Pohoda

Letos jsem se do Chotěboře těšila opravdu jako malá. Ostatně, proč jako? Minulý školní rok jsem si užívala různých žáčkovských radostí (paní uklízečka vás při kontrole bačkor setře do velikosti prvňáčka) a korunovala je skvostným odjezdem. Ulila jsem se v úterý z poslední hodiny, heč! Představte si dvacítku pilných studentů nad šíleným úkolem pod ještě hůř rozpálenou střechou. Máte? Takže teď se někdo zvedne, vytáhne báglík a prchá pryč, kamsi do úžasného světa. To bylo smutně závistivých pohledů! Nějaký úkol na cestu kolegy moc neutěšil, dostali ten samý.

Samozřejmě jsem si malovala, že to sfouknu hned ve vlaku, ale houbičky. Ani Ikarii jsem nezvládla. Seděla jsem u okna a koutky se mi samy vytáhly nahoru. V kupé jsem zůstala sama, s takovým časopisem a blaženým výrazem jsem zřejmě působila nanejvýš podezřele. Znervózněla jsem před Prahou, neb jsme se někde zdrželi přes půl hodiny a spoj byl pryč. Dojela jsem tedy až do Kolína, pražské Hlavní nemusím. A tam, představte si tu smůlu, jsem nastoupila do jiného vagónu, než seděla Františka! Potkaly jsme se až v H.B. při přestupu. Lokálka se plazila, byť příjemnou krajinou, takže jsme dofuněly před KD Junior přesně v osm. Byl to počin záslužný, neboť pořadatelé si hned přestali rvát vlasy. Františce chcípnul mobil, v osm přednášela a ona nebyla. Bohužel se různé konstelace vyvrbily tak, že Františka popojížděla českými krajinami a kdo si ji mimo přednášek uškubnul a mohl s ní být, ten se měl.

Jedním z velkých témat bylo povýšení Tomáše Němce na šéfredaktora Pevnosti, k čemuž jsem mu hned při prvním setkání upřímně gratulo-kondolovala. Ony tyhle posty mají hodně pyrrhovskou příchuť. K závidění je především veliká radost z neustálé práce, že. I Vlado Ríša o tom trochu povídal, když se na otočku objevil. Díky němu jsme si mohli užít i Editu Dufkovou. Egon Čierny podlehl mé teorii o možné korupci zmíněné spisovatelky a podplácel ji Tatrankou, aby z ní vymáčkl příslib románu. Bohužel Edita ujíždí pouze na čokoládě hutné a bez příměsí. Alespoň jsme tedy toho odpoledne s Editou a Františkou zažily přehlídku krásných statných mužných těl. Kochly jsme se pohledem na fotbálek a dělalo nám velmi dobře, jak mezi supermany fandomího nebe mrštně běhají dvě dívčiny. Jedna skvěle chytala a druhá hbitě útočila.

Mezi hvězdy festivalu patřil Vladimír Šlechta. Já z jeho příchodu na pořad měla tak strašlivou trému, že se mi huba rozjela jak rychlovlak. No, vždyť to byla nějaká pocta, když se objeví po nějakých pěti letech (skromně tvrdíc, že jako přívěšek a doprovod potomstva) a hned zamíří na moji přednášku!

Tohle festivalové léto bylo o setkáních a pohodách. Ne, nemyslete, že jsem letošek prokecala na baru, jak tvrdívají mí potomci. Jednak jsem se přesunovala i vedle na zahrádku, jednak jsem běhala po přednáškách a filmech a leckam se ani nedostala, jak bylo natřískáno. Dokonce i na malé procházky se čas našel (než bar otevřel). Setkáním se člověk nevyhnul ani v časném ránu.

Mezi chvíle nejhvězdnější patří každé setkání a posezení s Ondrejem Hercem. Nebyla jsem oslněná poprvé – a ani jediná. Martin Koutný žbrblal, proč jen s sebou nemá diktafon. Cítili jsme to stejně: Každý z nás by si tyhle chvilky sebral do hrsti a nábožně dlachmil a nedal, pořád dokola prohlížel a okukoval, jestli jejich barvy neblednou. Jsme si až příliš dobře vědomi marnosti veškerých předsevzetí, že chceme a dokážeme si v budoucnu vybavit slovo od slova, minutu po minutě.

Když jsem se bavila s téměř náhodným návštěvníkem, který si prostě zkusil udělat dovolenou, když ho pár věcí z našich oborů zajímá a pořád vídá pozvánky, zase mne hnětla ta všeobecná přezíravost vůči fantastice. Stejně jako později, když spolužačky zíraly na plachty s programem a leccos jim připadalo třeskutě známé, případně oblíbené (spolužáci uchovávali odstup, koukali nám přes rameno). Padaly otázky, proč o takové akci není nikde (ve větších médiích) ani zmínka. Jestli se tam sjede přes tisíc lidí? Na Vysočině je navíc hezky…

Vůbec nevím, jak ze sebe všechno důležité vysypat a na nic nezapomenout. Vždyť jen vyjmenovat všechny přátele a milé spoludiskutéry znamená pořizovat dlouhý seznam. Kdo se kdy nevešel ke stolu, objevil se třeba na natřískané debatě o augmentech (vedl O. Nekola). Původní diskuze o technickém vylepšování člověka sklouzla do roviny spíše psychologické a půl dne by bylo málo. Třeba něco dotáhneme na Parconu? Uvidíme.

Po návratu jsem svým mužům brutálně přerušila chlapskou dietu (pivo, buřty, nanukáč, čínská polévka) a za velikou dřinu na baráku je hned odměnila třemi plechy reveňového koláče s drobenkou. Festival se za mnou táhne dál, i když lítám u sporáku: Egon Čierny mne trochu zaměstnal a navíc prozradil bouřlivou debatu nad Editinou knihou. Zatoužila jsem po duchaplně jiskřivém příboji a koukla na Fantasy planet. Ano, jiskří tam, ale kolem Edity moc ne. Ach jo.

Protože jsem v nějakém osamělejším ránu na baru (ještě byly židle nahoře) úkol zvládla, trochu něco zopákla a vůbec se správně modlila ke všem svatým, udělala jsem závěrečku z rekvalifikace a mimo jiné jsem dnes i účetní. Nejvíc ovšem drbu barák, neboť pokračují zednické práce a sklízím, co kvapem zraje v sadu. Mám také radost, že moje nepatrná osůbka přispěla k blahu mužského světa: Nikdo netušil, že máme bandasku na osm až deset točených piv! To bych své chlapy mohla brzy nechat znovu samotné, co říkáte?

A. Š.