Všechna práva © Bard 1997 -1997

       

       

Setkal jsem se onehdy s člověkem, který nevěřil v pohádky. Nemyslím tím, že nevěřil příhodám, o kterých se v nich vyprávělo — že nevěřil, že by se tykev mohla proměniti v kočár. Vskutku měl tuto zvláštní nedůvěru. A jako všichni ostatní lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, a kteří ji také měli, byl naprosto neschopen udati mi pro to nějaký rozumný důvod. Zkoušel to s přírodními zákony, ale brzy toho nechal. Pak řekl, že denní zkušenost nás poučuje o neproměnlivosti tykví, a že všichni počítáme s jejich stále trvající tykvovitostí. Já však poukázal na to, že se takto specielně nestavíme k nemožným zázrakům, ale prostě ke všem neobvyklým událostem. Kdybychom si byli zázraky jisti, nepočítali bychom s nimi. S věcmi, které se přiházejí velmi zřídka, nikdo z nás zpravidla nepočítá, ať již jsou zázračné nebo nikoli. Nečekám, že by se sklenice vody proměnila ve víno, ale nečekám ani, že by ji někdo otrávil cyankálim. Při obyčejném obchodním jednání nepočínám si, jako bych považoval nakladatele za skřítka; ale nejednám ani tak, jako bych ho považoval za ruského vyzvědače nebo ztraceného dědice Svaté říše římské. Při svém jednání nepředpokládáme, že přirozený řád je nezměnitelný, ale prostě že je mnohem bezpečnější sázeti na všední příhody než na nevšední. To se ovšem netýká hodnověrnosti libovolného dosvědčeného příběhu o nějakém ruském vyzvědači nebo tykvi proměněné v kočár. Kdybych byl na vlastní oči viděl, jak se tykev proměňuje v Panhardův automobil, nebyl bych o nic ochotnější předpokládat, že se něco podobného přihodí znovu. Ani by mi nenapadlo investovati do tykví kapitál s nadějí ve výnosný obchod automobily. Popelka dostala od víly plesové šaty, nemyslím však, že potom dbala méně o své vlastní šaty.

       Ale náhled, že se pohádky ve skutečnosti nemohly udáti, třebaže potřeštěný, je všeobecný. Muž, o němž jsem mluvil, nevěřil v pohádky v ještě podivnějším a zvrácenějším smyslu. Myslil doopravdy, že by se pohádky neměly vypravovati dětem. To je (stejně jako víra v otroctví nebo výboje) jeden z oněch intelektuálských omylů, které jsou velmi blízko obyčejným smrtelným hříchům. Odpírání některých věcí, i když se děje tak zvaně s dobrým svědomím, je přece tak hrůzné, že se člověk musí při něm nejen zatvrditi, ale i lehce zkaziti. Takové bylo odpírání mléka mladým matkám, když jejich mužové bojovali proti nám. Stejné je odpírati dětem pohádky.

       Tento člověk mě přišel navštíviti ve spojitosti s jakýmsi potřeštěným spolkem, jehož jsem horlivým členem. Byl to mladík zdravé barvy, krátkozraký jako zabloudivší kurát, který nemůže ani nalézti cestu k Anglické církvi. Měl podivnou zelenou kravatu a velmi dlouhý krk; setkávám se stále s idealisty s dlouhými krky. Snad že jejich věčné tužby zvedají jim hlavy pomalu blíž a blíže ke hvězdám. Anebo to snad souvisí s okolností, že tak mnozí z nich jsou vegetariány: snad se u nich vyvíjí pomalu žirafí krk, aby mohli okusovati všecky vršky stromů v kensingtonských parcích. Na tyto věci v žádném ohledu nestačím. Takový byl tedy mladík, který nevěřil v pohádky; a zvláštní shodou okolností vstoupil do pokoje, právě když jsem zběžně prohlédl kupu současných románů a jako přirozený důsledek začal čísti „Grimmovy pohádky.“ Moderní romány byly nakupeny přede mnou; a dovedete si sami pedstavit jejich tituly. Byla tam „Předměstská studie: Psychologická povídka“ a také „Psychologická studie: Předměstská povídka.“ Četl jsem je s opravdovým zájmem, ale ku podivu konečně mě omrzely a když jsem uzřel Grimmovy pohádky ležící náhodou na stole, vykřikl jsem až neslušně radostí. Zde konečně, jen zde mohl člověk nalézti trochu zdravého rozumu. Otevřel jsem knihu a mé zraky padly na tato skvostná a uspokojující slova „Drakova babička.“ To bylo aspoň rozumné; to bylo aspoň pochopitelné; to bylo aspoň pravdivé. „Drakova babička!“ Zatímco jsem převaloval na jazyku tento prvý dotek obyčejné lidské skutečnosti, vzhlédl jsem náhle a spatřil tuto obludu se zelenou kravatou státi ve dveřích.

       Naslouchal jsem tomu, co říkal o spolku, dosti zdvořile, doufám; ale když se při té příležitosti zmínil, že nevěří v pohádky, ztratil jsem nad sebou vládu. „Člověče,“ řekl jsem, „kdo jste, že nevěříte v pohádky? Je mnohem snažší věřiti v modrovousa než věřiti ve vás. Modrý vous je neštěstím; ale jsou zelené vázanky, které jsou hříchy. Daleko snažší je věřiti v milion pohádek, než věřiti v jediného člověka, který nemá rád pohádek. Spíše bych zlíbal Grimma jako bibli a přísahal na všecky jeho příběhy jako na třicet devět článků, než bych vážně a upřímně řekl, že může býti člověk jako vy; že nejste nějakým ďáblovým pokušením nebo nějakým přeludem prázdnoty. Pohleďte na tato prostá, neumělá, praktická slova “Drakova babička.„ To je docela v pořádku; je to racionelní až do kořene racionalismu. Byl-li nějaký drak, měl babičku. Ale vy — vy jste jí neměl! Kdybyste byl nějakou měl, byla by vás naučila lásce k pohádkám. Neměl jste otce, neměl jste matky; žádné přirozené příčiny vás nemohou vysvětliti. Není možné, abyste existoval. Věřím v mnoho věcí, kterých jsem neviděl; ale o věcech, jako jste vy, dá se říci: „Blahoslavený, kdo viděl a přece neuvěřil.“

       Zdálo se mi, že mě nesleduje dosti zdvořile a proto jsem zmírnil tón. „Což nevidíte,“ řekl jsem, „že pohádky jsou ve své podstatě docela spolehlivé a poctivé; že však tyto věčné výmysly o moderním životě jsou ve své přirozenosti podstatně neuvěřitelně? Folklor myslí, že duše je zdravá, ale že vesmír je fantastický a plný zázraků. Realismus míní, že svět je nudný a plný rutiny, duše však je chorá a skřípavá. Problémem pohádky je — co si počne zdravý člověk s fantastickým světem? V pohádce se zblázní svět; nikoli hrdina. V moderních románech je hrdina šílený, dřív než kniha začne a strádá hrdou pevností a krutým zdravím kosmu. Ve výborné pohádce o „Drakově babičce“, ve všech ostatních Grimmových pohádkách se předpokládá, že mladík vydávající se na cesty bude míti všechny základní pravdy v sobě; že bude statečný, plný víry, rozumný, že bude ctít rodiče, plniti své slovo, že jisté lidi osvobodí, jiným bude vzdorovati 'parcere subjectis et debellare' atd. Předpokládaje toto středisko zdravého rozumu, spisovatel se baví představami, co by se stalo, kdyby se kolem celý svět zbláznil, kdyby slunce sezelenalo a měsíc zmodral, kdyby koně měli šest noh a obři dvě hlavy. Vaše moderní literatura bere si však za středisko nezdravost. A proto ztrácí i zájem nezdravosti. Šílenec se neděsí sama sebe, protože jedná docela vážně. Člověk, který se považuje za sázené vejce, připadá si tak prostý jako sázené vejce. Člověk, který se považuje za kotel, připadá si tak obyčejný jako kotel. Jedině zdraví dovede viděti i v nezdravosti divokou poesii. A proto tyto moudré staré pohádky činily hrdinu obyčejným a příběh neobyčejným. Vy však jste udělali hrdinu neobyčejným a příběh obyčejným — tak obyčejným — ah tak příliš obyčejným.“

       Viděl jsem, jak na mě stále upřeně a ztrnule zírá. Nějaký nerv ve mně povolil pod tímto hypnotickým pohledem. Vyskočil jsem a zvolal: „Ve jménu Boha a demokracie a drakovy babičky — ve jménu všeho dobrého — poroučím ti abys zmizel a nestrašil již v tomto domě.“ Ať již to bylo vlivem vymítání, či ne, jisto je, že zmizel nadobro.

       

       Poznávám, že jsou opravdu lidští tvorové, kteří myslí, že pohádky jsou pro děti škodlivé. Nemluvím o muži v zelené vázance, neboť jeho nemohu nikdy počítati mezi pravé lidské tvory. Ale psala mi jistá dáma ve vážném dopise, že děti by neměly býti učeny pohádkám, ani jsou-li pravdivé. Říká, že je ukrutné vypravovati dětem pohádky, protože je to děsí. Stejným právem byste mohli říci, že je kruté dávati dívkám sentimentální romány, poněvadž při jejich čtení pláčí. Při všech podobných řečech zapomíná se úplně na to, jaké dítě vlastně je, a co tvoří pevný základ tolika výchovných plánů. Nebudeme-li dětem vyprávět o strašidlech a skřítcích, vytvoří si je samy. Malé dítě dovede ve tmě vynalézti víc pekel než Swedenborg. Malé dítě dovede si představiti obludy příliš černé a veliké než aby se vešly na obrázek, a dáti jim jména tak nezemská a nelibozvučná, že bychom nenašly podobných ve výkřicích žádného šílence. Dítě si s počátku libuje v pocitech hrůzy a i později, kdy je již nemá rádo, pohlíží na ně shovívavě. Je právě tak těžké udati přesně, kde v tomto případě začíná čistá bolest, jako je tomu v našem případě, když se z vlastní vůle vydáme do mučírny velké tragedie. Strach nevzniká z pohádek; strach vzniká z duševního vesmíru.

       Bojácnost dítěte nebo divocha je docela rozumná. Jsou na tomto světě znepokojováni neboť svět je velmi znepokojující místo. Nebývají rádi o samotě, protože je to vskutku strašná myšlenka býti samoten. Barbaři se bojí neznáma z téhož důvodu, pro nějž je agnostikové uctívají — proto, že je skutečností. Pohádky nenesou tudíž odpovědnost za to, že v dětech vzniká strach, nebo jakákoliv odrůda strachu; pohádky nedávají dítěti představy zla nebo ošklivosti; ty jsou již v dítěti, protože jsou již ve světě. Pohádky nepodávají dítěti jeho první představu strašidla. Pohádky dávají dítěti jeho první jasnou představu o možném potírání strašidel. Děcko poznalo důvěrně draka hned jako mělo jakousi představivost. Pohádka opatří mu sv. Jiří, který draka zabije.

       Přesně je úkol pohádky tento: zvyká dítě řadou jasných obrazů myšlence, že tyto bezmezné útrapy mají jakousi mez, že tito nespočetní nepřátelé člověka mají nepřátele v rytířích božích, že je ve vesmíru cosi tajemnějšího než temnota a silnějšího než silný strach. Když jsem byl malý, díval jsem se upřeně do tmy, až se celá její černá prostora změnila v černého obra vyššího než obloha. Byla-li na nebi jediná hvězda, stával se jen kyklopem. Pohádky mi však navrátily duševní zdraví. Neboť jsem se příštího dne dočetl autentické zprávy, jak černý jednooký obr byl napálen chlapečkem jako já (podobně nezkušeným a dokonce nižšího společenského postavení) pomocí meče, několika špatných hádanek a statečného srdce. Někdy se v noci moře zdálo strašlivé jako nějaký drak. To jsem však znal mnoho nejmladších synů a malých krejčíků, jimž bylo několik draků hračkou.

       Přečtěte si výbornou pohádku o „Chlapci, který neznal bázně,“ jež je z nejstrašnějších Grimmových pohádek, co do příběhu a líčení, a uvidíte, co mám na mysli. Je tam několik vzrušujících výjevů. Vzpomínám si zvláště na to, jak lidské nohy spadnou samy komínem a chodí po světnici, až se k nim připojí oddělená hlava a trup, jež spadnou komínem později. To je docela správné. Ale pointa příběhu a čtenářových citů není v tom, že tyto věci jsou příšerné, ale daleko více v překvapující skutečnosti, že se jich hrdina nepolekal. Nejstrašnější ze všech těchto strašných zázraků bylo, že nepocítil naprosto strachu. Poklepal strašidlům po zádech a požádal čerty, aby si s ním připili vína; častokrát ve svém mládí, když mě dusila nějaká moderní choroba, modlil jsem se o dvojnásobné množství jeho srdnatosti. Nečetli-li jste konec tohoto příběhu, jděte si jej přečíst; je to nejmoudřejší věc na světě. Hrdina se posléza naučil bázni, když se oženil a žena ho polila vědrem studené vody. V této jediné větě je pověděno víc o skutečném významu manželství, než ve všech knihách o pohlaví, jimiž se hemží Evropa i Amerika.

       Ve čtyřech rozích dětské postýlky stojí Perseus a Roland, Sigurd a sv. Jiří. Odstraníte-li stráž hrdinů, nečiníte tím dítě rozumným; necháváte je jen samotné v boji proti ďáblům. Neboť v ďábly jsme bohužel vždycky věřili. Prvek naděje ve vesmíru byl v moderní době ustavičně popírán a opět potvrzován; prvek beznadějnosti nebyl však nikdy popírán ani na okamžik. Jak jsem vyprávěl „H. N. B.“ (jemuž si dovoluji přáti šťastné vánoce v nejpověrčivějším smyslu slova) jediné, več moderní lidé skutečně věří, je zavržení. Největší z ryze moderních básníků zaujal opravdu moderní postoj v tomto pěkném agnostickém verši —

       „Snad, že je nebe; peklo musí být.“

       Ponurý názor na vesmír byl nepřetržitou tradicí; a nové směry duševního bádání nebo tušení začínají všechny nabývati pochmurnosti. Před nedávnem nevěřili lidé v duchy vůbec. Nyní však začínají pomalu věřiti v trochu podezřelé duchy.

       Někteří lidé se stavěli proti spiritismu, klepání stolků a podobným věcem, ježto prý jsou nedůstojné, protože duchové tropí žerty a tančí valčík se stoly. Nesdílím ani v nejmenším těchto námitek. Chtěl bych, aby duchové byli ještě šprýmovnější. Přál bych si, aby tropili více žertů a lepších. Neboť téměř všechen spiritismus naší doby, pokud je nový, je slavnostní a smutný. Někteří pohanští bohové byli bezuzdní a někteří křesťanští světci byli trochu příliš vážní; ale duchové moderního spiritismu jsou i bezuzdní i vážní — což je odporná kombinace. Specielní současní duchové jsou nejen ďably, ale i modrými ďably.*} To je v prvé i poslední řadě pravý význam vánoc; pokud se ještě vůbec mytologie udržuje, je to vlídná a šťastná mytologie. Osobně věřím ovšem ve sv. Mikuláše; teď je však doba odpuštění a já odpustím jiným, že toho nečiní. Jesliže však někdo nechápe nedostatek v našem světě, který kritisuji, doporučil bych mu například, aby si přečetl povídku Henry Jamese, nazvanou „Otáčení šroubu.“ Je to jedna z nejsilnějších věcí, jež kdy byly napsány, a je to věc, o níž lze velmi odůvodněně pochybovati, měla-li kdy vůbec býti napsána. Líčí dvě nevinné děti, jež se vlivem ničemných duchů podkoního a vychovatelky stávají zároveň vševědoucími a ztřeštěnými. Jak říkám, pochybuji, zda to měl pan Henry James uveřejniti (nekupujte to však, není v tom nic neslušného; je to duchaplné), pokládám však tuto otázku za tak pochybnou, že chci poskytnouti tomuto opravdu velkému muži naději. Schválím tuto věc a budu se jí podivovati, napíše-li jinou povídku, stejně silnou o dvou dítkách a svatém Mikuláši. Nebude-li chtíti nebo moci, je závěr jasný. Víme si dobře rady s ponurým tajemstvím, nikoli však se šťastným; nejsme racionalisty, ale demonisty.

       Přemýšlel jsem nejistě o všech těchto věcech zíraje upřeně na velký rudý oheň, který plane ve světnici do výše jako velký rudý anděl. Snad jste ale nikdy neslyšeli o rudém andělu. O modrém ďáblu jste však slyšeli. A právě to mám na mysli.

       Obě stati byly vybrány z knihy Ohromné maličkosti (Tremendous Trifles) vydané roku 1925 Václavem Petrem a přeložené panem V. Markem.

       * modrý ďábel značí v angličtině zasmušilost, trudnomyslnost