Všechna práva © Bard 1997 -1997
0 Scarborough Fair
0 Jan Liška
0 Zdalipak jdeš do Scarborough Fair,
0 šalvěj a tymián, rozmarýn kořání
0 Tam dívce spanilé pozdrav můj dej
0 Láska má věrná že před zlem jí ochrání.
0 Nejdřív to byla jen malá bílá skvrnka v moři šedého a zeleného vřesu; pohybující se tečka proti modré, zatmívající se obloze, klikatému proužku cesty. Mrazivý vítr, ženoucí se přes obliny kopců a osaměle stojící balvany přinášel na svých křídlech útržky té staré balady o lásce a čekání... Slabiky, slova, celé věty.
0 Po cestě přes sherbonská vřesoviště jel muž na bílém koni a zpíval si o lásce a o čekání.
0 Ať najde zemi kde kroky mé spočinou
0 šalvěj a tymián, rozmarýn kořání
0 před slanou vodou a za mělkou písčinou...
0 Nozdry bělouše vydechovaly do chladného vzduchu obláčky páry, které splývaly s tóny písně a společně mizely v podvečerním oparem rozostřené krajině. Kůň, jezdec, vítr a prostá melodie.
0 Muž pustil jednou rukou otěž, posunul si nízký tmavý cylindr do čela a zapátral v sedlové brašně. Vytáhl malou plechovou lahvičku a chvíli prokřehlými prsty zápasil s pevně dotaženým uzávěrem. Kůň sklonil hlavu, přešel do kroku.
0 „Je už tma a zima, viď, Asile?“ řekl muž a přihnul si z placatky. „Přes vřesoviště se nemá jezdit potmě. Podívej třeba ty kameny... Nepřipomínají ti —“
0 Hřebec ztuhl v půli kroku: Před chvílí ladnost sama, teď pouhá socha koně z bílého mramoru. Člověk v sedle se zakymácel, až se musel chytit husté hřívy. V nastalém šeru byly vidět špičky uší jeho zvířete, jak se natáčejí kupředu k bílé, v noci se utápějící cestě. Poslední zbytky umírajícího světla mizely z mělkého údolí, na jehož dně stáli; oni a právě proti nim na vrcholku kopce temný stín. A mihotavé světélko. Zablikalo... zhaslo... znovu vyskočilo.
0 „U všech svatých, vidíš to co já?“ Jezdec vrazil láhev do kapsy a sevřel otěž pevně v dlaních. „Dobrotivý Bože, díky za tvé požehnání... Lidé, Asile, střecha a stáj! Běž, chlapče, běž rychle než ten posel světla umře docela! Nechtěl bych spát pod širým nebem v téhle divné krajině... Hej! Běž, koníčku!“
0 Vítr zesílil. Hnal s sebou od západu těžké šedavé stíny, bouřkové mraky matně ozářené narůžovělým přísvitem posledních červánků. Kdesi v dálce hluboce a zlověstně brumlal hrom. Koňský krok byl ztuhlý a nepodajný, plný klopýtání.
0 Světélko zablikalo... zhaslo... znovu vyskočilo...
0 Temná siluleta domu vyvstala znenadání z tmy a mlhy a oni stáli sotva deset kroků od jeho kamenných zdí. Poslední čtvrthodina cesty tmou byla krušná; několikrát sešli z cesty a strávili nekonečné chvíle nejistoty blouděním vřesovými poli. Ale žlutý zářící bod je pokaždé přivedl zpět, a tak se plahočili dál. Těžký vzduch páchl deštěm, ženoucím se jim v patách. Spěch před ponurou nocí se začínal víc a víc podobat útěku.
0 Jejich cíl ležel na dosah, ale jezdec přesto necítil v duši nic podobného klidu či úlevě. Černý, ze tmy vystřižený dům se zdál i na těch pár kroků, které ho od něj dělily, matný a nezřetelně hrozivý. Kontury arkýřů se natahovaly daleko přes patu přízemních stěn, pokrytých vlnivým kobercem listů neurčité popínavé rostliny. Všechna okna byla slepá a vyhaslá jak oči mrtvého, jen v nejvyšší z věží hořel plamínek petrolejové lampy. Před úzkým osvíceným oknem rostl mohutný dub; kýval se pod nápory větru a jeho rozložitá koruna co chvíli zakryla zář lucerny, jindy se mezi zbytky seschlého, chrastícího listí prosmýklo sotva pár paprsků.
0 Světlo zablikalo... zhaslo... znovu vyskočilo.
0 Rozpraskaný peň dubu vrzal a skřípal snad ve všech tóninách. Noc se hemžila nedobrými zvuky. Hřebec neklidně hodil hlavou.
0 Pomalu míjeli zarostlou kamennou zeď. Muž sklouzl ze sedla, polaskal koně po plecích a oba krok za krokem postupovali kupředu. Listí na zemi a listí na stěnách a šelestící větvoví dubu nad jejich hlavou. Muž zalétl myšlenkou k stříbrné lahvici v sedlové brašně, ale věděl, že v tu chvíli by se za nic na světě nedokázal otočit k noci zády. Nasucho polkl. Krok a krok a ještě jeden.
0 Zeď po pravici se táhla snad šedesát sáhů, než ustoupila dozadu v lomeném oblouku vstupní brány. Její masivní klepadlo však nahryzala rez, šlo s ním stěží pohnout a rány pěstí se utápěly v železným kováním pobitých křídlech. Dopadly první dešťové kapky, blýsklo se.
0 Jezdec si otočil otěže kolem zápěstí a nahmatal v trávě pod sebou kus kamene. Uhodil do hlavice klepadla — poprvé, podruhé...
0 Zaburácel hrom.
0 Světlo ve věži zhaslo.
0 Tma.
0 Objevilo se o patro níž.
0 Tma.
0 Ticho.
0 Dlouhé kovové štrachání klíče v starém zámku. Dveřní panty zakvílely.
0 Temnota uskočila jako uštknutá před jazyky nažloutlého světla petrolejky. Pohled do plamene byl tak oslnivý, že muž stojící před vchodem couvl a zastínil si oči dlaní. Déšť se mu lačně vpíjel do těžké látky kabátu.
0 Ve dveřích stála malá shrbená postava, v jedné ruce lampu, v druhé pokroucenou dřevěnou hůl. Za jejími zády v chabém světle lucerny zívala široká dlážděná chodba. Vítr se zatočil okolo stromu a zavanul v prudkém nárazu přes práh dovnitř domu. Plamínek zablikal... svítilna se rozhoupala. Člověk ve dveřích — nebo co to bylo — se nepohnul. I světlo, které nesl, se jakoby vpilo do noci a tma kolem byla ještě černější.
0 Muž ucítil v dlani jemný tah otěží. Kůň natáhl krk a ustoupil jak nejdál mohl.
0 Takové hlouposti...!
0 „Jsem... mé jméno je O'Neily. Mám tudy cestu a chytl nás nečas... Rád bych poprosil o přístřeší...“
0 Ticho. Lampa se kývla tam a zpátky.
0 Pak hlas, tichý a sychravý jak podzim, řekl: „Pojďte dál. Vítáme hosty...“
0 Světélko se otočilo a vydalo se chodbou do hloubi domu. Ťukání hole se odráželo od stěn a doznívalo v zastrčených koutech. O'Neily provedl koně branou, otočil se a zavřel dveře. Šlo to ztuha... ztuha. Konečně křídlo dolehlo, zapadla závora. Zámek kovově cvakl.
0 Noc zůstala venku.
0 Pohladil plašícího se koně po boku a vykročil za rychle se vzdalujícím světlem. Klapot podkov se odrážel od stěn... dozníval v zastrčených koutech...
0 Oheň v krbu plápolal, praskal a žířil. Odrazy plamenů poskakovaly po stěnách a klenutém stropě, tančily ve stovce drobných tabulek mozaikového okna. O'Neily stál uprostřed velké místnosti, na pět kroků od ohniště a z jeho kabátu stoupala pára. Zvědavě a rozpačitě se rozhlížel po rozlehlém sálu, holých stěnách... policích se zaprášenými knihami. Stařena, která mu přišla otevřít, zatím nalévala čaj do otlučených šálků. I v její tváři se odrážel žár a spěch ohnivých jazyků; stíny se míhaly ve staré vrásčité tváři a — snad to bylo jejich divokou barvou — propůjčovaly jí jistou ohyzdnost. Ne, nedalo se mluvit o laskavém stáří, ani v nejmenším — čelo a skráně té ženy byly krutým a ohavým bojištěm let; brázdami zimy a popraskanou kůrou země suchého léta. Vnucovala se představa... vize nekonečných večerů plných samoty... dní... let... staletí...
0 Nevydržel se dívat příliš dlouho. Povislé koutky se nepatrně pohnuly — a byl to jediný náznak úsměvu, jaký si bylo možno v té tváři představit.
0 „Kolik... cukru?“ zašeptala žena s čajovou konvicí.
0 Thomas O'Neily zavrtěl hlavou ve snaze zahnat těžké myšlenky. Bezvýsledně. Bylo jich tu příliš... nebyly tu jiné.
0 „Ah, jistě... Jednu lžičku. Nebo radši dvě. Dvě budou lepší, děkuji. Jsem vám samozřejmě velmi zavázán za sebe i to nebohé zvíře, paní...“
0 „Slečna...“
0 „Prosím..?“
0 „Slečna... Slečna Bonesová. Sestra v pánu zesnulého Davida Bonese, majitele domu.“
0 „Promiňte. Je mi velmi líto...“
0 Stařena na okamžik zastavila . „Co je vám líto...?“
0 „Že váš bratr — “
0 „Je to už patnáct let.“
0 O'Neily bloudil očima po vzorci dlaždic na podlaze a usrkával vroucí čaj. Porcelánový koflíček slečny Bonesové klepl o tácek jako první.
0 „Co vás sem přivádí... mladíku?“
0 „Já — jen mám cestu kolem. Do Scarborough Fair. Znáte tu osadu? Odsud asi čtyři hodiny cesty, troufám si hádat.“
0 „Znám... Trochu.“
0 „Byla jste tam někdy?“
0 „Ne.“
0 „Mám tam dívku. Moji snoubenku. Chci... Jedu ji požádat o ruku.“
0 „Chcete... si ji vzít? To je dobré, moc dobré... Ale pospěšte si, jestli se chcete vrátit ještě letos. Přijde zima, sníh — brzy, brzy...“
0 „Jsou snad v zimě vřesoviště neprůjezdná? Jak tu ale potom můžete žít, sama?“
0 Znovu ten bezkrevný výraz, plný pobavení.
0 „Inu, tak i tak... Jídla je dost. Víc než pro jednoho, mnohem víc... Co potřebuje člověk, jako jsem já?“
0 „Není vám tu samotné... smutno?“ Nad posledním slovem se zarazil. Copak tady může smutno nebýt?
0 Dlouhou odmlku přerušoval jen praskot hořících polen; stařeniny řídké šedivé vlasy se třpytily v poskakujících plamenech.
0 „Musí být asi velice krásná... vaše milá...“
0 „Ó, to ano, je krásná...“ Pokusil se o úsměv, ale jeho snaha ztroskotala na pouhém úšklebku.
0 Slečna Bonesová pokývala hlavou.
0 „Mohl by z vás být skvělý pár... I vy jste velmi pohledný muž...“
0 O'Neily překvapeně zvedl zrak a pohlédl přímo do úzkých štěrbin přivřených očí ve vrásčité tváři prosté výrazu... jen s myšlenkou... nástinem...
0 Zatočila se mu hlava.
0 „Snad abych si šel lehnout,“ slyšel říkat sám sebe. Slečna Bonesová se beze slova zvedla — a aniž by z Thomase spustila oči — vzala svou hůl a lampu. Napřáhla ruku ke schodišti v rohu sálu, které se jako had obtáčelo kolem jednoho z kamenných sloupů nesoucích stropní klenutí. Jeho vrchol mizel v černém otvoru, kam už nesahala zář krbu a kde tma ležela na každém stupni jako neprostupná antracitová zeď.
0 Zdálo se, že stíny před podivnou dvojicí ustupují jen nerady: Zůstávaly skryty za každým ohybem, stahovaly se do škvír pod uvolněná prkna a hned jak jim byla dána příležitost, vyskočily Thomasovi za zády a zahradily mu cestu zpět. Vyhřátá a ohněm ozářená místnost se utopila v čeném kalu tmy. Výstup rozvrzanými schody nahoru se zdál být zahalen šedým oparem. Houpavé světlo petrolejky... pavučiny ulpívající v obličeji, zasypané prachem a sáklé večerní mlhou... úzká komůrka s velkým oknem, za kterým se jak mrtvé paže natahovaly holé dubové větve...
0 A strašná, strašná noc.
0 Jitro viselo za okení tabulkou jako špinavá záclona sešívaná dešťovými provázky. Cesta vřesovištěm, po které O'Neily přijel, byla jedna velká louže tu a tam dozdobená odvážně vykukujícími ostrůvky bláta. Černé větve stromu za oknem trčely strnule a bez hnutí.
0 Alespoň vítr tedy přestal.
0 O'Neily si prohrábl vlasy a zahnal vzpomínky na podivný včerejšek až někam na dno paměti. Z hřebíku na stěně sundal namoklý svrchník. Nebylo ani pomyšlení že by mohl za tu chvíli uschnout, v místnosti, kde se na podlaze divže nedělaly stružky vysrážené vody ze stěn.
0 Otevřel dveře komůrky a sešel po rozskřípaných schodech dolů do sálu.
0 Dům mlčel. V krbu dýmala ohořelá polena.
0 Thomas chtěl v jednu chvíli zavolat, nechat svůj hlas rozběhnout oblouky chodeb a pronikat skrz nedoléhající rámy a škvíry ve dveřích, jenže pak ho napadlo, proč by to měl vlastně dělat.
0 Jestli stařenka spí, není důvod jí budit. Cítil s ní — věděl, že on sám by vstával do dalšího stejného rána stejného domu s odporem a nenávistí, jakou vyvolává každé pouto z donucení. Představil si sám sebe jako majitele prázdných sálů a zaprášených chodeb, moly rozežraných knih a zašlé soupravy na čaj z kdysi bílého porcelánu; majitele hromady opracovaného kamení, které oplácí jeho nenávist mírou vrchovaté samoty.
0 Koho vlastně nechtěl budit? Starou ženu? Ducha zakletého ve zdech? Oba?
0 Nikdo, ani on tu nechtěl slyšet křik.
0 Prošel nádvořím a vyvedl Asila ze stáje. Opatrně se snažil vyhýbat se loužím, přestože tušil, že než den skončí, na nějaké troše vody navíc nejspíš nesejde. Třmeny se smekaly a sedlo bylo ohavně mokré. Když vyjel ze vrat, naposledy se ohlédl a na moment se zadíval přes nízkou kamennou zídku na věže a střechy sídla Bonesů. Na velké mozaikové okno a mohutný dub před ním. Něco se mu nezdálo. V tom posledním pohledu přes rameno zůstala jakási nesrovnalost, nezodpovězená pochybnost...
0 Ale cesta ubíhala vpřed a otázky zůstaly vzadu. Čtyři hodiny jízdy, možná pět v tomhle počasí. Vzal to nešť!
0 Zdalipak jdeš do Scarborough Fair...?
0 „No jitě, že jdeme!“ zasmál se Thomas O'Neily v sedle jednoho z nejlepších koní z Walesu. Oba už byli mokří a od bláta až hanba a na nejbližší chvíle ani neměli jiné vyhlídky než déšť, déšť a bahno. „Jistě že jdeme! Vždyť kam jinam by se měli vrtnout dva tak dobří chlapíci, jako jsme my? Co říkáš?“
0 Kůň — snad proto, že už byl na podobně zásadní otázky zvyklý, anebo že měl zrovna něco jiného k přemýšlení — neříkal nic. Vystoupali na holý kopec, sjeli po jeho mírné stráni k úpatí dalšího, a znova a zas. Z hlubokých otisků kopyt se dělala stále stejná jezírka. Snad jen kamenů kolem cesty přibylo.
0 Míjeli trávou a vřesem zarostlé balvany i deštěm ohlazené monolity, které sahaly hodný kus Thomasovi nad hlavu. Z vyježděné silnice se stala na tvrdém podloží sotva znatelná stezka vinoucí se mezi prasklinami a škvírami rozbrázděným povrchem kamenného moře. Takový terén vyžadoval neustálou pozornost koně i jezdce — ozuby podkov se na omoklých skalních deskách smekaly v jednom kuse. Tihle dva však tvořili sehranou dvojici: Thomas sledoval směr cesty, zatímco Asil jistými, takřka kamzičími kroky kličkoval mezi jizvami v rozpukaném křídovci.
0 Déšť ustal.
0 Únavné ševelení kapek přešlo v rytmické poťukávání, až ustalo docela. Jen tu a tam šplíchla osamělá krůpěj do některé z tisíců kaluží ve vymletých prohlubních. Kůň zastříhal ušima, pohodil hlavou. Thomas O'Neily si sklepal vodu z cylindru a s nadějí zapátral po slunečním kotouči. Marně. Obloha byla šedivá jak olověné pláty, bez jediné mezery která by slibovala propustit byť i jediný zářící šíp.
0 Jezdec si nasadil klobouk, zavrtěl se v sedle, znovu smekl, ohlédl se přes rameno dozadu. Nikde nikdo. Přesto sáhl do kapsy pro malý dalekohled a nedbaje kolíbání koňského hřbetu se rozhlížel na všechny strany. Bezvýsledně. Kdesi v dálce před nimi, tam, kde výhled zakrýval dešťový opar, znovu ustoupí kameny trávě a vřesu a krajina se rozeběhne dolů k mořskému břehu. Ale dřív, než dosáhne zubatých útesů, je přivede k malé vesnici, a tam...
0 ...vyřiď ať utká mi košili plátěnou
0 šalvěj a tymián, rozmarýn kořání
0 bez jehel ušitou, bez mýdla bělenou.
0 Láska má věrná že před zlem ji ochrání...
0 Mrazení v zátylku neustávalo. O'Neily se ještě jednou rozhlédl vlevo vpravo, zdvihl dokonce zrak i k obloze, jako kdyby tam — mu padla do očí malá černá tečka. Kroužila jim nad hlavami, příliš vysoko, než aby se dalo říct cokoli určitějšího. Jistě to byl pták — obyčejný pták, sokol nebo jestřáb, kterého vyplašili při své cestě liduprázdným krajem... Muži v sedle se na chvíli zazdálo, že se vidí jeho očima: Neurčitá skvrnka, ploužící se bílým mořem křídovce, že cítí prudký vír vzduchu, čechrající perutě — ach, jak krásné by bylo, stát se na chvíli sokolem!
0 Mlha začala houstnout a Thomasovi zmizel jejich průvodce z očí. Viditelnost se silně zhoršila, po půl hodině nebylo možné dohlédnout na víc než sto yardů.
0 „Chtěl bys to zkusit, být na chvíli sokolem, Asile?“ zeptal se Thomas bělouše. „Jen si představ, letět s větrem o závod... a zapomenout na mlhu, kameny...“
0 Asil si o tom myslel své a mlčel; rozhovor tak opět utonul na samém začátku. Klopýtali dál.
0 „Ksakru, co je zase...“ zaklel O'Neily polohlasně, když se z bílého mléka před nimi vydělil temější stín. Zprvu připomínal nezřetelnou lidskou postavu s pažemi rozhozenými v teatrálním gestu, pak pokroucený krucifix... nakonec se proměnil v obyčejný zakrslý strom, větrem a chudou půdou znetvořený do zbytnělých uzlíčků dřeva a čtyř nebo pěti pahýlů větví.
0 Na nejvyšším z nich seděl velký černý pták. Hlavu měl otočenou jejich směrem... nehýbal se.
0 „Podívej, Asile! Žeby náš okřídlený souputník?“ Muž se snažil, aby to znělo vesele, ale slova se rozplynula v kalné mlze a zůstalo jen těžké, omračující ticho. Museli projet těsně kolem něj; pták — snad krkavec, snad havran — je sledoval malými zlomyslnými očky. Pomalu otáčel načepýřenou hlavou, až Thomas cítil zlý pohled, pálící ho v zádech. Jen opatrnost a nebezpečná cesta ho odradily od nutkání dloubnout koně patami do slabin a prchnout z místa podivného setkání co nejrychleji.
0 Ujeli sotva deset yardů, když se ozvalo jediné chraptivé Krák! a černé perutě zasvištěly vzduchem. O'Neily se reflexívně smekl ke straně, objal pažemi koňský krk a sklonil hlavu. Ale útok nemířil na něj. Mávnutí křídel mu srazilo klobouk z hlavy, špička nohy vyklouzla ze třmenu. Havran minul jezdce jen o několik palců, zaryl se pařáty do bílé koňské hřívy a klovnutím zobanu zasáhl Asilovi oko.
0 Kůň se vzepjal; na takovou hrůzu nebyl připraven. Zatančil na zadních, zařičel a vyrazil šíleným cvalem, který měl setřást nepřítele, pevně zachyceného mezi ušima. Thomas O'Neily spadl po třech nebo čtyřech skocích; bolestně se udeřil zády o kámen a dlouhou chvíli nemohl popadnout dech ani se vzpamatovat. Asil se řítil dál, volné třmeny ho bily do boků a pobízely jej k ještě většímu vypětí. Před nebezpečím utíkej, to je první zákon všech koní, a bílý hřebec ho byl poslušen. Nové a nové údery jako špičák ostrého zobanu jej oslepovaly a přiváděly k šílenství. Utíkej! Rychleji!
0 Thomas se zvedl ze země a vykřikl. Věděl, tušil co musí přijít: Hřebec nedoběhl ani tak daleko, aby splynul s mlhou, když se kopyto smeklo po hladkém kameni a ušlechtilá noha zapadla až po hlezno do jedné z mnoha škvír s hranami ostrými jak ostří řezníkovy sekery. Bylo vidět, jak kůň ztuhl ve výskoku — jak balancuje v nekonečné chvíli rovnováhy, bojujíc se zemskou tíží, která nakonec musí zvítězit... Jak se pomalu, vznešeně jako podťatá bříza kácí k zemi.
0 Muž klesl na kolena a dlaně si přitiskl k uším. Nebylo to nic platné, i on zaslechl suchý praskot drcených kostí — nebo se mu to jen zdálo? Nikdy před tím podobný zvuk neslyšel... ani cokoliv podobného hlasitému ržání raněného koně:
0 Dlouhý, neustávající pláč plný syrové bolesti.
0 Když k němu doběhl, hřebec už jen vyčerpaně sípěl. Muž se snažil vyhýbat pohledu na změť kostí a šlach, které vyčnívaly z otevřené rány na zadní noze. Smrtící štěrbina ve skále se naplnila horkou krví. Asil vytřeštěným pohledem tvora, který nerozumí svému utrpení, žadonil u svého pána o pomoc. Neplakal, to koně nemohou; Thomasovi ale tekly slzy zoufalství, když hledal v brašně štíhlou jezdeckou pistoli. Přiložil jí Asilovi doprostřed bílého, klenutého čela, odvrátil hlavu a s křečovitě staženou tváří stiskl spoušť.
0 Nic. Prach zvhnul, rána nevyšla.
0 Zoufalý pohled jako noc hlubokých očí drásal Thomasovi duši, když přebíjel zbraň.
0 Z mlhy se ozvalo táhlé zavytí. A ještě jednou.
0 „Vlci v Anglii už dávno nejsou,“ řekl Thomas O'Neily nahlas. Svým kabátam přikryl mrtvému koni hlavu; zůstal tam nad ním stát jen v košili a třásl se vlezlou, vlhkou zimou.
0 „Vlci v Anglii už nejsou víc než pět století,“ zopakoval. Sám se divil, koho se to vlastně snaží přesvědčit. Tohle bylo vlčí volání. „Co se to tu, pro Boha živého, děje? Co se to tu jenom děje, Asile?“
0 Ale Asil nic neřekl. Asil byl mrtvý.
0 Další uši drásající kvil.
0 Mlhou před Thomasem se mihl stín. Muži zacukala ruka s vystřelenou pistolí... levačkou nahmatal odhozenou prachovnici. „Ať už je to, co je to, nedostanou nás. Mě ani tebe.“
0 Další zavíření v kalném vzduchu. Houkl výstřel.
0 Rychle se stmívalo.
0 Thomas O' Neily zíral do črnající prázdnoty před sebou. Nebyl si jistý, jestli vlčí siluety kolem něj jsou skutečné, nebo jen pouhým výplodem jeho horečné mysli a chuchvalců večerní mlhy. Šero přerostlo v temnotu a na O' Neilyho dolehla malátnost, chvílemi upadal do lehké dřímoty. S nabitou pistolí v klíně, opřený o vychladlou mrtvolu koně, se vytrhával z pochmurných snů do ještě nepravděpodobnější skutečnosti plné stínů v nočním oparu. Ve chvílích neklidného spánku zápasil bez jediného hlesu s obrovským vlkem, černým jako noc — cítil jeho zkažený dech na své tváři a horké sliny, stékající z vyceněných špičáků... Ruce se mu smekaly po hladké srsti, pistole se propadla někam do tmy. Zoufale se bránil té tiché, zuřící bestii, snažil se oddálit chvíli, kdy se mu slonovinové zuby zatnou do hrdla... Z pokousaných rukou se proudy valila krev. A pak mu prsty povolily a čelisti se scvakly...
0 Byl znovu sám, po vlčí smečce ani památka. Bloudil křídovou planinou, ozářenou měsíčním světlem, zdánlivě bez cíle a směru. Asil a pokroucený strom zůsali daleko vzadu; jen on šel holou, liduprázdnou krajinou, vyhýbal se rozšklebeným prasklinám v kameni. Když si konečně uvědomil, kam ho jeho nohy, bez ohledu na vůli, nesou, přejel mu mráz po zádech. Snažil se proti tomu bojovat, přinutit neposlušné svaly ke klidu, zastavit tu hrůzu... Marně. Šel dál, nocí, ve které nebylo ani stopy po mlze či mracích a kterou měsíc v úplňku zaléval proudy bledých paprsků. Kráčel tak dlouho — nejprve v hrůze, později rezignovaně a pak už jen velmi, velmi unaveně. Čas se zastavil; za celou dobu se zářivý kotouč luny nepohnul ani o píď.
0 Když se konečně dotkl kamenné zdi sídla Bonesů, necítil zášť, strach ani odpor. Ne — byl neskonale rád, že došel na konec své cesty a bude moci spočinout. S pocitem, který měl blízko ke štěstí, zamířil k domovním dveřím, když slábnoucí vrstvou dřímoty pronikla jak čepel ostrá myšlenka:
0 Je to jen sen, Thomasi 'O Neily! Vzbuď se!
0 Jenom sen!
0 Thomas poslechl a probudil se. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí.
0 Do dlaně ho mrazil kovový chlad klepadla.
0 Hleděl stařeně do vrásčité tváře a pokoušel si srovnat myšlenky — kdysi tak jasné a racionální, teď plné zděšení a strachu z neskutečna. Popíjeli čaj z porcelánových koflíků.
0 „Je to vaše vina.“ řekl Thomas nakonec a musel na tu klidně vyřčenou větu obětovat téměř celý zbytek svého ztenčeného sebeovládání. „Přitáhla jste mě zpátky. Zabila jste Asila. Jste...“
0 „Ne.“
0 Slečna Bonesová odložila čaj na stříbrný podnos. Seschlá ruka se jí stařecky chvěla.
0 „Nejsem čarodějnice.“
0 „Tak kdo?!“ Thomasovi se zakolísal hlas jako akrobat na laně ve vteřině mezi rovnováhou a pádem. „Kdo, když ne vy?“
0 Sklopila zrak a Thomasovi se vrátil ten okamžik, kdy spolu seděli ve stejné místnosti a ona řekla: „I vy jste velmi pohledný muž...“
0 A ještě: „Sestra v pánu zesnulého Davida Bonese, pána domu... Už patnáct let...“
0 „Sídlo rodiny Bonesů chátrá...“ promluvila znovu stařena. „Kolik myslíte, že mi je?“ Nečekala na odpověď.
0 „Třicet pět.“ A dodala s bezbřehou ironií: „Vím, vypadám starší.“
0 Thomas O'Neily vytřeštil oči a kradmo se rozhlédl po okolních stěnách.
0 „Dlouho se tu na vás čekalo,“ pokračovala slečna Bonesová tiše. „Vy sám jste požádal o přístřeší... A nad tím, co chce on,“ do gesta zahrnula celou místnost, „nemám nejmenší moc. Vy jste svobodně vstoupil a on se naproti tomu rozhodl, že neodejdete.“
0 O' Neilym cloumalo několik protichůdných pocitů... převládal dojem absurdity.
0 „Ale já musím... Scarborough Fair — má snoubenka...“
0 Stařena dýchla na podnos. Ten na vteřinu zmatněl a lesk stříbra v mžiku vystřídal obraz zamračeného nebe, travnaté stráně a vesnice v pozadí. Uprostřed cesty, která k obci mířila, byl zaražen kůl, na kterém se třepotal kus hadru jako prapor. Měl jasně okrovou barvu.
0 Žlutá vlajka... Znamení moru.
0 Muži vypadl šálek z ruky a roztříštil se o mozaikové dlaždice.
0 Zdalipak jdeš do Scarborough Fair..?
0 „Nepojedete tam,“ řekla slečna Bonesová rozhodně. „Už nikdy tam nepojedete.“
0 Den byl jasný a mrazivý. Dům Bonesů se hrdě vypínal proti blankytné obloze. Jeho zdi se skvěly novou bílou omítkou a čerstvě oplechovaná střecha odrážela paprsky ostrého podzimního slunce do širokého okolí.
0 Okno v nejhořejším patře věže bylo otevřené. Thomas O'Neily se opíral o jeho kamenný parapet. Záda mu sice shrbila únava a v tváři s nepřítomným pohledem se objevily první vrásky, ale hlas měl stále ještě zvučný a čistý. Vykláněl se z okna do kraje a vítr nesl jeho píseň o lásce a čekání vstříc nadcházející zimě... Slabiky, slova, celé věty.
0 ...šalvěj a tymián, rozmarýn kořání
0 Tam dívce spanilé pozdrav můj dej
0 Láska má věrná že před zlem ji ochrání...
0 Na okenním rámu tály první sněhové vločky.
