Civilizační šok: Vyprávění pojaté jako příručka pro potenciální emigranty

Na hladině ležel předmět vřetenovitého tvaru…

Jules Verne, Tajuplný ostrov

Civilizační šok spočívá v detailech. Takových, které vás v nečekaný okamžik vyvedou z rovnováhy a nešetrně vám připomenou, že nejste doma. To, co pokládáte za samozřejmé, samozřejmé není. Dobrým příkladem je návštěva toalety.

Ze sledování amerických filmů (namátkou Pravdivé lži) si můžete udělat obrázek, jak vypadají americké veřejné záchodky. Takové ty budky s dveřmi a stěnami, které pokrývají prostor jen půl metru od podlahy nahoru, takže jsou trůnícím vidět nohy. Tyhle kadibudky jsou na letištích, nádražích, ve školách, nemocnicích a fabrikách, prostě všude. Z filmů těžko doceníte celý požitek z jejich návštěvy. To se musí vyzkoušet.

Začnu tím, že hajzlíky jsou zbudované z prefabrikovaných dílů. Mezi panty dveří a jednotlivými panely jsou solidní škvíry, řekněme dva, tři cenťáky. Nabízejí pohodlný pohled dovnitř, a to i když jen přecházíte kolem a snažíte se nedívat. Při mé výšce 6’4” (udávejte ve stopách a palcích, 192 cm Amíkům nic neřekne) dokážu v pohodě nahlédout přes dveře a vidím, co se uvnitř děje ve všech barvách a detailech. Moje výška není mezi dnešní mládeží výjimečná. Už vám to dochází? Moc soukromí si neužijete.

Občas dochází k paradoxním situacím. Člověk sedí a soustředí se, zatímco ze sousedních kójí doléhají neuvěřitelně expresivní zvuky. Jste zvědaví, kdo má tak špatné zažívání? Krátký pohled stranou a podle nohavic odhalíte původce. A heleďme! Takové boty má váš šéf! Z akustické kulisy a analýzy asmosféry vyplývá, že měl k obědu fazole. Někdy je lepší tyhle věci nevědět, ale jste na amerických latrínách a není úniku.

Další specifikum je, že dobrosrdeční Amíci se rádi dají do řeči i s náhodným kolemjdoucím. A to i u pisoárů. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem tam postával a zezadu na mě celou dobu mluvil ředitel výroby. Chtěl znát můj názor na nějaký analyticko-chemický problém. Možná je to jen můj handicap, ale oboje dohromady nezvládám. Odpálkovat jsem ho nemohl, nadřízený je nadřízený. Naštěstí se do hovoru zapojil další močící a odvedl jeho pozornost částečně stranou.

Poněkud bipolární je americký přístup k hygieně. Z dlouholetého pozorování na pánských záchodcích mi vychází, že polovina Amíků si po potřebě nemyje ruce. Ani po velké. Na druhou stranu si po každém jídle snaživě čistí zuby. A nejen zuby, oni si drhnou i jazyk. Vypláznou ho do zrcadla a dřou si z něj povlak ostošest.

I toalety v domácnostech mají jisté odlišnosti. Když nás poprvé navštívil můj táta, stoupl si u nás nad záchod, odklopil prkýnko a začal se škrábat na hlavě.

„Jé, vy máte v míse vodu. To je rozbitý splachovadlo?“

Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí. Dalo mi trochu práce, než jsem si vybavil, jak vlastně vypadá český hajzlík. U nás stojí trocha vody pouze v sifonu, zatímco v americkém hajzlíku je pořádná kaluž, skoro až do poloviny mísy. Z toho důvodu má úkon na záchodku určité zvláštnosti, které mohou slabší povahy ruzrušit. Stejně jako následující řádky.

Byli jste varováni.

Věc se má tak: V českém záchodku padá šrapnel na porcelán, odkud ho posléze spláchne proud vody do trubek. Nevýhoda tohoto systému je, že na zářivém keramickém povrchu zůstávají hnědé brzdné dráhy a mísu je nutné po použití drhnout. Američani to pojali jinak. Lejno padá do hluboké vody a mísa je po použití většinou čistá. Drobná nevýhoda je, že když vřetenovitý předmět udeří o hladinu, voda, poslušná reologických zákonů, vyšplíchne opačným směrem, často až na vaši spanilou zadnici. Je to studený. Je to hnusný.

Logicky vyplývá, že to není jen váš problém a že musí existovat nějaké řešení. Jenže koho se jako čerství imigranti máte zeptat? Hmm… Kolegů v práci? Svého lékaře? Těžko říct. I kdybyste zvládali příšlušnou slovní zásobu, jak se vlastně dá zapříst rozhovor o technikách vyměšování na záchodě?

Nebudu vás napínat, funguje to prý takhle: Experti odvinou dva pruhy toaletního papíru a křížem ho položí přes mísu s průvěsem až na hladinu kapaliny. Zdánlivě jednoduché řešení, ale aby papír absorboval kinetickou energii, musí být výška průvěsu optimalizovaná a navíc ho musíte přisednout simultánně ve všech čtyřech pozicích. Splnit všechny podmínky je technicky náročné, ne-li nemožné. Navíc to funguje jen pokud tlačíte v jednom taktu. Lidé s vícetaktním vyměšováním mají prostě smůlu. Já jsem po extenzivním experimentování usoudil, že robustnost výše zmíněného systému je malá.

Co zbývá? Existuje vůbec nějaké řešení? Možná by tu jedno bylo: Korekce procesu dávkování. Vyžaduje to sebekázeň hraničící se schopnostmi jogínů. Jde o to, že musíte tlačit dílky tak malé, že mají nepatrnou kinetickou energii a nešplíchají, nebo naopak lejno tak dlouhé a spanilé, že proniká záchytnou tekutinou, zarazí se o podklad mísy a padá směrem bočně.

Pokud toto umění zvládnete, gratuluji. Těžký proces začlenění do nové společnosti jste úspěšně završili.

Martin Gilar