Lidštiny:
Zamilované stroje

Tolik lidí už přemýšlelo nad tím, kdy inteligentní stroj přestane být strojem. Kdy? Pokud začne „myslet“ a projde Turingovým testem? Až se začne sám obnovovat, opravovat a replikovat? Nebo v ten moment až pocítí nějakou emoci? Pokud ho třeba nějaká informace osobně raní nebo zalže, zfalšuje data... zamiluje se?

Ano, až se stroj zamiluje, stane se bytostí. Jenže proč by dokonalý stroj dělal něco tak pošetilého? Z jakého popudu by si dobrovolně ubíral svůj drahocenný čas a věnoval ho lásky trampotám? Odpověď je jasná, protože by už nebyl stroj, ale živá bytost.

Mohl by superchytrý stroj tak zhloupnout? Nebyl by to přeci už stroj. Nakonec, zamilovaná umělá inteligence je přeci pro nás přijatelnější než ta neosobní lhostejná, bezcitná… a mohla by tato bláznivá eventualita někdy nastat? Kdo ví? …asi spíš ne… možná by bylo lepší napsat - doufejme, že ne. Lidé sami mezi sebou mají tolik problémů s láskou, a když by se k nim přidaly ještě stroje… kde by náš svět skončil?

Představte si po nocích plačící umělou inteligenci v podobě krabice na stole, která vzdychá a trápí se láskou k mladému pracovníku výzkumu či inteligentní a myslící vozítko tetelící se blahem, když do něj usedne jeho řidička… bizardní… nemožné! Nemožné? Třeba by ta jejich láska byla ta opravdová ta čistá bez egoismu, zištných úmyslů… to je pohádka. Pokud by se podařilo sestrojit umělou inteligenci identickou s lidskou, tak by měla vše lidské, nebyla by nic lepšího a ani horšího.

Jenže, co bychom tímto výtvorem jako lidstvo získali? Kamarády? Otroky? Nepřátelé? Velké problémy? Nebo prostě nic? Nejspíš opravdu velký problém.

Navíc, zamilovaný stroj by těžko psal a chápal bolestné básně, které tvořil úplně zoufalý umělec. Neměl by přeci srdce.

Ještě by mohla nastat eventualita, že umělý mozek by byl vložen do naklonovaného či z kmenových buněk vytvořeného těla nebo prostě vytištěného na 3D tiskárně z biologického materiálu či polymerů.

A obnovený umělý Leonardo da Vinci by se odebral do Louvru a zase a zas by štětečkem nanášel další a další vrstvičky na tvář Mony Lisy a třeba Puškin by sedl za stůl a znovu a znovu psal „Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout…“ za Taťánu Oněginovi. Měli by to v mozku předem naprogramované. Jenže vytvářeli by další díla v duchu svých matric?

No, to těžko, vždyť by to byla jen vnější podoba, i se srdcem v těle by to pořad byla umělá inteligence v bio-stroji. Jenže, kdo by to poznal.

Lidstvo, tedy hlavně Evropa, prý vymírá. Nebyla by tedy umělá inteligence pak tak za tři sta - čtyři sta let jediná, kdo by svědčil, že někdy byla nějaká neumělá? Nebylo by tedy její vytvoření zajištěním nesmrtelnosti lidstva?

Jita