvili dvakrát Mojitem (jednou to byla stejnojmenná zmrzlina a podruhé jsem si při míchání pomohl polským limetko-mátový džusem), nějakými uzeninami a sýry a množstvím chlazené kofoly.

Marvin

24. června vyrážíme s Michaelou po ránu do kostela sv. Jakuba Většího do Stodůlek, kde A. K. Kudláč učiní významný životní krok a nejspíše (alespoň podle přání kněze a alespoň v té chvíli jistě i všech zúčastněných) navždy spojí svůj osud s Markétou. Scifistickou obec tam již zastupoval Jaroslav Velinský s manželkou a Ellie, Leonard Medek, Pavel Renčín (po čase jej zase lze vidět na SF akcích), Tom Němec, Wojta Běhounek s přítelkyní a Petra Neomilnerová s rodinou.

Obřad byl kratší  než pověstná svatba Viktora Janiše, ale také dost zajímavý, ti noví kněží, kteří se řemeslu začali učit asi až po roce devadesát, přece jen nejsou tak odtržení od života. Obzvlášť asi utkvěl obrat: Antonín a Markéta vypadají normálně, dokonce jsou normální, proč by tedy slibovali něco, co nebudou chtít dodržet? Na druhé straně je z toho vidět, že sociobiologii ještě v semináři neberou. :-)

Pak jsme se krátce zastavili občerstvit u Peti Pavelka a vydali se na výstavu fotografií Jana Šibíka. Nejspíše protože bylo horko a víkend, lístky prodával sám mistr, což mi nepřipadá jako špatný nápad.

Jako vždycky jsem byl z výstavy dost zničený a s radostí jsem uvítal odjezd k Jiřině Vorlové na Jižní Město na společenské posezení u příležitosti skončení hodnotící otročiny letošní CKČ. Asi vedro způsobilo, že tam letos byl jen Honza Vaněk jr. Protože jsme takové cestovatelské hrdinství projevili poprvé, ukázala nám Jiřina svůj a Gilhadův byt včetně takových tajemných míst, jako je servrovna či spíž.

26. června jsme konečně uspořádali velké grilování v redakci IK. Filip poslal napřed Jitku a Janu a pak dorazil s Bí. Děvčata měla výborně nacvičenou dělbu práce, Bí vyráběla sangrii, Jitka rozmrazovala ryby a připravovala je na opékání naplněné slaninou, sýrem, cibulí a česnekem a posypané roztodivným kořením (a Filip je nepřestával obětavě povzbuzovat). Já se ujal přípravy grilu a jako obyčejně jsem podcenil dobu na přípravu dostatečně žhavého uhlí, takže ještě když s hodinovým zpožděním dorazil Honza Vaněk jr., ryby ležely v alobalu jako mrtvé ryby. Okolo deváté se vše k dobrému obrátilo a kdo nespěchal domů, tak si pochutnal. Mezitím se stihlo několik turnajů v šipkování, vypilo se několik litrů směsí vína a kompotů a mám za to, že si nikdo nestěžoval. Janě se dokonce podařilo zapomenout si u nás svou soupravu minipetanque, alespoň dobrá záminka zase se sejít.

27. června jsem prožil Docela nabité úterý, nejdříve jsem se v poledním žáru sešel s Pagim, který vytiskl letáčky ČS fandomu pro FF. Pak na oběd s Netopejrem, jelení medailonky s bramboráčky byly kupodivu vynikající i v tom horku. Za hodinu jsem byl v Krakatitu zase, tentokrát na schůzce s Vlastislavem Tomanem. Nějak mi unikla jeho kniha Můj život s ábíčkem, a nejen mně, chyběla i Jardovi Olšovi a Filipovi Gotfridovi, naštěstí ji pro nás všechny opatřil za nakladatelskou cenu. Konečně jsem s panem Tomanem mohl promluvit i o SF, na všech předchozích setkáních (na ComicsConu a tak) byl vždycky kontext plný komiksu. Bohužel mi sdělil i smutnou zprávu o úmrtí Františka Kobíka, viz minulý IK. A pak zpět do rachoty, kde se měl v pět objevit Ondřej Müller, ale kdo jej zná lépe, ví, že dorazil se zpožděním. Ondřej měl zájem o povídky Caroly Biedermannové, bohužel jsem mu musel říci, že Carola stále ještě bojuje s alkoholickou závislostí a pro vydání svých povídek může maximálně dát souhlas, ale jiné práce, natož další tvorby není nyní schopna.

Pak jsem mluvil o svých pozitivních čtenářských zážitcích, totiž o třech sbírkách povídek, které mě v poslední době oslovily (Vlak do pekla, Pustiny a Takový bláznivý vesmír), až pak jsem si uvědomil, že dvě z nich má na svědomí Ondřej. Ten mi zase vyprávěl, jak poctivě přečetl všech asi 103 povídek Roberta Sheckleyho, a vybral z podobných vždy tu nejlepší variantu, pokud už tedy nevyšla v Lístku na Tranaj.

U Vlaku do pekla mi zase prozradil důležitou informaci, že poprvé vychází nezkrácený o asi tři odstavce. Ani překladatel Oldřich Černý si již nevzpomněl, co u některých vedlo k jejich vypuštění.

28. června jsem ztratil trpělivost a zavolal J. Olšovi, jr., kde je slíbená pozvánka na vernisáž zimbabwského sochařství v Tróji; jak se dalo čekat, problém byl někde mezí židlí a klávesnicí, ale byl jsem ubezpečen, že jsem na seznamu uveden hned na třetím místě. Cestou do Botanické zahrady jsem ještě v metru potkal ředitelku Světa knihy Danu Kalinovou. Jako obvykle poznala ona mě, ale aspoň že tak, cesta nám oběma lépe uběhla při rekapitulaci volebních výsledků. Prohlédli jsme si exponáty a přiblížila se osmnáctá, kdy mělo začít a také začalo slavnostní zahájení. Jeho Excelence byla v jednom kole, když nás s pí Kalinovou přivítal, dorazil Milan Knížák (asi se podívat, jak to vypadá, když to někdo umí) a Jarda nás opustil.

Pak držel řeč ředitel zahrady a po něm Knížák, který řekl, že pro NG také nakoupil nějaké zimbabwské sochařství, ale větší kousky, protože se zajímají jen o velké umění...

Pak zapěl dívčí pěvecký soubor, jehož název se pokouším zjistit, předvedl směs afrických, ale možná polynéských písní, které mi připomínaly hudební doprovod k nejnovějšímu zpracování Stroje času.

Shromáždění hosté vytvářeli malebné skupinky, jen přítomní politici a diplomaté ve svých černých oblecích vypadali vedle extravagantních rób přišedších afrikanistek či exotického odění přítomných cestovatelů a členů Spolku přátel Afriky poněkud konfekčně.

Pak se mi Jeho Excelence někam ztratila, a protože jsem se potřeboval zbavit knih, které jsem mu dovlekl, vydal jsem se na (ž)raut do nedaleké vinotéky Svaté Kláry, veden poučkou, že kde se baští, tam bude i Jarda. Kupodivu nebyl, ochutnal jsem tedy ode všeho ze zastoupené arabské kuchyně, už se nedivím, že muslimové tak spěchají do ráje, na zemi si skutečně příliš neužijí, a vydal se hledat Jardu jinam. Nakonec jsem ho objevil u vchodu, kde čekal na zpozdilou Janu Hybáškovou, které mě i představil, ale už jsem spěchal, a tak jsem mu jen vrazil knihy a vydal se k domovu.

29. června jsem zašel do Tritonu, bych tam uvedl Petra Nykla (účastníci posledního SSSR si možná vzpomenou na mladíka, kterého přivedl Richard Klíčník a o němž tvrdil, že právě uzavřeli registrované partnerství). Petr chce přeložit knihu o životě cikánské komunity ve Francii a okolí v době před druhou světovou válkou a hledal nakladatele. Nevybrali jsme si k tomu zrovna nejvhodnější termín, protože právě v ten den slavila narozeniny jedna ze dvou Stasových pravých rukou Mirka Hudečková. Naštěstí oslava pokračovala ještě večer U vystřelenýho oka, kam jsme s Michaelou a Netopejrem rovněž večer zašli (a dobře se poměli).

30. června vyrážíme s Karlem Petříkem a Wojtou Běhounkem na Avalcon, vlastně FF. S mírným zpožděním a zastávkou v Seqoyi, kde nám Martin Antonín vnutil ještě knihy Wolf Publishing, které si organizátoři nedokázali vyzvednout (mám dojem, že Staso si stěžoval na něco podobného), nás okolo čtvrté dopravilo nové Netopejrovo luxusní přibližovadlo do Chotěboře. Organizátoři (Vaškovi skauti) si nejen odnesli své knihy, ale pak pomohli vytahat do druhého patra i Netopejrovo pojízdné knihkupectví. Sláva a díky jim. V místnosti číslo dvě byl již usazen Wales, v jehož antikvariátu jsem si koupil pár laciných zajímavostí. Někdy v tu dobu začalo pršet a já si jenom liboval, že jsem maskován jako knihkupec a mohu být v Junior klubu, protože běžní účastníci museli v přilehlých prostorách čekat na sedmnáctou, až bude zahájena registrace. Bohužel, centrální počítač FF zkolaboval a vzal s sebou do věčných lovišť i databází přihlášených a ubytovaných, a tak přesně v pět vyběhl Vašek Pravda do deště a požádal o hodinu strpení, já to ze svého místa v suchu tak nesledoval, ale slyšel jsem, že když to po nějakém čase zkusil podruhé, zavlnil se nad hlavami čekajícího davu takový les šermířského nářadí, že to Vaška inspirovalo k tomu, aby dovnitř pustil všechny zájemce, ať již registrované a platící, či o tom jen přemýšlející. Jev to ještě před nedávnem nemyslitelný, představte si třeba, že by začalo hořet, jak by nepořádek v evidenci znesnadnil identifikaci mrtvol.

Pozorný čtenář postřehl, že se nezmiňuji o Michaele, a očekává popis bujarého nočního života s bandou drsných knihkupců, ale člověk míní a počítače mění (jak popíši za chvíli), a navíc Michaela přijela jen několik hodin po nás s Vladanem Rámišem a Lenkou Martinovskou. S nimi jsem navštívil Jatkon, kde nás do nostalgické nálady přivedl první díl Čtyř z tanku a psa, a pak i první část epopeje Osvobození.

Tu jsme pro mizernou kvalitu nedokoukali, nicméně na mě obrovský dojem udělala scéna z předvečera bitvy u Kurska:

Vyslýchající Rus: Za co máte ten železný kříž?

Zajatý Němec: Za Stalingrad, ale zítra bude Kursk vaším Stalingradem.

VR: Zaútočíte na nás?

ZN: Ve tři hodiny ráno.

Proč já si vždycky myslel, že jazykům bylo třeba připojovat k intimním partiím svorky od polního telefonu a pak podporovat jejich hovornost točením kličkou?

Protože jsem do Chotěboře přijel, hlavně abych konečně slyšel zpívat Cellindru, snažil jsem se průběžně zjišťovat, v kolik začne slavnostní zahájení (v programu avizované na devátou). Naštěstí mi Cellindra poslala sms, a tak jsme se okolo desáté vydali do kina. V předsálí jsem potkal Vaška a zeptal jsem se ho, zda nejdu pozdě, pravil, že o trochu, že zpoždění bylo menší, než se plánovalo. J Ono ho to otcovství snad vážně polidšťuje.

Zapadli jsme do řady vedle pí Pravdové (ale jedno místo jsme pro Vaška nechali) a za několik okamžiků to Říčanští fidliharmonici zase rozbalili. Řekl bych, že za ten rok mnoho nezkoušeli, všechny jejich chyby mi byly podezřele povědomé, asi jako bych se s nimi důvěrně seznámil již před rokem. Horší bylo, že nějakou chybou ozvučení byl velmi špatně slyšet i sbor, kvůli kterému jsem přijel L.

Když jsme se vrátili, potkal jsem Netopejra a ten mi vyprávěl úžasně spletitý a napínavý příběh, jak se pokoušeli s Wojtou ubytovat. Nedokážu to přesně reprodukovat, ale významnou roli v něm hrál klíč, který pasoval ke  dveřím s jiným číslem, než na něm bylo uvedeno, pokoj, kde již byl někdo ubytován, a nakonec zcela jiný pokoj, než zaplatili, kde pro mě měla být třetí postel. Nebyla. Nakonec jsem ještě rád odjel s Michaelou do Radostína, kde jsme využili pohostinství rodu Martinovských.

1. července ráno nás a Lenku Martinovskou (věrnou čtenářku IK) hodil Vladan zase na FF, registrace se přestěhovala do kina, ale hned jak jsme ji objevili, šlo všechno velmi rychle a pohodlně. Potkal jsem skoro celý Islington a RUR, hlavně tedy Filipa, Bí a Jitku, a zbytek dopoledne jsme strávili dílem na výborném programu Červeného trpaslíka (bohužel v zoufale malých prostorách), pak jsme navštívili besedu s dabéry Harryho Pottera (Ron a Hermiona, Harryho mluví Vojta Kotek, ale s tím by údajně nebylo moc legrace, protože HP nečte a netuší, co ty věty, které ve filmu vypouští z úst, znamenají).

Pak jsem se ještě (odděleně) setkal se dvěma StarWars fanoušky a překladateli Milanem Pavlíčkem a Milanem Pohlem, pochválil Kačenku Pravdovou, po letech se setkal s Víťou Štachem z pravěkého Villoida (už nevím, byl současníkem Ferdy Šediváka a Martina Klímy, nebo snad ještě Alberta a Pyvose?)

A pak byl nejvyšší čas odjet na velkou grilovací sešlost do Radostína, který si ten večer své jméno opravdu zasloužil.

2. července jsme dopoledne obdivovali Velké Dářko z turisticky méně exploatované strany a pak s Vladanem navštívili pamětihodnosti jeho rodného města Žďáru nad Sázavou (hlavně Muzeum knihy v zámku Dr. Kinského a Zelený vršek) a pak s krátkou zastávkou v Přibyslavi vstříc antikyslíkové resuscitaci v Praze.

3. července jsem dočetl Kontakt od Carla Sagana (v legendárně špatném překladu Jana Schmidta), chystám se k tomu po každém vysílání stejnojmenného filmu a letos jsem to dokázal. Kupodivu jsem nabyl dojmu, že zfilmování věci prospělo.

5. července Probíhalo herní odpoledne u A+A. Ze začátku jsme si dali něco intelektuálně méně náročného – Jengu, což po namíchaném mojitu nebylo tak snadné. Pak jsme si dali další méně náročnou deskovku Tsuro, jejímž vítězem je ten, kdo se jako poslední udrží na herní ploše. To nás natolik vyčerpalo, že jsme si promítali Robovy filmečky a fotky z našich akcí (Halloween apod.). Nakonec došlo na původně avizovanou Ticket to Ride na mapě Francie a opět bez pravidla s nádražím, takže tentokrát se stal obětí blokování Amis. Vše jsme prokládali vínem, ovocem a jednohubkami.

7. července vyšla opět Milesovou zásluhou již popáté naše ročenka Krach. Na 90 stranách shrnuje všechny loňské akce, které Pochmurná neděle pořádala nebo se jich zúčastnila.

11. července  byla v klubu nevídaná účast – v Legendě se kromě stálé sestavy v plné síle vyskytovali i Piter (přinesl složku archiválií, mj. scénář slavné jednomečovky Conan – lovec), Klikin (v dlouhých kalhotách) a Mikuláštíkovi (s Davidem).

Marvin

11. července jsem překonal vedro a odpolední ospalost a vydal se na výstavu fotografií Václava Vlka „Buď zdráv Jerusaléme“ do literární kavárny Jericho v Opatovické ulici 26. Číslování je tam trochu zákeřné, naštěstí mě zahlédly Michaela a Jolana a donavigovaly mě do příjemného prostředí se spoustou starých známých z Krakatitu i odjinud. Říkal jsem pak rovněž přítomné Jitce Brandejské, že mi ani tak nechybí pondělní výpadek. Chvilku po páté zahájil výstavu redaktor Neviditelného psa J. Wagner četbou kapitolky z Vaškova cestopisu, autor pak doplnil, že píše o tom, co viděl on a jak si to pamatuje a že nevylučuje, že někomu, kdo tam byl s ním, bude připadat, že byl v úplně jiné zemi. Nicméně krásné fotografie by je asi upamatovaly.

Když jsme se občerstvili dobrotami z repertoáru Jericha a značná část přítomných (Egon Čierny, Robert Rameš, Ivan Straka, Martin Čapek, jmenuji jen ty, kteří občas figurují v IK) odchvátala za povinnostmi, sesedli jsme se z Jolanina popudu s Vaškem Vlkem k jednomu stolu a probírali jsme na přeskáčku své známé a zkušenosti s Izraelem. Původní nápad donést k našemu stolu zbylé tácy s občerstvením číšnice nepochopila, jako „dojedem to a půjdem“ a nosila nám stále další, takže jsme s Šamanem (se svátečním šábesdeklem na hlavě), Jolanou, Evou Kaiserovou (známou ještě od Iva Železného, který definitivně opouští nakladatelskou živnost), Petry Biedermannem a Brodským a samozřejmě hostitelem, setrvali až někdy do osmé hodiny.

12. července jsem zaskočil do prodejny Netopejr s novým Interkomem a na kus řeči s Karlem Petříkem. Pak jsem vyšplhal o patro výš do kavárny Krakatit, kde jsem měl schůzku s Jarkem Kopečkem a kde Michell Talašová procházela korektury dalšího dílu GRRR Martina o tom Ledu a ohni. Jen jsem dal Michell Interkom a ještě jsem ani Jarkovi nestihl předat k recenzi Divokou jízdu (osmnáct erotických povídek vybraných Ivanem Adamovičem) a nahoru se přihnal Netopejr a zle mi vyčinil, že jsem v (minulém) Bulváru několikrát (3x) chybně uvedl místo, kde se konaly křty knih, o kterých jsem referoval. Až když odešel, napadlo mě, že šlo o freudistické přeřeknutí, zkrátka jsem podvědomě nechtěl, aby jeho dobré jméno bylo spojováno s texty, ke kterým jsem měl výhrady.

A ještě jedna zaznamenáníhodná maličkost, za barem je nová pěkná, zdvořilá, slovensky hovořící obsluha.

13. července mám v Krakatitu schůzku s Laski (Evou Kulíškovou) a jejím přítelem, vrátili se zrovna z Wojslawic, obce, kterou proslavil Jakub Vandrovec, a přivezli spoustu fotografií a film z tamní návsi. Řekl bych, že cestou do těch divokých končin prokázali značnou dávku odvahy, a tak mě ani nepřekvapilo, když požádali i o přijetí do řad ČS Fandomu.

14. července Franta Novotný dopsal třetí díl Valhaly, patnáctiletá práce se blíží závěru. Teď ještě několik předčtenářů vyjádří své názory, Franta dokončí drobné stylistické úpravy, pak běžná redakční otročina v Tritonu a na Vánoce byste mohli najít třetí (a poslední) dvoj-díl Valhaly pod stromečkem.

Navíc došla zpráva z nakladatelství Solaris, že se rozhodli vydat Valhalu polsky a že dokonce přesvědčili naši přítelkyni, bohemistku Joannu Czaplińskou, aby se ujala překladu. Joanna se již pár let zabývá lukrativnější prací než je překládání beletrie (Viktor a Petr Kotrle by mohli vyprávět :-), ale překládat Valhalu není jen práce, to je i čest, alespoň podle mého skromného mínění.

Zdeněk Rampas