Jak přežít TATRACON 2006

Jelikož letos Rampasovi na Tatracon nejedou, rozhodla jsem se po zralé úvaze cestovat autobusem. Vlakem jsem sama cestovat nechtěla. Rozuměj: nechci se v tom lepším případě probudit okradená našimi snědými spoluobčany, v tom horším se neprobudit vůbec. Lístek mi kupovala mamka a paní v pokladně jí tvrdila, že lístek je dopředu. Hádejte, kde jsem seděla – ano, samozřejmě, že úplně vzadu. Na Florenci měla přepravní společnost docela zajímavý systém – v tu samou hodinu na to samé místo odjížděly tři autobusy, každý z jiného místa. Naštěstí řidiči dobře vysvětlovali, kam kdo patří. Dvacet minut po odjezdu pustili první film. Jenže zadní televize nefungovala a tak jsem měla smůlu. Naštěstí to byl Fantozzi a toho já mít nemusím.

Ve čtvrt na jedenáct jsme najeli na děsný kostitřas. Na uvolnění zad je to možná dobré, ale zuby mi z toho cvakat nemusí. Následuje Zloděj životů – toho bych ráda viděla, ale mám smůlu, protože zvuk není prakticky slyšet. V půl dvanácté přijíždíme do Brna. Na nádraží je hromada lidí, převážně romského původu. Naštěstí se většina přesunula do autobusů za námi. Začíná mi být zima od nohou. Klimatizace je dobrá věc, ale nic se nemá přehánět. V jednu hodinu přijíždíme na celnici. Mám hlad a tak si dávám značně slisované tvarohové buchtičky a pak poklimbávám. Ve čtvrt na šest přijíždím do Spišské Nové Vsi. Je zima, odhaduji to na patnáct stupňů. Rychle si oblékám bundu a botasky.

Ve třičtvrtě na sedm přijíždějí Miles s Marvinem. Ve čtvrt na osm odjíždíme minibusem do Čingova. Batohy si dáváme do Tria a jdeme na procházku. První zastávka je dole na salaši, kde si dáváme alkoholové povzbuzení. Druhá zastávka je na Ihle – překvapivě mají otevřeno. Já si dávám pirohy, oni dvě polévky a k tomu pivo. Začíná být vedro. V půl dvanácté se vlečeme na Trio, protože chlapci přiznávají, že to s tou tekutinou trochu přehnali. U chatiček jsme se přivítali s Miem a spol. Jelikož jsem mrtvá únavou, jdu do sprchy, po které následuje hibernace. V polospánku slyším, jak uklízečka na chodbě hezkým ječákem něco pokřikuje a tříská s nádobím. Doufám, že to nebude pokračovat. Ve čtyři jsem se probudila, přišla Renata se svým desetiletým synovcem Martinem (říká mu Maťo). Venku hřmí a fouká silný vítr. Jdu si pro tričko, visačku a nějaká DVD z loňských Tatraconů. Sotva jsem došla zpátky na Trio, spustil se slušný slejvák. Postupně přicházejí Talašovci, Pagi s rodinou, Krtko, Mario, Mamča... Po seznámení u baru jsem si zašla na večeři. Dala jsem si výbornou ovesnou placku plněnou zelím. Na pokoji se dívám na Tomb Raider a v deset jdu spát.

NEDĚLE V půl osmé se probouzím. Venku je hnusná vlezlá mlha. Snídaně je dělaná stylem švédských stolů. Začíná pršet a vypadá to na hodně dlouho. Ven se vydávají pouze ti nejodvážnější. Sedáme si proto ke stolu a rozkládáme Carcassone. Baví mě to až do dvou hodin, kdy si jdu ze svých zásob udělat něco k jídlu. Chvíli poté vysvitlo sluníčko. Druhá skupina hraje Osadníky z Katanu. Já si jdu na chvíli lehnout – stále doháním spánkový dluh. Na pokoji má koupelna dost zajímavě řešené dveře. Jsou těsně u vchodových a otevírají ven směrem k nim. Takže když chci vejít do pokoje, tak nesmí být otevřeno do koupelny. Toho architekta bych chtěla dostat do ruky.

V devět hodin je oficiální zahájení Tatraconu , kde se pouští DVD z minulého ročníku. Mio nás upozorňuje, že zítra začíná pracovní den, a tak nás v šest ráno čeká venku na ranní rozcvičku. Následuje přesun k Mirovi do chatky, kde slavíme jeho narozeniny – pořídil si tříměsíční štěně labradora, slyšící na jméno Baška. Hned při příchodu padlo sprosté slovo „práce“. To když se měly přesunout lavice na sezení. Jsou poněkud vratké – to jsme zjistili při posazování, kdy se rozbila slivovice od Vlastíka. Chudák Miro ronil krvavé slzy. Při sbírání střepů Mario utrpěl pracovní úraz – rozřízl si o ně prst. Igor má na pravém spánku novou jizvu. Jak se pochlubil, prý po lobotomii u známého neurochirurga. Jestli prý nechceme taky. Oslavenec dostal dort, který po sfouknutí svíček rozkrájel. Je vynikající. Krtko se svítilnou vyplašil cikána, jak leží v trávě a čeká, až bude moct vykrást chatku. Mio prohlásil, že si na něho zítra počkáme a uděláme z něho guláš. Ohradila jsem se, že guláš z cikána bude ble ble. Na to mi Mio řekl „Chutnaly ti minulé guláše, chutnaly, tak neprotestuj.“ Konečně už nemám pochybnosti o původu masa na guláš.

Igor začíná grilovat. Po hodině začíná být silně stresovaný. Dělá totiž kuřecí křídla a ty mu propadávají roštem. Slušně u toho nadává. Lékař mu prý nakázal vyhýbat se stresu a jemu tečou nervy. Chutná to ale výtečně. Po pár dalších panácích jdu v jednu hodinu spát. Je zima a jsou krásně vidět hvězdy. Na posteli se převaluji a až do půl třetí jsem se nemohla zabrat. Pak se mi zdály dost divné sny. Figuroval tam Mio, promítání na plátno, já jsem létala ve vzduchu a zachraňovala zajatce z klece nad zemí a tak.

PONDĚLÍ Plánovaná rozcvička se koná až v deset hodin, kdy vyrážíme směr Košiarny Briežok. Je vedro. U splavu jsem si chtěla udělat nějaké fotky, ale ten byl potvora ohrazený. Mamča měla dobrou náladu a tak se mě zeptala: „Jani, taková indiskrétní otázka, ty na tom foťáku nemáš zoom?“ Vrhla jsem se po ní. Vysvětlení – digitální fotoaparát nemám, mám pouze klasický automatický. Rozhodla jsem se, že udělám vědecký pokus. Jelikož Mamča říká, že na ni kyselina mravenčí působí výborně, tak ji natřu medem a svázanou hodím do mraveniště. Pak budu sledovat, kdo chcípne dřív – ona nebo mravenci.

Ve Smižanech se obracíme do kopce – zdá se, že nemá konec. Je příšerné horko a my se potíme jako psi. Přišli jsme na takovou teorii: ve vzduchu je velká vlhkost a ta se sráží na nás, takže my se nepotíme, za to může počasí. Konečně se blížíme ke kolibě. Vrhám se po kofole a pod vodou si namáčím šátek. Sice příjemně ochlazuje, ale pouští červenou barvu, a tak mám zbarvené triko za krkem. Při doplňování tekutin se rozvíjí zajímavá debata o tom, jak mýt nádobí. Zde je několik variant:

První psychologická – čekat, až někomu dojde trpělivost a umyje ho.

Druhá psychologická – když se nikomu nebude chtít, počkat, až se nebude moci dostat z bytu a bude se muset promýt nádobím ke dveřím.

Třetí – kupovat si plastové nebo papírové nádobí, ale kdo to má potom vynášet ty odpadky.

Čtvrtá – dát nádobí do rybářské sítě a táhnout za lodí.

Pátá – rozložit špinavé nádobí do trávy a čekat, až ho umyje déšť, ovšem když je sucho, tak máte smůlu.

Obloha se slušně zatahuje. Po půlhodinové pauze vyrážíme zpět jinou cestou. Mamča objednala romantiku, takže jsme zmokli. Cesta vede do hnusného kopce. Naštěstí okolo rostou maliny, o které se z druhé strany pereme s medvědem. Na kopci jsme odměněni nádhernou vyhlídkou z prudkého srázu na parkoviště a hotely okolo. Marně se pídíme po padácích, Mio na ně zapomněl. Následuje sestup dolů. Jsem tak ráda, že nejdeme nahoru, že se dávám do zpěvu. Sice je trochu falešný, ale to nevadí.

Dole si kupuji pohledy a nějaké přívěšky na řemínku. V Lesnici se stavuji na oběd. Mají tu trochu draho a tak si dávám jenom strapačky se zelím. Soudě podle rychlosti, s jakou jsme čekali na jídlo, asi naháněli cikány s obilím. Při jídle se nad námi honí temná mračna a fouká ledový vítr. Jen jsme zaplatili a přešli kousek parkoviště, strhla se velká průtrž mračen. Sedli jsme si tedy do bistra na jednu kofolu, když tam dorazil schvácený a promočený Pagi z výletu na Soví skálu. Za patnáct minut přestalo pršet a tak jsem vyrazila domů, kde jsem si dala horkou sprchu. To je slast, hned se cítím čerstvěji. Jitka poznamenala, že nevypadám, tak nevím. Za chvíli jdeme na Alpinu, kde kecáme a Baška se nám plete u nohou. Venku je hnusný slejvák. V osm se vracím na hotel. Zatímco Pagíčata hrají scrabble, já jsem Nice uzmula knížku Artur a minimojové. Sice je to dětské, ale dobře se to čte. Na konci jsem zjistila, že to má pokračování, které si musím sehnat. Ve čtvrt na deset se koukám na Markíze na film Marabunta – vraždící mravenci. Byl to děs, efekty nic moc a logika dostávala taky pořádně zabrat.

ÚTERÝ Ve čtvrt na osm mě vzbudilo vyřvávání personálu na chodbě a příprava snídaně. Kuchyni tady mají sice výbornou, ale kuchyňka je nešikovně umístěná na chodbě a tak je všechno slyšet. Venku je mlha. Na snídani přemýšlím, co budu dělat, protože do Suché Belé se mi chce jen napůl. Když jsem stála před hotelem, objevila se Jana, že ona by šla spíš na něco lehkého. Lehce mě zviklala a shodly jsme se na zoo. Než jsme sedly do auta, spustil se déšť, což mě jenom utvrdilo v přesvědčení, že dělám správnou věc. Naložily jsme ještě Renatu, Maťa a Dárečka , který se od nás ve městě oddělil. Všichni tři se ukázali jako pilní sběrači peříček, což jsem ocenila, protože náš kocour je miluje. V zoo jsme potkali Včelku a Ifana s malým Tomáškem. Při návratu jsme se vrátili do dětských let. Houpali jsme se houpačkách, točili na kolotoči a jak nám bylo dobře. Pak jsme se ještě procházeli ve městě a nakoupili nějaké jídlo. Domů jsem se vrátila uchozená a zalehla jsem.

Po osvěžujícím dvouhodinovém spánku venku na terase hrajeme se Šimonem, Ondrou a Jitkou karetní hru set. Hra je poměrně jednoduchá, ale dost složitá na vysvětlení. Po půl hodině se nám symboly míhají před očima a začíná pršet. Přesouváme se tedy dovnitř, kde jsme hotel změnili na hernu a hrajeme Osadníky z Katanu. Po večeři jedna parta hraje mariáš o peníze, my Carcassone prokládaný panáky domácí slivovice. V půl jedenácté máme her plné zuby a tak jdeme spát. Venku pořád leje – jsem zvědavá na přípravu guláše.

STŘEDA Ráno kupodivu neprší. Je sice zamračeno, ale to nevadí. Po snídani se scházejí první pracanti a začínají cibulí. Tomu se obezřetně vyhýbám a místo toho hraji Osadníky z Katanu. Teprve pak se přidávám k pracujícím občanům a krájíme maso. Dáreček u toho nadává a shání pazourek, protože maso je šlachovité a nůž to nebere. U přípravy surovin nezapomínáme na pitný režim. Dáreček nabízí hruškovici a Miro svoji domácí hořkou, vše ledově vychlazené. Slávek nám funguje jako měnič počasí – když se přiblíží, svítí sluníčko, když odejde pro pivo, tak prší. Maso jsme krájeli dvě hodiny a jsme z toho vyřízeni. Cibulka je už pěkně opečená a tak se do hrnce dostává i maso – tentokrát není z cikána, ale z medvěda, kterého jsme ulovili. Následuje krájení části brambor na miniaturní kousky k zahuštění. Nyní už je ten největší kus práce hotový a tak hrajeme československé scrabble. Vznikají přitom úžasné patvary. Dokonce vzniklo nové slovo a vymyslel ho Mio. Zjistila jsem totiž, že Slováci nemají výraz pro červánky. Mio na to šel podle logiky, že to má něco společného s červnem. Nový výraz – junjánky. Uvádím také několik výrazů z cikánštiny:

Kalebala, kalejaka – černé oči, černé vlasy, Morgoš – cikán, Čitéz – ticho, Nabukal – neboj se, Makermuk – drž hubu, Dylino gádžo – bílý blbec

Kolem čtvrté hodiny přijíždějí šumperáci, Igor a Iňa s půlročním Adriankem. Zjišťuji, že sluníčko dobře opaluje – ruce a ramena mám spálené do ruda. V půl šesté je konečně guláš. Dávám si dvě misky a okolo sedícím jedlíkům prozrazujeme, co všechno jsme letos do guláše použili. Mimo již zmiňovaného medvěda to byly například maliny, lysohlávky, muchomůrky, hadi, týden staré ponožky, borůvky, prostě samé dobré věci a proto byl guláš tak výborný. Jsem plná, asi se na hotel nedostanu vlastními silami. Po intenzivním odpočinku to přece jen zvládám a jdu rovnou na postel. Dívám se na zprávy a pak na kriminálku Las Vegas. Pak jsem slušně utahaná, ale Renata znovu zapíná televizi. Tak jsem naštvaně vypadla, na baru si dala panáka tequily a až do půlnoci zůstala na Alpině.

ČTVRTEK Na snídani je jen pár lidí, všude je mrtvo. Jsem zvědavá, kdo všechno se sejde na bowlingu. No, docela dost. Rozloučili jsme se s Igorem a vyrazili směr město. Jedna dráha byla rozbitá a tak jsme měli jenom tři po šesti lidech. Já jsem byla ve skupině s Danielou, Martinem, Jarom, Maťom a Miom. Daniela se snažila, ale na její drobnou postavu byla i ta nejlehčí koule těžká. Navíc koule měly velmi zlomyslný zvyk kuželkám se vyhýbat. Maťo na tom byl ještě hůř, protože to hrál poprvé. Mně se hrálo docela dobře, dokonce jsem jednou dala strike. Ostatním to šlo docela dobře, zvlášť Šimon s Dárečkem dávali pecky za mohutného povzbuzování spoluhráčů. Jinak většina bot byla rozdrbaná a držela pohromadě jen silou vůle. Když jsme se přezouvali, zjistil Jaro, že ve skříňce nemá boty. Po deseti minutách začal šílet, protože jsme tam byli jenom my. Po důkladné prohlídce všech skříněk a nohou ostatních se přišlo na to, že celou dobu je měl na sobě Ondro starší. A jak dobře se mu s nimi hrálo. Ti dva se do sebe málem pustili.

Odděluji se od ostatních a jdu si na nádraží koupit lístek. Autobus do Čingova buď nejel vůbec, nebo jel o pět minut dřív. Jdu tedy pěšky. Kolem cesty nacházím spoustu mrtvých zvířat – motýly, sušeného krtka a dokonce srnu. Jsem vyřízená, a proto po návratu ze sprchy následuje odpočinek.

V šest hodin na Alpině vyhlašování výsledků. Za dámy třetí cenu vyhrála Renata, Mamča druhou a první jsem vyhrála já. Jsem překvapená a hrozně šťastná. Otevírám tedy svoji výhru – šampaňské a dávám si guláš ze včerejška. Je ještě lepší než včera, a tak ho sním plné dva talíře.

Je neuvěřitelné, co všechno Bašce chutná: meloun, korbáčiky, cibule, brambory, maliny, rajčata , jablko…

V chatě Miloš vypráví o výhodách různých objektivů a o fotografování. Slávek našel plno lišek a pár hřibů. Pak chvíli s Renatou, Pagíčaty, Nikou a s Maťom hrajeme bang. Maťo to děsně prožívá a Renata má zvláštní dar dělat si ze všech lidí nepřátele. Všichni jsme rádi, když oba v deset hodin šli pryč. Nejvíc vynervovaný je z toho Ondra a tak sedíme před chatkou a na uklidnění si dáváme panáka Horského čaje. Je to výborné, sladké a neřekli by jste, že to má padesát procent. Ještě si povídáme o dračím doupěti, shadowrunu a po druhém panáku jsme smířeni se světem a jdeme dovnitř. Jaro tam nabízí výbornou whisky Dougherty’s. Frederyk hraje na počítači nějakou hru, my ostatní t.j. Mio, Lucka a Miloš debatujeme o komiksech, scifi filmech a dalších dobrých filmech. V jedenáct došel Krtko s Dárečkem. Slávek nám dělá malou svačinku ze salámu, rajčat s okurek s česnekovou majonézou. V jednu hodinu je vypitá skoro celá láhev whisky a tak jdu spát.

PÁTEK V pět hodin mě budí příšerné Maťovo chrápání a v sedm personál dělá rambajs na chodbě. Venku je mlha a zataženo, protože v noci byl strašný slejvák. Na snídani jsou mezi jinými také ořechové rohlíky a tak si dva schovávám na potom. Dopoledne spoustu lidí odjíždí a tak osazenstvo značně prořídlo.

Po poledni jsme se rozhodli navštívit Ochtinskou aragonitovou jeskyni. Po důkladné prohlídce mapy začala naše cesta za dobrodružstvím. Několik kilometrů za Spišskou Novou Vsí jsme najeli na serpentiny – bylo jich dvacet kilometrů. Litovala jsem, že není kde zastavit, protože byl úžasný výhled na horská údolí, nahoře na vrcholcích hor byla mlha a z lesů se vypařovala pára. Prostě něco, co se nedá popsat, ale musí se to vidět. Těsně pod vrcholkem nás přepadla mlha. Celých kilometr nebylo pořádně vidět. U vrcholku jsme minuli kus křídla z letadla. Cesta dolů byla mnohem zajímavější. Jeli jsme v mlze, ostrými zatáčkami a silnicí maximálně čtvrté třídy. Krajnice žádné, záplatovaná jak se dalo… Místy jsme jeli jenom třicet kilometrů za hodinu. Zastavili jsme u přehrady Palcmanská Mača. Vyfotografovala jsem si ovečky, rozkvetlý bodlák a rybičky v přehradě. Cestou od přehrady se nám otevřel krásný výhled do údolí. Škoda, že nemám kameru. Cesta k jeskyni je špatně značená, lehce bloudíme a musíme se ptát domorodců. S jazykem na vestě jsme stihli prohlídku ve tři. Teplota 7-9°C, vlhkost 98-100%. Výborně se mi dýchá. Jeskyně byla nádherná, útvary na skále mi ze všeho nejvíc připomínaly zmrzlé provázky nebo plíseň. Koupila jsem si leporelo a jeskynní pexeso. Celý den bylo ošklivo a samozřejmě, jakmile jsme vyšli ven, vysvitlo sluníčko. Ještě jsme se stavili na pozdní oběd a vyrazili zpět. Teď už jsme věděli, do čeho jdeme, a tak jsme serpentinami projeli téměř dvojnásobnou rychlostí. Ještě jsme se stavili v Tescu a v půl osmé jsme zakotvili u hotelu. Renata šla na večeři a pak balit, já šla na Alpinu.

Jelikož muškátové víno, které jsem koupila, nikdo nechtěl, tak jsem si ho vypila sama. Nakrájela jsem meloun a otevřeli jsme meruňkovici. Ostatním chutná, ale mně chutná po mýdle. Mario se vrátil s Mamčou z chaty, kde jak tvrdil, umývali hrnec, ale nás neoklamali a byli odhaleni. Rozvíjí se debata o fotkách – jak je roztřídit, co přetáhnout do počítače a tak. Prohlížíme si taky na počítači fotografie z let 85 – 87 a svíjíme se u toho smíchy. Většinu lidí bych vůbec nepoznala – Mia, Igora, Krtka. V jedenáct jsem utahaná a tak jdu spát. Ještě před odchodem ochutnávám výbornou smaženici z lišek. Renata ještě nespí a teprve teď začíná balit, protože předtím si hrála Osadníky. Myslela jsem, že ji zabiju. Tak jsem následovala jejího příkladu, Zatímco já měla před půlnocí sbaleno, ona zhasla až v jednu.

SOBOTA V půl sedmé mě vzbudilo opětovné pokřikování na chodbě a už nezaspím. Po snídaní ještě hážu pár věcí do batohu a loučím se s ostatními. V deset hodin spolu se Slávkem a Jarom taxíkem na nádraží, kde se k nám připojuje Miles s Marvinem. Vlak přijíždí téměř na čas. Dávám si těžký batoh nad hlavu. Je zajímavé, že všichni lidé, se kterými jsem mluvila, mi potvrdili, že jejich batoh taky ztěžknul. Ještě že mám místenku, protože v Popradu a Liptovském Mikuláši nastoupila horda lidí s batohy. V Liptovském Mikuláši máme 15 minut zpoždění. 13.30 stavíme v Čadci, kde čekáme čtvrt hodiny. Už hodnou dobu za mnou čtyřletý kluk vyluzuje příšerné zvuky a mlátí do sedadla. Jestli brzo nevystoupí, stane se neštěstí. Kousek za hranicí kolem vlaku prošli tři drsně se tvářící celníci, ale k nám nepřišli. Později ke mně přisedl Slávek a od něj jsem se dozvěděla, že vlak byl tak ucpaný, že celníci neměli šanci projít. 14.55 Bohumín. Vlak má 35 minutové zpoždění. Brňáci vystupují a hořekují, že budou muset čekat dvě hodiny na další přípoj. Jsou ale překvapeni, že vlak na ně čekal. Docela jim závidím. Jsem už přesezená a venku prší. Leze mi na nervy místní rozhlas. Začne to ohlušujícím zacinkáním a pokračuje mdlým a kuňkavým hlasem strojvůdce. 18.40 Pardubice – zpoždění 50 minut, vlak nabírá konečně pořádnou rychlost /jinak jsme jeli pomalu, protože všude se něco staví/. Kousek za nimi vlaku chcípnul software a my museli čtvrt hodiny čekat, než to strojvůdce nahodí. Uvažuji, že by možná pomohlo, když bychom vystoupili a zatlačili. U Starého Kolína vlak před námi zachytil a usmrtil starou paní a my jsme okolo jeli. Nebyl to hezký pohled, právě ji přikrývali. Do večera jsem z toho měla špatný pocit. V důsledku toho jsme do Prahy přijeli s 90 minutovým zpožděním. Příště snad raději poletím soukromým letadlem, abych se nenervovala.

JANA ŠTURMOVÁ