Hranice snů a Půjčovna masa

V roce 2005 přineslo nakladatelství Triton na trh dva ve své podstatě velmi podobné tituly: Hranici snů Sergeje Lukjaněnka a Půjčovnu masa Richarda K. Morgana. Obě knihy jako by byly jedinou dvojvlaštovkou, oznamující nám, že doba petrifikované sci-fi končí a přichází nová generace autorů, kteří mají přehled o tom, co je, a chuť přemýšlet o tom, co by mohlo být. Nadto jsou obě knihy prvými kusy trilogií. U Lukjaněnka je to přímo dáno, nicméně i Morganův volnější cyklus se patrně třetí knihou alespoň pozastaví. Podíváte-li se na webové stránky, tak jsou si autoři dokonce trochu podobní.

Paralel by se bezpochyby dalo nalézt více, přesto je až s podivem, jak dva lidé, jejichž vzdělání, areály výskytu a zájmy jsou prakticky zcela disjunktní, sáhli po velice podobné tématice. Oba autoři vycházejí ze světa budoucnosti, v němž je lidstvo rozlezné po mnoha planetách, Země je místem plným výstředníků a bohatí (či užiteční) mají prakticky zajištěnou nesmrtelnost. Hrdinové jsou, jak už hrdinové bývají, jedni z nás, tedy nezničitelní supermani, kteří dokáží přeprat Eskymačku i souložit s medvědem.

Naopak je s podivem, jak se oba dokázali rozejít v detailech domyšlených ze současné úrovně vědy a logických úvah. Lukjaněnko si na čtenáře připravil svět mnoha ras, do nějž se lidstvo vyvinulo samo tváří v tvář možnosti být poražen a zrušen jinou civilizací. Realizaci nesmrtelnosti v tomto vesmíru představuje společnost aTan záhadného Curtise van Curtise. Tento zbohatlický hejsek po jedné z válek mezi rasami, jež hrozila totálním zničením a skončila totálním spojením, koupí od záhadných Psilonů, kteří krátce na to odříznou svou část vesmíru, přístroj, jež umožňuje cosi jako sken vědomí. Adeptům – prachatým – aTanu je pod lebeční kost voperována neuronová síťka, která zajišťuje projekci komplexně provázaného stavu všech neuronů v okamžiku smrti. Přijímací stanice rozložené podobně jako ty pro mobilní operátory ale ve větším pak signál zachytí a dotyčného oživí. Na počátku procesu je pochopitelně třeba skenu těla a vědomí, následně se provádí jen jakési aktualizace.

Morgan připravil svět poněkud chudší na rasy, mimozemští jsou jen mrtví Marťani, po nichž lidstvu zůstaly artefakty, hyperprostorové navigační tabulky a občas i fungující systémy. Digitalizace vědomí se zde v detailech nerozebírá, prostě je pokračováním již dnes započaté cesty. Na rozdíl od hmoty se dají informace posílat hyperprostorem nadsvětelnou rychlostí. Každý žijící člověk má v kořene páteře bázi, obzvláště odolnou flešku, do které se zálohuje. Umře-li, snadno se nahraje do nového těla. Ta se vyrábějí roztodivnými, principiálně již dnes známými metodami. Více tintil znamená lepší tělo. Opravdu výtečně vymyšlený je systém trestů. Po dobu odsouzení je dotyčný zazálohován na disku, kdesi na úřadě, zatímco jeho tělo stát použije – jako metaře, vojáka nebo ho za úplatu půjčuje. Pokud sebevrahovi podepíše dopis na rozloučenou svědek, nebude již dotyčný oživen.

Patrně nepřekvapí, že i začátky jsou ekvivalentní. Lukjaněnkův Kay Athos je na Cailisu zavražděn chlapcem, jemuž neopatrností s dopomocí zabil sestru. Oživen aTanem ocitá se na Zemi a lákavou nabídku spolupráce mu přináší sám majitel Curtis van Curtis. Jde o to, dopravit jeho syna na tajemnou planetu, na které je cosi nesmírně cenného a co se již mnohokrát nepovedlo.

I Morganův Takeshi Kovacs se pohybuje po spirále zločinu a trestu. Po jisté přestřelce s policií se probouzí v oživovací jednotce a ke svému překvapení shledává, že to není jeho rodný Harlanův svět, ale matička Země. I jemu je předložena lákavá nabídka panem Bancroftem – metem čili Metuzalémem, který už za sebou má nějaké to století. Tento pán jednou zjistil, že spáchal sebevraždu. Tedy po oživení ze zálohy. Proč však páchat sebevraždu, udělal-li jste v posledních 200 letech vše pro to, abyste nemusel zemřít? Nicméně policie má jasno a panu Bancroftovi má jasno udělat nájemný detektiv, individuum upravené pro tzv. vyslanecké jednotky – řešiče spletitých situací planetárního rozměru libovolnými prostředky.

Podobnému podhoubí navzdory se oba příběhy rozvinou v cosi vyzněním dosti různého. Lukjaněnkův Kay je průvodcem chlapce odpovídajícího dvanácti letům fyzického věku a už s ohledem na jeho velikost je nasnadě formát díla označit „cesta tam“ a v dalších dílech patrně zpátky. Po internetu koluje škatulka filosofická space opera, v podstatě tedy legenda o hrdinovi – mýtus.

Morganův Takeshi s sebou nemá nezletilce a proto je výrazně sexuálnější. Morgan sám píše o velkém ovlivnění filmem noir, Bladerunnerem a kyberpunkem, ale především je v něm cítit Phill Marlowe a drsná škola. Půjčovna masa je hodně drsná detektivka ve futuristických kulisách a mučení detektiva ve virtuálním těle nebo hotel fungující jako umělá inteligence na tom nic nezmění.

Opravdovým překvapením jsou chyby, i ty jsou stejné. Oba autoři si napískali tolika pistolek, že ze všech nestačí vystřelit! Lukjaněnko je tradičně postižen prudkými změnami spádu, takže místy se na půl stránce udá to, co předtím na třiceti. Na stejném rozměru se také objeví informace, která klíčovým způsobem ovlivní děj. Zvláště, čte-li člověk v dopravním prostředku, občas je zmaten. Třeba je to účel, jak pravil Sedmin: Smysl pro humor je jedním z činitelů válečných vítězství. Rovněž Morgan si natloukl tolik postav, že zvláště ke konci knihy, kde vyplují figury z počátku, bude čtenář listovat a hledat, kdo že je Sullivan a jemu podobní.

Krásným příkladem kulturního rozdílu je klovací řád ve společnosti. U Lukjaněnka jsou nejmocnější státní tajné služby, pak mafie. Morgan představuje klasický Západ – každý potenciální pachatel má vždycky pravdu, policie se omlouvá, ustupuje a pokud něčeho opravdu chce dosáhnout, používá kličky. Všude jsou právníci. Morgan uvádí fiktivní drsnou revolucionářku Quellcrist, kombinaci Che Guevary s Trockým, která píše básně jako Mao Ce-tung nebo Ho Či-min. Lukjaněnko si zjevně na teorii extrémního revolucionářství nepotrpí.

Výše zmíněné se odráží i ve vztahu k církvi. Zatímco v Morganově pojetí jsou katolíci starobylá sekta, která nevěří, že lze digitalizovat lidskou bytost, aniž by ztratila duši, v Lukjaněnkově pojetí je aTan právě důkazem existence duše, luxusnosti vědomí a byl za to blahoslaven. Morganovi katolíci jsou tak nápadnými outsidery, nenáviděnými a zneužívanými podsvětím (nechtějí se nechat oživovat a proto se nikdo nedoví, jak zemřeli). Lukjaněnkova církev je struktura podobná carovi – vysoko a daleko. Patrně nepřekvapí, že v obou dílech se čtenář setká s duplikanty.

Navzdory čtyřem letům mezi vydáním originálů (Lukjaněnko 1998, Morgan 2002) skoro jako by byly odpovědí na jediný podnět. Obě knihy jsou docela zábavné, poněkud přesycené nesmrtelností v duchu akčních hrdinů. Morgan píše o velrybách, které si pamatují na přílet Marťanů, alias o paměti rasy. Přece jen měl na západě více možností načichnout německou romantickou vědou. Přesto oba autoři vynikají překvapivě smysluplnými úvahami o evoluci, strategiích a možnostech. Plánovat na celá staletí, to jednoho změní.

Jarek Kopeček