Hvězdný bulvár

Fan A: Přijel jsem do Chotěboře s devíti stovkami, jsem tu dva dny a obávám se, že se s tolika nevrátím.

Fan B: A kolik máš dnes?

Fan A: Patnáct stovek.

Vysvětlivky:

Praha (nepodepsané ZR),

Brno,

jinde

15. července jsme navštívili výstavu To tu ještě nebylo aneb Víte či nevíte, k čemu co sloužilo? (Moravské zemské muzeum – oddělení Dětské muzeum). Vyřádili jsme si na kvízech, u mnoha exponátů jsme dokonce byli i za pamětníky. Po náročných intelektuálních výkonech jsme se šli občerstvit barevnými koktejly do Air café. Došlo i na místně nejpopulárnější nealko limonádu: kaštanovo-banánovou.

17. července jsme zhlédli film Auta. Když jsem někdy loni viděl první upoutávku, tak mi připadala velmi dětinská a docela jsem se obával výsledku, ale Pixar snad ani špatné filmy neumí. Měl jsem z toho dobrý pocit – jako tornádo na Manhattanu.

Marvin

17. července jsme se sešli poprvé po FF v RUR. Filip nabízí vlastnoušně odposlechnuto na FF, viz výše.

Jana a Jitka přinesly fotky, tak jsem si alespoň udělal představu o tom, co se událo po našem odjezdu. Víc v Janině reportáži v minulém čísle IK.

19. července ve středu v Krakatitu „genetický inženýr“ Jarda Mach „přednáší“ o jedlých olejích a pokrmových tucích a dalších zdravotních rizicích stravování. Zjišťuji, že je to velký fanda klasické SF s docela dobrým přehledem. Stálo to za cestu, kterou jsme s Michaelou podnikli rozpáleným autobusem až z Ruzyně.

20. července v Krakatitu rozebírají Franta Novotný s Honzou Pavlíkem třetí díl Valhaly. Honza po celonočním čtení přišel se seznamem nesrovnalostí s ostatními díly knihy, která vznikala snad patnáct let.

22. července odpoledne nás vyzvedl Ivan Kmínek a vydali jsme se do Úžic ke Klímovým. Ivanovi se to moc nehodilo, ale když nám to slíbil, musel se jet bavit, i kdyby se mu nechtělo, za což má ale naše díky, protože při představě, jak v tom vedru v MHD vlečeme meloun, mi nebylo nejlépe.

Trochu jsme zakufrovali, značení prošlo nějakým podivným vývojem, ale po osmi km jsme našli způsob, jak se vrátit, Ivan redefinoval naši cestu jako poznávací výpravu Mělníckem a okolím.

Tak se stalo, že jsme dorazili jako poslední, okolo stolu vedle Martina, Vilmy a jejich dvou starších dcer seděli ještě Viktor (bez Haničky), Bidlo, Honza Vaněk jr. a Pavel Kočička, známý hlavně v blogerské a typografické komunitě, a kompletní rodina Tomáše Kohla (tj. manželka a syn Tomík, to už je malý gentelman, asi jsem ho neviděl déle, než se mi zdá možné). Když zrovna Bidlo nemluvil o poměrech na katedře japanistiky, vyptali jsme se Vilmy, jak je daleko její román, Pavel Kočička s Viktorem si navzájem předávali zkušenosti o tom, jak jsou při každodenním soužití užitečné ženy (napadlo by tě někdy prostudovat celý ročník časopisu „Podlahy“?) Martin mluvil o neotřelých Buchananových myšlenkách, jež našel v jeho knize, kterou si dovezl ze Států. U nás známe jen levicovou kritiku globalizace, ale lze ji (alespoň v USA) považovat také za socialistické spiknutí Evropanů s cílem znesvobodnit americké soukromé podnikání.

Když Vilma odvezla Bidla do rachoty a Viktora údajně očekávat Haničku z její cestě na Slovensko, já s Michaelou a Honza Vaněk jsme se rozhodli u Klímů pobýt do neděle, což možná v tom vedru nebyl nejlepší nápad, Honza s Martinem brzy odpadli a Vilma musela tišit a uspávat potomstvo. Já, který obvykle řeším problém usínání tak, že omdlím únavou, jsem byl okolo půlnoci v den, kdy jsem se ani jednou nepodíval na monitor čerstvý a bez myšlenky na spánek. Ještě okolo druhé se to moc nezměnilo, ale pak jsem asi usnul, protože jsem okolo deváté vstal na vynikající rodinou snídani, po které nás Martin hodil do Prahy.

23. července se u mě na malé školení v CorelDRAW zastavil Dalibor Čáp. Jestli jsem mu to vysvětlil dobře, můžeme očekávat nové přírůstky v kartografii Ertaru.

23. července v neděli jsme navštívili s Marvinem ve dvou (Pet cosi píchlo a na Amise bylo pozdě) poslední film Terryho Gilliama Krajina přílivu (Tideland). Byl to opět film ze šílenějšího koutu duše pana Gilliama, u některých scén se mi začínalo dělat špatně (čímž nemám na mysli preparaci lidské mrtvoly), filmu se ovšem dařilo balancovat na hranici představivosti a úchylnosti a nepřekročit ji. Na to ovšem bude mít každý vlastní názor, rozhodně to není příběh pro všechny, jako bylo Prokletí bratří Grimmů. Docela rád jsem to další den spláchnul podruhé zhlédnutými Auty od Pixaru.

Miles

24. července jsme v pravé poledne s Michaelou a Egonem Čiernym a Pavlem Weiglem dorazili do Karolina na promoci Richarda Klíčníka. Horko bylo příšerné, hádal jsem, že pedel má pod talárem jen pírsing. :-) Děkan měl dlouhou řeč, kterou započal z gruntu od Karla IV., Michaela soudila, že se v tom projevuje jako pravý pedagog, já s ní souhlasil, ale jsem šel dále a usoudil, že se chopil poslední příležitosti, jak svým studentům dostat něco do hlavy.

Když bylo vše za námi i nimi, sešli jsme se s Richardem a Klíčníkovými na nádvoří, objevil se tam ještě Honza Kantůrek a Hanička Janišová, opravdu mohu dosvědčit, přišla a dokonce bez Viktora. Kdybych chtěl pokračovat v konspiračních teoriích, mohl bych uvažovat, zda se za ní Viktor jen nepřestrojil, ale na to jí to příliš slušelo.

Egon dal paní Klíčníkové jménem KJV (a možná i fandomu) kytici s tím, že Richardovy úspěchy jsou z velké části její zásluha, já si myslím, že si ji zasloužila už za projevenou trpělivost.

V podvečer jsem zamířil do „příjemně“ vyhřátého RUR. Nejprve jsme se domluvili, že příští týden raději u nás (v redakci IK), ale pak se zjistilo, že 1. Bí a Eva v pondělí chodí na břišní tanec, 2. Jana bude na Tatraconu a 3. Jitka v Anglii. Při představě, že bychom byli ponecháni sami sobě, jsme večírek raději odtroubili.

28. července jsme uspořádali malou rozlúčko-narozeninovou párty pro Čermákovi, Peťu Pavelka (dodatečně blahopřejeme ke kulatinám), Talašovi (odjíždí na Tatracon) a pro Jitku B., odjíždí konečně na měsíc do Anglie (nebo GB?).

Vše jsme měli nachystáno pro obvyklé parno, slunečníky, ledové obklady, zmrzlinu, meloun a tak, ale když jako první dorazil Robert Rameš s Jitkou, začalo pršet a už to vypadalo, že budeme sedět v domě, nicméně než dorazili ostatní, vyčasilo se a stačilo jen trochu otřít zahradní nábytek.

Grilování, které podle původního plánu mělo být jen doplňkové, docela přišlo k duhu, Honza Vaněk je scifisticky ozvláštnil syntetickou bílkovinou ve tvaru masa, jmenuje se to tuším Šmačík, okolo jedenácté se dokonce některá zimomřivá děvčata začala shánět po troše dalšího ošacení.

Kulturním vrcholem posezení byla soutěž o nejkrásnější myšku, myšáka večera, kterou při návštěvě Finska pochytila Dana Čermáková.

28. července pořádal Whisky shop ve spolupráci s Cafe-Restaurantem Reduta ochutnávku whisky. Tentokrát šlo o vzorky whisky z jedné z nejslavnějších pálenic – The Macallan z oblasti Speyside. Ochutnávalo se celkem pět vzorků, dva z různých nezávislých plnění a osmnáctiletá spolu se dvěma zástupci série připomínající 20. až 50. léta, konkrétně Thirties a Forties (a v chuti repliky se skutečně projevilo, jaký vliv měla španělská občanská válka a tedy nedostatek tradičních sudů po sherry). Pak už jen zbývalo zabalit láhev Laphroaigu a vyrazit na misi směr Tatracon.

Marvin

30. července programuji rychlejší převod Interkomu na web.

31. července v RUR prohlížíme „novou“ Ikarii, až na obálku, kde je Srpen místo 8/2006, se takřka celá vrátila k opuštěnému designu. Jen cena zůstala, jako by obsahovala všechny ty barevné přílohy, které do ní nanutili creativci ze Stratosféry.

2. srpna na Tatraconu se dnes nejspíš vaří guláš, ach jo.

3. srpna V Krakatitu zavřeno, tak se jen scházím s JVjr., aby mi předal další dočtený kus Valhaly.

4. srpna Viktor Janiš dočetl Poslední den Valhaly a je nadšen. Škoda, že už nevydržím číst tolik co on.

7. srpna v RUR Honza Vaněk jr., potom co mi dal takřka dočtenou Valhalu 3 (probůh, teď vidím, že jsem sotva v polovině), poprvé uviděl staronovou Ikarii, vyl nad ní skoro stejně jako nad Kryptonomikonem. Ach jo.

Rozdal jsem nový Interkom, Honza Macháček se pokoušel zprovoznit vzpurnou tiskárnu, která funguje jen v přítomnosti Jirky Pavlovského, aby ne, ten jediný může dát svolení k nákupu jiné. Ostatní sledovali mangu na Honzově linuxovém notebooku nebo ochutnávali podivné želatinové bonbony smrtelně zelené barvy, které donesla Eva.

7. srpna byla nakonec zachována tradice a šel jsem i letos (s Pet a HT) na Noc flamenca. Kvůli počasí byl koncert přesunut ze Špilberku do sálu na Kounicově ulici. Jednalo se o soubor Compania flamenca Andaluz a oproti předchozím rokům zde byla taneční čísla u většiny skladeb, což mi vyhovuje víc než jen kytara a zpěv. Navíc byli všichni dost dobří.

Marvin

8. srpna čtu Valhalu a také znovu mail o Mlocích, které jsem marně sháněl v RUR, aha, mají být v Krakatitu.

8. srpna jsem v metru potkal Vlada Ríšu (zrovna pomáhal nějaké vodačce s pádly, on to asi nebude špatný člověk :-), popovídali jsme o (šest let) chystaném MaxiMegaMlokovi a dohodli se, že to hodíme na krk Jardovi Olšovi, který se před tímto projektem již roky skrývá v Africe. Tedy pokud vůbec kdy budeme mít nějakou vládu, která by ho mohla odvolat domů.

9. srpna se nikomu na Superman se vrací nechtělo, takže jsme toto filmové představení navštívili jen s Milesem. Měl jsem z toho poněkud smíšené pocity, asi už nejsem tak romantická duše a tak se zde střídaly pasáže, které u mě fungovaly s těmi druhými, naštěstí to bylo celkem vyrovnané a akce byla přiměřeně velkolepá.

Marvin

9. srpna jsem zašel do knihkupectví Netopejr poptat se, zda tam pro mě neleží pár Mloků 2006, bych je dopravil do Agentury ISBN (a přitom navštívil v Klementinu Sanču F). Zdvořilá a ochotná posádka bohužel nic nenašla, takže budu muset v Brně u Mirka Dvořáka (který již drahně let Mloka sází, tiskne a opatřuje obálkou) zjistit, u koho je jeho dopravce v pátek nechal. Když jsem pátral i nahoře u Michell, začala se scházet středeční stolní společnost Jity S., na chvíli jsem si přisedl (správně bych měl jít domů a číst si Valhalu) a neodtrhl jsem se až v sedm, kdy nás začali vyhánět. Petr Brodský totiž věnoval velkou energii, aby přítomné ženské (Jana a Jita) stále neotevíraly nová témata, takže jsem zaslechl, občas i souvisle, ledacos zajímavého o Boženě Němcové, kovech s tvarovou pamětí, subjektivním vnímání času, mitochondriích, Thajcích atd.

10. srpna jsem opět zašel do knihkupectví Netopejr, tentokrát jsem nezapomněl donést Interkom a stavit se u Karla Petříka. Nahoře v patře se Tom Jirkovský a Martin Šust pokoušeli uspořádat křest a autogramiádu sympatickému Jeffovi VanderMeerovi. To není jednoduché nikdy, a když se nezačne v přesně stanovenou a veřejně ohlášenou minutu, tak je to skoro nemožné, neboť během minuty, kdy čekáte na poslední vzácné hosty, se vám ti doposud shromáždění rozutečou. Jen fotografové a já (vědom si svých presidentských závazků) jsme zůstáli na místě, přesto že na mě vedle čekal Franta Novotný a Viktor Janiš, bychom dali řeč o Valhale.

Tu jsem dočetl před necelou půlhodinou a byl jsem trochu vyčerpaný, Viktor se obával, zda se mi ve tváři nezračí zklamání, ale takové dílo není možné zcela zhodnotit po prvním rychločtení. Na rozdíl od naší zábavné produkce (jež tvoří naprostou většinu původního českého sortimentu), kde jen několik věcí stojí za druhé čtení, Valhalu na jedno přečtení nemůže plně nepochopit nikdo. (Snad jen mezitím přibyvší Honza Vaněk jr. :-) Mezitím dorazili Milan Fibiger a Staso Juhaňák, takže se hned začalo vymýšlet co, na obálku Valhaly 3.

Když Franta odešel, nahradila jej v našem kroužku Jolana a Richard Klíčník, pokusili jsme se marně dohodnou na nějakém společenském životě po Parconu, ke konkrétním datům jsme se nedobrali. Když jsem se chystal k odchodu, zastavil mě Jarda Houdek a domluvili jsme, že se v příštím čísle můžete těšit na jeho recenzi. Na Jungmannově náměstí mě pak ještě pozdravila úžasná kolčava a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to byla Gudrun, která zřejmě vyrazila do nějaké vybrané společnosti.

Zdeněk Rampas