Piráti podruhé – lamentace

V prvé řadě musím říct, že nemám rád první díly dvoudílných příběhů, pokud se dokončení nedočkám do týdne, a od času dvojky a trojky Matrixu nevěřím dražším pokračováním. Obojím se stal film Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže. Nešel jsem na něj s očekáváním lepšího příběhu, ale i tak mě trochu zklamal, protože jsem minimálně čekal uzavřený příběh s pointou a třeba i definitivně mrtvým záporákem (kdo je ve světě krutých ten nejhorší, to je ovšem otázka). Dočkal jsem se první části zdlouhavého filmu, useknutého rezavou čepelí oslizlého piráta, pardon producenta.

No dobrá, tak to vem čert, spolehneme se aspoň na klasická pravidla prvního filmu – Jack Sparrow myslí jen na sebe, svou loď a svůj zisk. Když přitom nemusí nikoho zabít, tím líp, ale jestli je nutné podrazit přítele, co se dá dělat. A kapitán Sparrow se tak chová téměř celý film, až najednou udělá dobrý skutek, spojený s riskováním vlastního krku a záchranou přátel a přichází poučení, speciálně určené dětem: Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. To máš za to, blbečku, že se nedržíš svých nízkých zásad.

Tak fajn, kašlem na Jacka, spolehneme se na krásnou, odvážnou a nekonvenční Elizabeth, u které jsme si jistí dvěma věcmi – za prvé miluje Willa a za druhé pro něj riskuje všechno. Skvělé, celý film se podle toho řídí a pak najednou začne mít pocit, že by měla zkusit i něco jiného a v tu ránu z dospělého člověka máme nejistého puberťáka. Proč? Za co?

Prvního snoubence Elizabeth, commodora Jamese Norringtona, nechali naprosto zničit. Ze sympatického vojenského neřáda, vznešené parodie Brita, udělali špinavou trosku beze cti, to si fakt nezasloužil. Odepišme tedy i commodora.

Co třeba Will? To je o něco lepší, kovář Will Turner má trochu složitější roli, hlavně kvůli setkání s prokletým otcem Tkaničkou Turnerem. Posádka Bludného Holanďana je sice skvělá trikově, ale jinak je mnohem méně životná než nemrtví piráti z jedničky. Dál už jenom dobré věci – vynikající sekvence s lidojedy, skvělé figurky živých pirátů, zajímavá voodoo vědma, kopie kapitána Nema či Robura Dobyvatele v postavě Davy Jonese (i když kdo ví, kde bral Verne inspiraci) a hlavně spousta drobných vtípků, které odlehčují přehnané kaskadérské kousky, co by vás v realitě stály všech devět životů najednou. Nejraději mám záběry, kdy vedlejší postavy zpovzdálí sledují neuvěřitelné eskapády hlavních hrdinů a stoicky nad nimi krčí rameny nebo je suše komentují. Jedině proto jsem ochoten tolerovat ziskuchtivý záměr donutit diváky jít na třetí díl, i kdyby se jim druhý nelíbil, protože prostě musí vidět, jak to dopadne. I tady pro mne platí, že na možný čtvrtý díl bych se podíval až v televizi, ať už by byl jakkoliv dobrý. A ještě jedna věc – opět se vyplatí počkat na konec titulků, i když tentokrát to není třešnička na chutném dortu, ale zákusek na spravení chuti po vyvolání ducha minulých Vánoc v závěru, který mě otrávil definitivně.

Roman Paulík