Civilizační šok: Vyprávění pojaté jako příručka pro potenciální emigranty

Máte dobrodružnou náturu? Lákalo by vás vydělávat si na živobytí v jiné měně než v korunách? Chtěli byste vědět, jaké to je bydlet pod palmami na pobřeží oceánu? Není tak obtížné si to vyzkoušet.

Od sepsání příspěvků pro Interkom – U nás v Massachusetts a Cizinče, vaše peněženka je proklatě nízko – uplynulo osm let a pořád jsme ještě za vodou. Návrat v blízké budoucnosti neplánujeme, přestože už dobře víme, že pobyt v cizině dokáže člověka potrápit. Řeč je o civilizačním neboli kulturním šoku. Ten druhý termín nemám rád, protože se v intelektuálních kruzích interpretuje tak, že cizincům kultura chybí, protože neznají Prodanou nevěstu. No, Smetana tu příliš populární není, ale Dvořáka považují za předního amerického skladatele. Překvapení? A jsme u toho, o čem chci psát.

Fakt je, že americké způsoby se od těch českých příliš neliší. Anglosaští poutníci měli stejné křesťanské kořeny jako my a hromadná imigrace v následujících stoletích jejich verzi puritánského fanatismu otupila dostatečně, aby to bylo k žití. V Čechách sice křesťanství společnost do takové míry jako v Americe neprostupuje, ale nedá se upřít, že pocházíme ze stejné odlivky. Kdo nevěří, ať se přestěhuje třeba do Japonska nebo Jemenu a porovná. Po deseti letech pobytu však zjišťuju, že rozdíly mezi námi a Američany jsou přece jen hlubší, než jsem si původně myslel.

Civilizační šok se nedá přesně popsat. Není to občasný trapas, ale série situací, které se vrší jedna na druhou a nějak není jasné, jak se k nim postavit. Není to jen kvůli nedokonale zvládnuté řeči, občas rozumíte dokonale, ale obsah sdělení stejně nedává smysl. Ani selský rozum holt nepomáhá, když máte jiné vstupní parametry. Nejlíp se to asi vysvětlí na příkladech.

Jste první týden v Americe a díky tomu, že drobné obchůdky „na rohu“ už prakticky neexistují, vyrazili jste nakupovat do supermarketu. Když se někoho zeptáte, jak se tam jde, dívají se na vás divně. Jde? Tam se přece musí dojet! Supermarkety jsou většinou vystrčené mimo rezidentní oblasti někde mezi dálnicemi, a i když je nějaký na dohled od vašeho pronajatého bytečku, zkuste si přejít šestiproudovou komunikaci. Dotázaný Amík nikdy pěšky na nákupu nebyl, tak vám neporadí. Taky se mu honí hlavou, co chcete dělat potom. Nákup přece znamená plný kufr auta, to hodláte na hřbetě táhnout zpátky sto kilo v igelitkách?

I když se šťastně dostanete do obchodu (možná vám nějaký chudý Američan prozradil, že tam staví linkové autobusy, nebo za přispění policie, která sbírá podivné vandrovníky na krajnicích dálnic), čekají vás další obtíže. Už od dětství jsme chodili nakupovat a víme, jak v Čechách vypadá máslo, že mléko je v chlaďáku a v jakém balení jsou těstoviny. Suma těchto znalostí a instinktů je najednou k ničemu. V odděleních řazených podle záhadné logiky je vystavená spousta podivných barevných škatulek s cizojazyčnými nápisy. Nezbývá, než je všechny pracně luštit. Takový nákup se může protáhnout na dlouhou dobu, a pokud hledáte pecen českého chleba, tak na celý večer.

Řekněme, že o dvě hodiny později máte v tašce něco, co vypadá jako máslo, uzeniny a pár konzerv s obrázkem poživatiny, která vzdáleně připomíná lančmít. V pronájmu na předměstí nejmenovaného města (protože jeho jméno nejste schopni vyslovit, a když se snažíte, tak vám domorodci nerozumějí) si chystáte první samostatnou večeři. Toustový chleba se ohýbá v prstech a při mazání se trhá na kousky. Máslo je odporně slané. Plátky sýra chutnají jako vosk a nedají se seškrábat z patra. Šunka nemá masovou chuť, protože je naložená v medu. Všechny konzervy mají nezvyklou konzistenci a nejsou poživatelné. O hořčici a párcích je zbytečné mluvit. Po třetím pokusu putují bílkoviny, tuky i uhlohydráty do odpadkového koše.

Trvá to několik dnů (měsíců, roků – to podle zarputilosti), než vám dojde pár věcí. Chleba je nutné opéct v toustovači, pak je křupavý a jedlý. Máslo existuje i neslané, ale je v menšině a je třeba hledat. (Nakonec stejně dojdete k názoru, že sladké máslo je dobré jen na vánočku a solené je dobrý vynález. Proč si nejdřív mazat housky a pak na ně sypat chlorid sodný? To je dvojí práce.) Plátkové druhy sýrů jsou určené k tomu, aby se rozpekly spolu s toustem, jinak jsou nejedlé. Medovou šunku (honey ham) mají Američani v oblibě, ale znají i tu normální. A nakonec uzeniny. Ty fakticky nejsou moc dobré, ale časem zjistíte, který druh je nejbližší naší chuti. Je nutné experimentovat. Většinou šáhnete vedle, ale jiná cesta není.

Pochopitelně, že příklad s nákupem s postupem času a globalizace pomalu přestává platit. Supermarkety jsou dnes v Čechách v každé díře, toustový chleba taky a můžete si dopřát i to solené máslo. V roce 1996, když jsme odjížděli, to tak ještě nebylo a marně se pokouším vžít do šoku těch, kteří se přesunuli na Západ ještě před pádem Železné opony.

Situace se mění i na americké straně. Díky stálému přílivu nových imigrantů-spotřebitelů se objevuje nový trh a s ním i nové druhy potravin. Nedávno se ve Stop Shopu objevily špekáčky, které jsou lepší než české, a občas se dá sehnat i dobrý (židovský) chleba. V Bostonu a okolí, kde žijí polské a ruské menšiny, se množí i jejich obchody. Teprve v záplavě anglosasů člověk ocení spřízněnost slovanské duše a kuchyně.

Supermarket je dobrý i k ilustraci, že civilizační šok je hlavně o lidech. Vzorce chování mají dlouhou setrvačnost. My, vycepovaní reálným socialismem, se přes všechnu snahu díváme na ostatní podezíravěji, než je v kraji zvykem. Obecně platí to, že mezilidské kontakty jsou otevřenější, příjemnější a vstřícnější. Když si vybíráte šunku, je běžné, že vám nabídnou plátek k ochutnání. Třeba i třikrát. Když máte s sebou dítě, bez říkání mu nabídnou kousek sýra. Prckové mají co hlodat a jsou spokojení. U pokladny frontu víc než tří lidi prakticky nezažijete, obsluha je příjemná a občas prohodí vlídnou větu nebo vtípek. U odkladové plochy stojí další maník, který vám cpe zboží do igelitek, tašek nebo papírových pytlíků, jak je libo. Pokladním se dá věřit natolik, že už jsem přestal sledovat, co a jak mi účtují. Když byl nějaký problém, tak mi při příští návštěvě bez zaváhání vrátili peníze, občas ani nechtěli vidět účet.

Naši kamarádi nás ze začátku udivovali, když si nakoupili patero kalhot, doma si je vyzkoušeli a čtvery obratem vrátili. Někteří lidé si prostě nechtějí zkoušet věci v kabince a dávají přednost pohodlí domova. A proč ne, systém je na to dělaný. V zákaznickém servisu ani nezvednou obočí. Dokonce ani nevadí, že oblečení vracíte až po nějaké době a boty vypadají mírně sešlapaně.

Na dobré věci si člověk zvykne rychle. Moje žena už pro mě nakupuje oblečení taky tak. Je to jednodušší, než mě dostat do obchodu.

Nedávno jsem nakupoval u Meinla na Vinohradské třídě a zažil si civilizační šok naruby. Stísněné prostory, všudypřítomná nervozita, úsečné jednání. Pokladní mi skenovala zboží světelnou rychlostí a házela věci na odkladovou plochu, zatímco já jsem koukal jako pako. V ten okamžik mi totiž došlo, že nemám nákupní tašku (takovou věc v Americe už pár desetiletí neznají). Řekl jsem si o igelitku a čelist mi klesla ještě o patro níž. Musel jsem vysolit čtyři padesát. Než jsem se zmátořil a začal balit, už odbavovali dalšího zákazníka a jeho věci lítaly do mojí hromady. Jasná pobídka, že zdržování se netoleruje ani mentálně retardovaným.

Jeden aspekt cizokrajného života, který člověk předem nedocení, je jídlo. Nedá se říct, že americká kuchyně není chutná, nebo že je malý výběr. Máte rádi krevety, slávky jedlé, ústřice? Co takhle lososa a humra, nebo mexickou enchiladu? Je libo čínskou, thajskou, nebo japonskou kuchyni? Všechno je k mání, cenově dostupné a vynikající. Přesto, jako od maminky to není a i humr se přejí (ta potvora má nasládlé maso, když ji převaří, je tuhá, a v každém případě se vyvarujte toho zeleného svinstva uvnitř. Humr požírá na dně především mršiny. Ještě před sto lety byl považovaný za podřadné jídlo pro nuzáky a ve státních věznicích propukaly vzpoury, když ho muklům servírovali příliš často).

Když nás přijedou navštívit příbuzní, chtějí vyzkoušet pověstnou mořskou kuchyni z Bostonu. My máme seafood (mořské pokrmy) rádi a jedna z našich zálib je sbírat podivné tvory do žaludku. Druhým koníčkem je sledovat, jak naši blízcí při prvním pohledu na tácy s exotikou ztrácejí odvahu. Po dvoutýdenním pobytu jim všechny výše zmíněné lahůdky čínské, indické a mexické kuchyně lezou krkem a začnou brblat něco o českém gáblíku. A to je krmíme dobrým chlebem, salámy a jinou prověřenou česky chutnající stravou.

Vezměte to jako varování. Jestli nejste ochotní přejít z českých buchet na něco jiného, může se vám pobyt v exotice pěkně zprotivit.

Naštěstí, jak časem objevíte, má každá kuchyně i plusy. Přestože pořád nechápu, proč zdejší kuchaři dávají do každé polívky kusy celeru, ať už je to hrachovka nebo slepičí vývar, jiné pokrmy nemají chybu. Třeba stejky. Taková kráva se v Čechách ještě nenarodila, aby z ní uřízli americký biftek. V lepších restauracích to může připomínat scénu z Adamsova Restaurantu na konci vesmíru. Vrchní dovalí flákotu čerstvého masa na obrovském tácu, v podstatě příčný řez krávou, a líčí v podrobnostech, z jakého místa který stejk pochází a co je na tom mase unikátního. Pro začátečníky je dobrý prime rib, pro pokročilé filet mignon. Jestli vám nevadí růžová šťáva, vyberte si z tepelných úprav zlatou střední cestu (medium – středně propečený). Well done (dobře propečený, který nemá ani stopu růžové uprostřed) už není to pravé. Nejmenší stejky jsou asi deset uncí, to je pěkná porce. Dvanáct uncí je přes celý talíř a nebudete mít chuť na maso celý zbytek dne. Čtrnáct je stejný kus, jen tlustší zákroj, pět až šest cenťáků silný. Šestnáct uncí hraničí s otravou bílkovinami, ale někteří jedinci to dokážou dojíst i s porcí hranolků, dušenými houbičkami a litrem zmrzliny.

Podobné zásady platí i pro hamburgry. I ty mám nejraději do růžova. Pochopitelně ho takového dostanete v jiné restauraci než u Meka Donalda. Takový hamburger je hrouda libové mletiny velikosti malého kuřete servírovaná na housce velké jako talíř a přizdobená zeleninou tak, že se druhá půlka housky nedá přiklopit. A když se vám to podaří, tak stejně neotevřete pusu, abyste si dokázali ukousnout. A když ukousnete, vyskočí vám sanice.

Zmínil jsem zmrzlinu, to je dobrý příklad civilizačního šoku. Za prvé, je výborná, smetanová. Lepší než italská, belgická, anglická a vůbec jinde na světě, kde jsem měl možnost porovnat. Na českou specialitu drceného ovoce ve vodě tady nenarazíte. Pozoruhodné jsou porce. Dětská, kterou si dávám já, je tak tři deci. Ještě i po letech tréninku nejsem schopný sníst normální porci, kolem litru, na posezení, přestože kolem mě stejnou dávku dojídají hravě i americká předškolňátka. Ono je to věčné roztahování žaludků na populaci znát.

V Čechách byly stravovací zvyky nalajnované přísnýma maminkama, tetama ve školkách a kuchařkama ve školních jídelnách. Na to zapomeňte. Začnu od toho, že školní a závodní jídelny neexistují. Jsou tu jenom kantýny, kde se dá koupit sendvič, ale hodně lidí si nosí kastrůlky z domova. Děti si nosí do školy kufříček (lunch box) nacpaný přeslazenými sušenkami, přesoleným sýrem a bramborovými lupínky a k tomu si zakoupí v automatu plechovku bublinkové vody s dvaceti devíti gramy cukru. Pak to završí čokoládovým dortíkem s burákovým máslem. Jestli nějaká teta ze školní kuchyně spáchala po této pasáži harakiri, je mi líto. České přesvědčení, že polívka je grunt tu prostě nesdílejí.

Občas jdu s kolegy na oběd do restaurace a podvědomě zachovám naučenou symetrii oběda – polívku následuje druhý chod. U stolu jsem však jediný. Jak jsou zvyklí od mala, dají si sendvič a hranolky. A tunu zmrzliny. A kolu. Samozřejmě dietní. Na takovéhle obědy se chodí většinou v pátek, to je v práci volnější den. Od pondělka do čtvrtka si taháme gáblík z domova a přihříváme ho o polední pauze v mikrovlnce. Naši příbuzní se nám smějí, že jsme jak za první republiky. Jestli nadáváte na komunisty, tak závodní jídelny mají na svědomí taky oni. A nebylo to tak špatný.

Martin Gilar