Cesta do Vojslavic a zase zpátky

Léto neléto, pracovat se musí. Ve městě stačí prodávat obarvenou vodu a turisti se můžou umlátit, vesnice bez přítomnosti na mapě je na brigády skoupá. Vedro nedovolí cizákům ani chůzi a poslední pořádnou hospodu najdeš až v Krasnystavu.

Osmdesátiletý Jakub s kámošem Josefem Pačenkem trávili červen tradičně – mezinárodním obchodem. Ve stínu zrezavělého kaštanu seděli u staré školní lavice a prodávali Jakubovu lavorovici projíždějícím Ukrajincům. Tvořila se maličká fronta, jen tři bílé dodávky. Vedro bylo takové, že už nebylo cítit ani Josefovy ponožky

Kolem proběhl pes Pershing, pojmenovaný podle Reaganových raket, a také tak starý. Jakub dostal chuť na šašlik.

„Tý, kam pojedeme letos na prázdniny?“ zeptal se kámoše líně Jakub. Zahálčivé léto mu zjevně vyhovovalo. Poslední dovolená, spojená s provozováním hotelu U loupežníka, dopadla výborně, nepočítáme-li fakt, že hosté se i s hotelem propadli do pekla, zmizel soudek nejlepší pálenky, několik policistů se zbláznilo a v Uhaních už nechtějí o turistech ani slyšet.

„Kam bychom jezdili, zábava bude doma.“ Realistický páleník Josef si pro Ukrajincův klid lokl z právě prodaného kanystru na důkaz neškodnosti produktu a dodal: „Napíšeme žádost a Evropská unie nám pošle peníze na mejdan.“

„Neměl bys tak chlastat, Jožko. Nějaké Evropě jsme ukradení a krom toho nechci, aby mi vtrhli do chalupy s těmi svými normami,“ nevěří Jakub.

„Vnučka mi vyprávěla, že napsali žádost na podporu jakési přednášky o broucích nebo co, a pak za ty prachy jela s partou do Holandska,“ pochlubil se šikovnou rodinou Josef.

„A o co budeme žádat? Na Vojslavice kašlou i v Chelmu, tak proč v Bruselu by…“

Jakub nedokončil větu. Z nudy ho napadlo opustit astrální tělo a podívat se na budoucí mejdan. Zprvu neviděl nic, obec byla jako vždy spořádaná a ospalá. Pak uviděl na fotbalovém hřišti tančit polonahou Ukrajinku v oranžových kalhotách, opodál na kopci vyrostl hrad ze dřevěných klád, na zastávce poprvé za její existenci vystupovali z autobusu cizí lidé a škola hučela přednáškami o čarodějnictví. Napřed nechápal, co to jeho kámoš vlastně vymyslel – pak ale zalétl před obchod a na plakátě vyvedeném ve řvavých barvách četl: „Dny Jakuba Vandrovce, Vojslavice, 7.-9. července.“ I přes svou ješitnost byl v šoku a z úst mu vypadla ukořistěná cigareta. Nedostatek nikotinu ho dostal zpět do reality. Tahle budoucnost se mu zamlouvala.

„Jožko, když tu žádost napíšeme hned, odnese ji Marika na poštu až do Lublinu!“ Klisna Marika, pasoucí se poklidně opodál u hasičárny, to uslyšela a s povzdechem šla hledat vydatnější pastvu. Osmdesát kilometrů není maličkost, a i když poběží sama, budou jí u přepážky dělat problémy s razítkem. Jednou zkoušela Jakuba přemluvit, aby ji příležitostně proměňoval v poštovního holuba, ale nepochodila. Jakub se bál, že by ho ožralého holub neodtáhl do chalupy.

Oba kámoši zrušili stánek a na oslavu nápadu s mejdanem se velkomyslně shodli, že Pershinga ušetří i tentokrát. Ostatně, v ledničce má Jakub ještě půlku vlčáka.

Pokr. na str. 5

Půl třetí ráno, tma jako v ranci a dům pořád sálá denním vedrem. Místnost, kterou mi přidělili ke spánku, nemá žárovku, ale okno rozeznávám. Patnáct hodin za volantem a čtyři Perly se podepsaly na motorice, touha po vzduchu je ale mocná. Něco tu nehraje, svítím si mobilem. Vnitřní parapet i kliky jsou obaleny centimetrovou vrstvou much. Mrtvých. Přes hnijící hmyz v dlani tlačím na předpotopní mechanismus a okno vypadává na dvůr. Do místnosti pomalu proudí po letech čerstvý vzduch. První noc ve Vojslavicích.

Živím se hlavou a slovem, je mi tak nějak přiměřeně, sci-fi a fantasy pro mě skončily romány Julese Verna a nevím, co je to con. Jet se podívat do Vojslavic na místa, kam Andrzej Pilipiuk umístil příběhy Jakuba Vandrovce, jsem chtěl už dlouho – jen scházel ten pravý impuls. Akci „Dny Jakuba Vandrovce“ jsem našel na netu, doplnit posádku členy české Legie bylo dílem chvíle. Poprvé jsme se viděli až při nástupu do auta ve čtyři ráno, ale jestli takhle vypadají všechny scifistky, nemůžou být ty cony zlé.

Kdesi ve východním Polsku, večer. Vedle Hypernovy stojí oslík a velbloud, Marie a Josef zjevně nakupují uvnitř. Česká výprava jásá nad regály s pivem Perla a po celodenním trmácení polskými okreskami se už nediví ničemu. Poslední desítky kilometrů před cílem pospávám. Trochu vadí to, že jsem řidič.

Nepopsatelný řev. Zbytek výpravy objevil, že jsme projeli kolem obří směrovky „Starý Majdan“, a do Vojslavic je to tedy jen dva loky Perly. Ještě netuším, že se do pseudopostele dostanu až za sedm hodin, nehledě na mouchy. Vraždil bych, kdyby mi zbývaly síly.

Že jsou ohlášené Dny Jakuba Vandrovce z poloviny setkáním šermířů, se dozvídáme až na místě. Nad obcí stojí symbolický dřevěný hrad, který prý bude zítra dobyt. Na vlečce za obstarožním traktorem se vezou místní pořadatelé, klimatizovaný mikrobus přiváží na tutéž louku houf kulturychtivých Varšavanů. Melancholická dvacítka v róbě si nás zapíše a její tatík, řidič traktoru, slibuje, že nám zařídí ubytování. Program je velká neznámá, ale nikomu to moc nevadí. Když se stěhujeme do lehounce zatuchlého domku, nevím pořád o jeho mouchovitých oknech nic, na bohatýrský večer už je ale zaděláno: směs rumu, jablečného džusu a skořice vytváří údajně populární „štrúdl“ a první dokonale polské slovo, které se učíme, je „bimber“, tedy samohonka.

U stolu v jediné hospodo-zahrádce v obci jsme začínali čtyři – teď se nás tu tlačí osm a přes sklenice není vidět na druhý břeh. Stmívá se, naštěstí ve skutečnosti. Chlap, údajně kostelní varhaník, popírá Vandrovcovu existenci s vehemencí hodnou lepších pravd. Po pravici mi huhňá nějaký děda a vzpomíná na Československo. Po půlnoci se objevuje Andrzej, vzhledem k únavě je div, že se drží na nohách. V místních podmínkách jde ovšem o celebritu, takže nastává chvíle pro fanynky ve věku 6 – 65 let. Už jen v mlze zaznamenávám, že se jinak plachý spisovatel podepisuje do nestandardně mohutného výstřihu dámy z české výpravy. Hospoda ztichla, a když je poněkud roztřeseným autogramem pokryto poslední déčko, pochopí místní, že kult Jakuba Vandrovce přitáhl showbusiness i sem k ukrajinským hranicím. V obci, kde poledne ohlašují úderem prkna o rybník, to nebude mít kultura jednoduché…

O den později nám Andrzej přiznává, že ten huhňavý děda je předobrazem Jakuba. V noci a pak i ve dne nám Velký Grafoman ukazuje v obci vše podstatné – bývalá Jakubova hospoda je nyní krámem s veteší, z domu Josefa Pačenka zbyla jen stodola a původnímu účelu slouží jen policejní strážnice, bohužel bez Birského. Památkovou hvězdou je ale oboustranný pomník u kostela – z jedné strany klasická druhá světová, z druhé strany lehce ohlazené „Blagadarítělju narod“.

V Uhaních pochopitelně existuje hotel U loupežníka, neobydlená ruina je to stále a straší tam zcela nepochybně. Na statku Semena Korčaška nás dokonce vítají samohonkou a ochotně ukazují studnu prokopanou do Austrálie. Ještě se zastavujeme v rokli Šibenice a svorně uznáváme, že TADY by se tedy jaderná hlavice skutečně najít dala.

Zlatým hřebem je pochopitelně návštěva Jakubovy chalupy na Starém Majdanu – provází nás její obyvatelka, Andrzejova teta s vizáží Valerie Kaplanové, takže nevěříme, že tohle není Jakub. Na zahradě pochopitelně nacházíme zahloubený a řádně vybetonovaný podzemní kryt, jen Marika je nahrazena fiatem.

Odpoledne mi už zase splývá. Po extempore s mušími mrtvolami jsem spal tři hodiny, další tři hodiny pak na parkovišti v Lublinu, kam jsme si udělali malinký výlet. Prý je to moc hezké město, každopádně siestu na stinném městském parkovišti mohu jen doporučit. Nechci další mouchy, volám po hotelu a barabizna u silnice přijde vhod. Zatímco část posádky se věnuje drobnému sexu, blahořečím sprše a těším se na večer.

Večer začíná slibně. Jakýsi Pavel nás táhne na prohlídku nedalekých pramenů: asi je to populární místo, vyrušili jsme dva místní těsně před rukou… v rukávě. Pak přichází na řadu dobývání hradu. Show trvá asi tři minuty, přičemž beranidlo na vrata si zapomětliví obléhači přinášejí ZEVNITŘ hradu. Bránící posádka lelkuje na palisádách a fotí obléhatele stříbrnými Olympusy. Je málo mrtvých, a tak ti zabití vstávají a nechají se propíchnout ještě jednou…

Lépe bude v hospodě, shodujeme se. Hostinská, jakmile nás uvidí, vyžene poklidně popíjející a slušně vypadající manžele do kouta a vybízí nás k našemu včerejšímu stolu. Jsme celebrity, protože se známe s Panem Spisovatelem. Takže nanovo.

Proč jen se mi tak klíží oči? Oblíbil si nás jiný ochlasta a než pádem rozboří zahradní gril, oblažuje nás historkou ze Slovenska.

Seznámeni s informací, že se po celé oblasti nevyskytují psi nad 20 cm v kohoutku, si rezignovaně objednáváme šašlik. Mezi zuby mi něco kovově zaskřípe – buď měl pejsek zlatý zub nebo čip. Obludný, ale milý multikříženec Pershing kolem nás běhá už druhou noc, takže dostane za odměnu zbytky. Kanibal.

Semen Korčaško, vtělený do jiného místního ožraly-intelektuála, nám věnuje pamětní minci.

V mlze se přesouváme na fotbalové hřiště, kde za svitu hasičského reflektoru duní ukrajinská kapela, hrající keltsko-africký mišmaš. V křepčícím davu jsou děti, starci i psi, několik jedinců v různých fázích extáze a Kateřina Krušewská.

Ze zbytku večera si pamatuju jen mlhu, a pak to, jak spící výpravu vyhazuju před hotýlkem z auta téměř násilím.

Expedice do kraje Mistrova působiště přinesla také poměrně překvapivá zjištění, že v Polsku existuje profese „výběrčí za použití kadibudky“, že ukrajinští komáři dokáží opíchat ruku nebohého českého cestovatele tak, že ani na pohotovosti v Českém Těšíně si s ní nevědí rady a že heslo „Vítejte v krajině, kde cizák zahyne“ je pravdivé jen za určité konstelace hvězd.

2014 kilometrů, 28 hodin za volantem.

Ahtisaari