Všechna práva © Bard 1997 -1997

       

       

Ostrov kdysi dávno povstal z hlubin temně fialového moře. Síly, jež ho stvořily, nedovolily zemi, aby se příliš vyvýšila nad hladinu okolního oceánu. Pokud by fialová hladina moře jen o málo stoupla, ocitl by se Ostrov opět pod vodou a stal se tak tím, čím byl kdysi — mořským dnem, které nezná úsvit ni soumrak.

       Vlny ale dlouho nedorážely na pobřeží a vítr nebičoval proudy deště jedinou pevnou zemi. Fialové útesy hleděly bez hnutí k obzoru; z dálky se zdálo, že ční do závratné výšky, třebaže to nebyla pravda. Kromě toho na útesy nikdy nepohlédlo jediné oko a netýkalo se jich ani žádné z pronesených proroctví.

       Ve fialové drti kamene zapustily po čase své kořeny rostliny uvyklé na mořské dno. Jejich fialové listy nyní poprvé poznaly sluneční světlo a zatímco se vlny převalovaly u břehů Ostrova bez jediného zvuku a ani za bouří nebylo slyšet kvílení větru, od věků vládnoucí ticho bylo nyní narušeno; stonky rákosu tiše ševelily, jako kdyby si chtěly něco sdělit.

       Mnohokrát se pak nad ostrovem střídalo zářivé fialové světlo dne s temně fialovou nocí, mnohokrát rozkvetla fialová poupata a mnohokrát opět uvadla. Jinou barvu Ostrov nikdy nepoznal.

       Osud dlouho dopřával skaliskům shlížet k moři. Stébla trávy vyrážela ze země a uschlá se obracela v prach. Pak ale milost, které se ostrovu dostávalo od jeho tvůrců, náhle pominula. Snad bylo stvoření kousku země jen naprosto nevýznamným krokem v prapodivné hře, kterou hráli bohové.

       A tak přišla doba, kdy hra skončila a čas vypršel.

       Fialové vlny kousek po kousku podemílaly útesy a nakonec se přelily přes klesající pevninu. Moře si vzalo zpět zemi, která mu po právu náležela.

       Nikdo se nedozvěděl, o čem spolu hovořily fialové květiny ztracené kdesi v hloubi vod a noc a den se dále střídaly ve své vládě. Jen hladina moře zůstává prázdná a žádný hlas už nerušil bezčasé mystérium ticha.