Edita Dufková: Za okraj Světa

V tomto roce vydalo nakladatelství Laser svou historicky devátou „českou“ knihu: a sice sbírku povídek Editě Dufkové. Zahrnuje deset povídek a šest mikropovídek (pod souborným názvem Nezvrácené osudy), z toho čtyři texty nové (budeme-li Nezvrácené osudy považovat za jeden kus) a jeden přepracovaný (Pisatelé osudu (Mlok 2003) >> Vymítání andělů). Kniha je doplněna autorčinou bi(bli)ografií a doslovem Jaroslava Mosteckého.

Edita Dufková patří mezi relativně nové a mladé autory. První povídku uveřejnila ve sborníku vítězných povídek soutěže O cenu Karla Čapka v roce 1999 a o pár měsíců později další, v prosincové Ikarii. Od té doby publikovala v Ikarii a úspěšně se účastnila následujících ročníků soutěže O cenu Karla Čapka (2001, 2002, 2003, 2004). Její povídky se ocitly v antologiích Mladé fronty, edice Ikaros, 2003: česká fantasy a 2005: česká fantasy. Letos ji poctilo nakladatelství Laser vlastní povídkovou sbírkou.

Je dobré vidět na pultu novou sbírku povídek české autorky. Bylo by lepší, kdyby to byla sbírka vyzrálá a dobře namíchaná, jako kvalitní cuvée. Leč kvalita předložených povídek značně kolísá, od velmi zajímavých – titulní Za okraj Světa a závěrečné Nezvrácené osudy, přes průměrné – Škvírové příšery až k těm zbylým, pro které mne napadá termín ne-povídky, měl-li bych parafrázovat jazyk Rasy z románů Harryho Turtledova.

Povídka Za okraj Světa nás přivádí do postkatastrofické budoucnosti, ve které velmi pravděpodobně došlo k vojenskému konfliktu značných rozměrů, na jehož konci se objevila Stvořitelka a její děti, inteligentní krysy, obývající teď sopečný ostrov kdesi v oceánu. Svět a kultura krys jsou vylíčeny velmi přesvědčivě; matriarchální společnost bílých krys-bojovnic a jejich šedých podřízených, černých krys-otrokyň a samců, kteří jsou jen ozdobami harémů, rozčesávači zašmodrchaných chlupů a jinak úplně zbytní. Popisovaný úsek krysích dějin věrně odráží stav společnosti inteligentních bytostí – aliance, pletichy, a v neposlední řadě vlivné náboženství. Hlavní představitelka kultu, Stvořitelčin hlas, a její armáda jsou zajímavým prvkem krysí společnosti. Stvořitelčin hlas je velmi silná krysa, má autoritu i moc, ale straní se bojů do doby, než dojde k narušení rovnováhy. Hlavní postava příběhu, Asterpiní, je bílá krysa se vším všudy; má strategické myšlení, odvahu a vůli. Má plán, jak překonat omezení daná limitovanými zdroji ostrova, a ovládnutí všech krys myslí smrtelně vážně. Tak vážně, že se nebojí ani démonů a vyplouvá v člunu Holého tuleně za okraj světa. Ví, že zvítězí, ale také ví, že jednou bude poražena. Jenže to by nebyli lidé, pardon, to by nebyly krysy, aby si něco dělaly z toho, že čím kdo zachází, tím i schází.

Autorka vyfabulovala zajímavý svět, který má silný náboj a potenciál, ale povídka končí jako vybombardovaný most kdesi nad propastí. Asterpiní přistane v zemi démonů, zabije svého prvního démona/člověka a… A nic. Bezradný konec ostře kontrastuje s pečlivě vypracovaným předcházejícím dějem. Rozmach příběhu je zastaven v půli. Obavami, co s ním? Čekáním na nakladatele, který vydá celý román? Autorce lze odpustit používání nefunkčních neologizmů (např. vědomá krysa – krysa shromažďující vědomosti; není to česky vědoucí?), ale ne násilný potrat nedospělého příběhu.

Nezvrácené osudy, šest mikropovídek se společným námětem neodvratného, jsou milým překvapením. V sevřeném útvaru se Editě Dufkové daří navodit atmosféru, načrtnout zajímavý a hluboký příběh, střih ze života. Koření absurdity smrti a násilí, živá a uvěřitelná výpověď. Žádný balast, žádné pózy, skvělé čtení.

Škvírové příšery (povídka obsadila 3. místo v soutěži O cenu Karla Čapka v roce 2003), jsou příběhem posádky záchranářské vesmírné lodi, jež se zabývá likvidací různých havárií a pohrom při škvírovém cestování Vesmírem. Úkolem posádky je najít zbytky lodě Tampa, která v systému havarovala po nepovedeném vystoupení z nadprostorové škvíry. Příběh začíná poutavě, nesrovnalosti v poloze vraku a souvislosti vyplývající z rozporů ohledně deklarované a reálné hmotnosti havarovaného korábu, zdánlivě klidná planeta a podivné prostředí. Je tedy zaděláno na přitažlivý dobrodružný příběh, jenže… Jenže potom se cosi zlomí a slibně rozjetý děj narazí. Narazí na špatnou, alogickou fabulaci a z příběhu se tak stává ne-příběh. První problém nastává v okamžiku, kdy zjistíme, že se posádka záchranné lodi chová amatérsky jako rodinka na výletě; jejímu osamělému členovi je dovoleno vyjet do neznámého terénu bez kontroly. Autorka předpokládá existenci vysílaček; v podobných případech platí pravidlo, že se skupina v terénu musí každé čtvrt hodiny hlásit. V době cestování nadprostorem bych ale čekal dokonalejší monitorovací systém včetně polohovacího. Další šok, lodní lékařka klasifikuje planetu jako systém bez větších živočichů a při tom, jak vyplývá z děje, jich zrovna kolem vraku pár pobíhá. Jak došla ke svému tvrzení? Rozbor ekosystému ve vteřině – výsledky zaručeny, dodává firma Jonáš a syn? Následují už jen bohové ze stroje a zklamání: ve skupině stojící v mokré trávě uprostřed bouře někdo zavelí k zemi, když se v  bezprostřední blízkosti blýskne (v bouřce nejrychlejší cesta na onen svět hned po přímém zásahu), jen proto, aby druhá skupina ve stanu mohla na plátně stanů vidět záhadné siluety postav? Po zmizení několika členů posádky se courají průzkumné skupiny nedisciplinovaně a beze zbraně neznámou krajinou jen proto, aby se ztratili další? Skutečně je ke šroubování třeba palce v opozici k ostatním prstům, nestačí jen dvě plochy/hrany, které se mohou nezávisle pohybovat v opačných směrech? Nebo i pouhá jedna dlaň s prsty, ale bez protilehlého palce? Chytněte si šroubovák mezi dlaně či jej obemkněte prsty a dlaní s palcem vystrčeným nahoru. Není to žádný zázrak, ale šroubovat se tím dá.

Tomu má čtenář věřit? Proč by měl? Jen proto, že si to autorka přeje?

Ostatní povídky, tedy vlastně ne-povídky (Spálení a hořící, Nebudeš mutantem!, Propadlé světy, Kamir, Vymítání andělů, Věc Elina, Křížové hřeby, O mrtvém koni), se už jenom vezou po slepé koleji podobných ne-literárních postupů. Neuvěřitelné fabulace, řešení, která čtenář nemůže z uvedeného předjímat (deus ex machina) a jazyková neohrabanost. Např. Spálení a hořící stojí na desinterpretaci evoluční hypotézy. Evoluce není „vývoj lepších a dokonalejších živočišných druhů“, jak se nás snaží Edita Dufková přesvědčit. Evoluce pracuje s adaptací organizmů na jejich životní prostředí, optika nahlížení „lepší a dokonalejší“ v biologickém vývoji je falešná vinou antropocentrického vidění světa. Povídka Křížové hřeby zase bez kontextu roubuje některé kulturní fenomény (poprava na kříži, pohřeb do neposvěcené půdy, latinský jazyk /označení Innominata/) na kulturu nejen odlišnou od zdrojové, ale i s ní nesrovnatelnou. A na čem staví zápletku povídka Věc Elina? Třeba na tom, že čtenář uvěří tomu, že špičkový český vědecký ústav přijme na post vedoucí pracovnice někoho, o kom policie prohlásí, že jeho záznam na předchozím pracovišti je „pár dat v počítači, která se dají snadno zfalšovat“. Jak probíhalo výběrové řízení? Nemělo by už trknout, že Řekyně mluví plynně česky? Navíc, Edita Dufková tu samoúčelně konstruuje řešení problému přerušené míchy kyberneticky, ač mnohem snazší a dnes podstatně pokročilejší je užití nediferencovaných kmenových buněk. Dále, jednou ze součástí příběhu je výstavba kyborga, hlavní postavy, jako zařízení pořízeného z investičních peněz fondů grantové agentury. Ví Edita Dufková, že taková zařízení podléhají přísné inventarizaci, takže kyborg Elina by měl někde na těle inventární štítek s kódem a v šuplíku na ekonomickém inventarizační kartu? Možná jde o hnidopišiny (pozn. překl. malicherné detaily), ale bez nich je fabulace příběhu neuvěřitelná a snesitelná tak maximálně u tzv. oddechovek ŕ la JFK nebo Perry Rhodan.

Editiny ne-povídky mají tedy jednoho společného jmenovatele, a tím je silně emotivní závěr (netroufám si jej nazvat pointou), který nezřídka představuje násilná smrt hlavní postavy. Autorka své srdceryvně vykreslené postavy vystavuje nesmyslným procedurám, a potom, co k nim čtenář pojme sympatie, je nechá podlehnout nějaké stejně nesmyslné tragédii. Postup, který funguje v sevřeném útvaru poetických Nezvrácených osudů, nefunguje v případě příběhů s širším záběrem. Tam je potřeba něco víc než jen hra s emocemi, a sice logický děj a koherentní příběh. Povídky Edity Dufkové rozhodně nepatří mezi experimentální prózu, žijící nahlodáváním stylistického kánonu. Celek potom budí dojem, že autorka prostor před oním koncem vyplnila harampádím, jehož jediným účelem je prázdnotu zaplnit a dovést zdráhajícího se čtenáře k strojenému ukončení.

Jak již bylo řečeno výše, text trpí navíc vyjadřovacími zádrhely (nevhodná volba slov a slovních spojení), a to buď v podobě převážně významových neologizmů, nebo kostrbatých vět.

Objevují se také nemotivované aluze, např. zmínka o sekvenci GATTACA (běžná lidská sekvence nukleotidů, ale zároveň je to i stejnojmenný film režiséra Andrew Niccola z roku 1997) v Nebudeš mutantem! nebo jméno Bukephalos (jméno koně Alexandra Velikého, psáno velmi archaickým pravopisem) ve Spálení a hořící. Proč? Tajná znamení kabaly? Ukázky autorčina vzdělání? Neplní žádnou funkci: neparodují, neupřesňují, neumisťují. Jen stojí v textu jako zmoklý pes u cesty.

Edita Dufková ukázala, že psát umí, když chce. Ještě to ale bude chtít hodně času, aby v ní zvítězil sebekritický nadhled nad touhou pochlubit se vlastní tvorbou. Přejme autorce více takových nápadů jako ty v Za okraj světa a Nezvrácených osudech. Přejme jí při její náročné práci a studiu dosti volného času na psaní. Přejme jí také lepší redaktory, kteří by měli čas a chuť s ní pracovat na tom, aby její příští sbírka byla vyrovnaná, čtivá a nápaditá.

Závěrem si dovolím upozornit na děs, který Jaroslavu Mosteckému unikl v doslovu a prošel redakcí; a to na módní paskvilózní vazbu typu je to vo tom: „A psaní je právě o tom, o trpělivosti, o tisíci hodinách…“ Brrr, toto by se zkušenému spisovateli stávat rozhodně nemělo.

Jan Havliš