2005 - Česká fantasy - Ríša Vlado (ed.)

(2/10)

Druhá recenze na tento sborník. Nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s redaktory časopisu Ikarie připravuje v edici Ikaros mimo jiné i antologie české SF. A tak se po 2003: česká fantasy objevila na konci loňského roku nová kniha, 2005: česká fantasy. Sestavil ji opět Vlado Ríša a obsahuje jedenáct nových povídek z per českých autorů. Šalamounsky nám přebal tvrdí, že si tu najde každý své a nikdo nedojde zklamání. Otevřme tedy její stránky.

Hutný rozjezd nabízí Františka Vrbenská a její Sequor trahentia fata. Drsný příběh z třicetileté války má lidský rozměr. I když se hlavní hrdina mohl vyhnout zodpovědnosti za zmařené životy, které nechával za sebou, pořád si pamatoval, co je to být člověkem a neváhal obětovat to nejcennější pro potřebné.

Jízda se poněkud brzdí na díle Jany Rečkové Dobrý dům na hraní. Snaha o originalitu svedla autorku na scestí překombinovaného textu, ve kterém se nesnadno orientovat, nesnadno vůbec se pohnout vpřed. (Poznámka mimo recenzi: Osobně, autor, který používá ve jménech apostrof, aniž by k tomu měl dobrý důvod - lingvistický či parodický -, je mrtvý autor; to první, co by člověka v tvůrčím psaní měli naučit, je vymýšlení jmen postav.)

Zdá se býti tradicí, že editor zařadil do sbírky i vlastní povídku. Nic proti, ale… Pták Noh Vlada Ríši je obyčejný příběh typu quest for something; Azore, zabij a dones! Na pozadí precizně popsaných soubojů, něco málo sexu a tlachání o alchymii se v době vlády jednoho z Přemyslů Otakarů odvíjí nezajímavý příběh s neuvěřitelnou pointou. Kromě toho zde najdeme do očí bijící anachronismy (např. bílý fosfor byl objeven až roku 1669 alchymistou Brandtem a jeho příprava je nepoměrně jednodušší, než autor popisuje. Dále, v dotyčné době se sice v Čechách sklo již vyrábělo, ale cenné rozhodně nebylo, ve srovnání třeba se sklem benátským. Typické kvalitní křišťálové sklo začali v Čechách podstatně později tavit, foukat a hlavně brousit až němečtí kolonisté).

Další ránu české fantasy svým amatérismem zasadila Edita Dufková v Ti, kteří nechodí po zemi. Příběh sám není tak zlý, jako zacházení autorky s aztéckými reáliemi; snad by stálo za to lépe alespoň z knih opisovat: patří Mictlan místo Mixtlan, Tecuhtli místo Tecuchtli, Texcotzingo místo Texocingo. Navíc spřežka ch se v latinizovaném záznamu jazyka nahuatl čte jako č, takže jméno Tenoch [tenoč] nelze skloňovat Tenoch, bez Tenocha, ale Tenoch, bez Tenoche… A to už nebudu zabíhat do religionistických zádrhelů, např. jak to bylo s úlitbou krve aztéckým bohům či důvodem, proč vlastně Aztékové vyrvávali svým obětem srdce. Ach jo; za co, bohové, za co?

Veronika Válková a její Nezapomeň… je dalším dílem pracujícím s pop-námětem (téma slovanští předkové), kde autorce nestálo za to, aby se s pozadím námětu lépe sžila. Opět, příběh sám by nemusel být špatný, kdyby nebyl nakažen virem polovičatosti. Věštby a jejich naplnění jsou vděčným tématem, zvláště, jde-li o temné stránky našich já. Autorka by se pochopením pohanství nikdy nemusela dopustit kvazikřesťanské úvahy ze strany 224, která ruší plynulost děje. „Bohové mne opustili, když mne rada obce vyhnala,“ praví pohan. „Jsou tví bohové silnější než starci v radě?“ ptá se ho křesťan. „Ano!“ dostane se mu odpovědi. „Tak proč by měli poslouchat ty starce a opustit tě, když tě oni vyhnali?“ dovodí křesťan. Jenže, nebylo to spíš obráceně? Nebyl rozsudkem Odolen vyhnán z obce, protože byl bohy shledán vinným, zprotiviv se zákonům obce? V místě, kde bohové existují, nefungují naše sofistiky… Autorka by také vyhrála cenu o nejpříšernější úvodní odstavec povídky. Bez konkurence.

Bílý Kondor Miroslava Hokeše je snad vůbec nejslabší povídkou antologie. Náběh na velký příběh o záchraně lásky se tříští na papírově dvojrozměrných postavách, ukrutných dialozích, problémech s pravopisem a přepřívlastkovaných popisech. Povinná četba pro všechny studenty tvůrčího psaní!

Lucie Lukačovičová může ve svém Slunečním štítu zase soutěžit v černobílosti. Schematické postavy, schematické popisy (zloduši jsou Černá strana, dobráci zase Řád ?!). Autorka samoúčelně staví situace tak, aby se stalo to, co ona chce, nikoliv co se má stát. Pointa je neuvěřitelná, stejně jako děj, jenž jí předchází.

Leonard Medek je obvykle zárukou dobrého počtení, nicméně Dům Hada se příliš nepovedl. Questové klišé – vyšla parta, našla monstrum (megahad), zabila monstrum, všichni pomřeli – nepřináší nic nového. Pohádky okolo monstra - mělo jít o náhražku za Quetzalcoatla, Opeřeného hada - nejsou ani zajímavé, ani nevnáší do příběhu nějaký rozměr. Jde jen o bizarní vysvětlovačku. Proč?

Z deprese jsem se nedostal ani nad Návratem meče Richarda Šusty. Příběh bez konce, nakousnutý jak včerejší rohlík. Stejně jako vidíme zbylý kousek pečiva, vidíme i tečku za poslední větou, jenže ta neopravňuje autora jen tak skončit. Bez vyústění jde jen o skicu, ne o dobrou povídku.

Velmi příjemným osvěžením je pak povídka od zkušeného autora české SF, Zdeňka Rosenbauma, nazvaná Zavřená cesta. Celkem zajímavý pokus o jiný pohled na překryv světů, toho našeho a toho fantazijního. Nejde o žádný převrat v literatuře, ale nebylo třeba ani sahat po revolveru. Autor je milou vzpomínkou na osmdesátá léta, kdy česká SF byla pojem bez nutnosti bezduše kopírovat úspěšnější vzory a předhánět se v počtu mrtvol, zprzněných panen a nenadálých zvratů.

Knihu uzavírá, v duchu celé sbírky, podivný příběh bez pointy, jde o Květ skály Petry Neomillnerové. Samoúčelná hříčka plná bezduchého násilí odehrávající se ve Skále, sídle čarodějnické školy, proti které jsou Bradavice jesle. Tady se zabíjí, znásilňuje a týrá pouze z pedagogicko-didaktických důvodů. Ne, upřímně, lze si představit, že to může fungovat, ale ne tak, jak to popisuje autorka. Hlavní nit příběhu je pak jen záminkou ke zmíněným popisům. Navíc jméno hlavní černokněžnické hrdinky – L‘Rune... pro trochu fantazie šel bych světa kraj...

Na závěr se vraťme k anotaci a uveďme ji na pravou míru: Je to hrůznorodý koktejl. Představa, že tato antologie by měla představovat současnou českou fantastiku, je děsivá. Naštěstí - navzdory této knize - u nás kvalitní domácí fantastiku najdeme.

P.S. Patrik Krásný je oblíbený český ilustrátor. Za poslední dobu se značně zlepšil (srovnejte zrovna třeba titulní ilustraci této knihy a Šlechtova Šíleného lesa, kde hrdinové, vymknuti z kloubů, šílí). Nicméně by P. Krásný neměl usínat na vavřínech a dále studovat především lidskou anatomii, protože muži na titulní stránce vypadají jako po zhojení komplikovaných fraktur mnoha okončetin, které ukrývají pod pytlovitými kalhotami; viz třeba nohy muže vprostřed. Je zbytečné se nesmyslně navážet do malíře, ale...