Všechna práva © Bard 1997 -1997

       

       

Artušovské legendy se staly inspirací pro mnohé tvůrce fantasy. Můžete se o tom dočíst například v článku Andrzeje Sapkowského V šedých horách zlato není, který kdysi vyšel v Ikarii. Nejspíš to bude pravda a ani sám Tolkien nijak neskrýval, že byl artušovskými mýty inspirován. Jako profesor středověké angličtiny měl studium těchto legend ostatně přímo ve své pracovní náplni. Jednu takovou středověkou artušovskou báseň Sir Gawaine a Zelený rytíř dokonce přeložil do srozumitelné (byť nikoli moderní) angličtiny.

       Další spisovatelé se pak inspirovali jak Tolkienem, tak artušovskými mýty. Samy tyto legendy však poněkud zapadly a pokud je snad alespoň rámcově zná průměrný anglický školák (což nevím), v Čechách tomu tak rozhodně není. Ostatně, není to naše mytologie. Nicméně právě tyto legendy a jejich pathos se spoluúčastnily při tvorbě profesorova díla a proto by mohly být zajímavé i pro nás. Zde jsou některé z nich přeloženy. Vyjde-li někdy další Bard, bude pravděpodobně obsahovat další část artušovského cyklu. Nelze však slibovat, že bude někdy v Bardu vydán celý, poněvadž knih zpracovávajících artušovské legendy je mnoho.

       Bylo by kupříkladu lákavé pokusit se uvést i nějakou ukázku ze Sira Gawaina a Zeleného rytíře, jedná se ovšem o velmi těžký aliterovaný text, který by dokázal přeložit jen skutečný mistr.

       Věnujme se tedy nyní tomu, co pro nás je dostupné:

       Před dávnými časy po smrti Uthera Pendragona neměla Británie krále a každý rytíř se chtěl zmocnit koruny pro sebe. Země se dostala na zcestí a všude panovala bezzákonnost; zrno, jež by pro chudé vydalo chléb, bylo zašlapáváno do země a nebylo nikoho, kdo by pohnal zlovolníky před soud. Když bylo nejhůře, objevil se mág Merlin a spěchal do míst, kde sídlil arcibiskup canterburský. Spolu se poradili a dali vyhlásit, aby se všichni rytíři a urození páni z Británie sjeli do Londýna a o Štědrém dni, který se kvapem blížil, setkali ve Velkém kostele. Tak se stalo. Pak ráno Štědrého dne, když vycházeli z kostela, spatřili na kostelním nádvoří veliký kámen, na něm železnou desku a v ní vězící nahý meč. Na desce stálo zlatým písmem: „Kdokoli vytáhne tento meč, stane se právem svého narození králem Anglie.“ I podivili se těm slovům a přivolali arcibiskupa, aby se podíval na kámen. Pak se ti rytíři, jimž bylo po chuti státi se králem, nemohli udržet a tahali za meč, seč jim síly stačily, leč ten se ani nepohnul. Arcibiskup je tiše sledoval, a když byli z toho tahání celí zesláblí, promluvil: „Není zde muže, který by dokázal vytáhnout tento meč a ani já nevím, kde jej hledati. Toto však je má rada — nechť jsou dva rytíři, dobří a praví mužové, ustanoveni strážiti tento meč.“

       Tak se stalo. Avšak páni a mužové ve zbrani křičeli, že by každý měl mít právo získat meč a rozhodli, že na Nový rok bude uspořádán turnaj a každý rytíř, který vyhraje, se může zapsat do pořadníku.

       Když si pak v novoroční den přišli rytíři poslechnout kázání ve Velkém kostele, jak bylo jejich zvykem, a po něm se utkali v poli, aby se připravili na turnaj, byl mezi nimi i statečný rytíř sir Ector, jenž s sebou přivedl sira Kaye, svého syna, a Artuše, Kayova soukojence. Kay si večer předtím odepjal meč a ráno ve spěchu, aby se neomeškal na turnaj, si jej zapomněl připnout, poprosil tedy Artuše, aby jel zpátky a přinesl mu ho. Když však Artuš přijel k domu, dveře byly zamčeny, neboť ženy se odešly podívat na turnaj, a ač se Artuš snažil seč mohl, dovnitř se nedostal. Tu odjel ve velikém hněvu, řka si pro sebe: „A přece Kay nebude v tento den bez meče. Vezmu meč na kostelním nádvoří a dám mu jej,“ a hnal koně cvalem, až dojel k bráně kostela. Zde seskočil, koně pevně uvázal ke stromu, pak běžel ke kameni, sevřel jílec meče a snadno jej vytáhl. Nato opět naskočil na koně a přivezl meč siru Kayovi. Jakmile sir Kay meč spatřil, poznal, že mu nepatří, nýbrž je to meč z kamene. Vyhledal tedy svého otce, sira Ectora, a řekl mu: „Sire, toto je meč vytažený z kamene, a já jsem tedy podle práva králem.“ Sir Ector na to nic neřekl a jen mávnutím ruky poručil Kayovi i Artušovi, aby jej následovali a všichni tři odjeli zpátky do kostela. Koně zanechali venku, vešli do kruchty a zde vzal sir Ector svatou knihu a vyzval sira Kaye, aby pod přísahou vypověděl, jak meč získal. „Dal mi ho můj bratr Artuš,“ odvětil sir Kay. „A jak jsi k němu přišel ty?“ obrátil se sir Ector na Artuše. „Sire,“ děl Artuš. „Vrátil jsem se domů pro meč mého bratra, avšak nenalezl jsem tam nikoho, kdo by mi jej vydal, a jelikož jsem se rozhodl, že můj bratr nemůže být bez meče, vzpomněl jsem si na meč v kameni a vytáhl jej.“ „Byli tomu přítomni nějací rytíři?“ otázal se sir Ector. „Nikoli, žádní,“ odvětil Artuš. „Pak se tedy ty stáváš právoplatným králem této země,“ prohlásil sir Ector. „Ale proč právě já?“ podivoval se Artuš. „Jelikož toto je kouzelný meč a nikdo jiný jej nemůže z kamene vytáhnout, než kdo je královského rodu. Zastrč meč zpět do kamene a ukaž mi, zda-li jej tasíš.“ „Hned to bude,“ odvětil Artuš, vrátil meč na jeho původní místo a sám sir Ector se ho pokusil vytáhnout, ale neuspěl. „Teď je řada na tobě,“ obrátil se k siru Kayovi, ale sir Kay si neporadil o nic lépe než jeho otec, ač táhl, seč mu síly stačily. „Teď ty, Artuši,“ a Artuš vytáhl meč snadno, jako kdyby vězel v pochvě a nikoli v kameni, a když tak učinil, sir Ector a sir Kay před ním padli na kolena. „Proč přede mnou ty, můj otče, a ty, můj bratře, klekáte?“ otázal se Artuš překvapeně. „Nikoli, můj pane,“ odvětil sir Ector. „Vpravdě nejsem vaším otcem a do dnešního dne jsem ani nevěděl, kdo jím opravdu byl. Jste synem Uthera Pendragona a přinesl mi vás jako novorozence sám Merlin se slibem, že až přijde čas, zvím, z jakého ledví pocházíte. A nyní mi to bylo vyjeveno.“ Když Artuš uslyšel, že není synem sira Ectora, hořce se rozplakal. „Jsem-li král,“ řekl posléze, „žádej, oč chceš, a vše ti vyplním. Neboť tobě a mé paní a matce dlužím více než komukoli jinému na světě, vždyť mě milovala a vychovávala jako vlastního syna.“ „Sire,“ odvětil sir Ector, „víc nežádám, než abyste ustanovil vašeho soukojence, sira Kaye, senešalem nad všemi vašimi zeměmi.“ „To hned učiním,“ odvětil Artuš, „a dokud budeme oba živi, nebude tento úřad zastávat nikdo jiný.“

       Pak je sir Ector vybídl, aby společně vyhledali arcibiskupa a vypověděli mu vše, co se událo s mečem, který ponechal Artuš stát v kameni. Na svátek Zjevení Páně přibyli baroni i rytíři znovu, meč však nedokázal kromě Artuše nikdo vytáhnout. Když to spatřili, mnozí z baronů vzpláli hněvem a křičeli, že nepřijmou za krále jinocha, jehož krev dozajista není lepší než jejich. Bylo tedy dohodnuto vyčkat až do Hromnic, kdy se mělo sjet ještě více rytířů, a mezitím dva prve vybraní mužové dnem i nocí střežili meč. Ale na Hromnice se ostatním nevedlo lépe a jiné to nebylo ani o Velikonocích. Když pak přišly svatodušní svátky a mnozí prostí lidé viděli, jak Artuš vytahuje meč, křičeli jedním hlasem, že on je jejich jediný král a že zabijí každého, kdo by soudil jinak. Tu před ním chudí i bohatí padli na kolena, Artuš vzal meč a vztáhl jej nad oltář, kde stál arcibiskup, a nejlepší z přítomných mužů jej pasoval na rytíře. Když mu byla na hlavu vsazena koruna, přísahal pánům i prostému lidu, že bude pravým králem a bude jim vládnout spravedlivě po všechny dny svého života.

       Artuš však musel svést mnoho klání a porazit četné krále, než byl všemi uznán za pána a často by chyboval, snad i selhal, nebýt Merlinovy moudrosti, jíž naslouchal, a pomoci jeho meče Excaliburu, který na Merlinovo přikázání tasil pouze v krajní nouzi. Později bude vyloženo, jak král Artuš k meči Excaliburu, té skvělé čepeli, jejíž jasný lesk se zabodával do očí nepřátel tak, že potácivě ustupovali nazpět, oslněni jeho září, přišel. Pod Artušovým praporcem se shromáždilo mnoho rytířů, mezi nimi sir Ban, král zámořských Galů, který byl vždy jeho věrným přítelem. I stalo se, že v jedné z těch válek, když král Artuš, král Ban a král Bors spěchali na pomoc králi Cameliardu, Artuš spatřil Guenevru, královu dceru, s níž se později oženil. Nyní se však králové Ban a Bors vrátili do svých zemí za mořem a sám Artuš odjel do Carlionu, městu na řece Usk, kde se mu zdál podivný sen.

       Zdálo se mu, že země byla ovládnuta gryfy a plazy kteří utiskovaly a pálili jeho lid, on proti nim vytáhl do boje a byl těžce raněn, ač nakonec všechny nestvůry pobil. Když procitl, vzpomínka na ten sen na něm těžce lpěla, a tak, aby se jí zbavil, dal svolat rytíře ku společnému lovu. Z hradu vyjeli tryskem, až se ocitli v lese. Brzy vyslídili jelena, jehož král prohlásil za svou kořist a pobídnuv koně vyrazil za ním. Jelen však běžel rychle a král se k němu marně pokoušel přiblížit. Štvanice trvala tak dlouho, až sám král ztěžkl v sedle a kůň pod ním padl mrtev. Artuš pak usedl pod strom a odpočíval, když náhle zaslechl štěkot ne méně než třiceti psů. Zvedl hlavu, aby se podíval, odkud se ona smečka blíží, a tu spatřil, jak se k němu blíží zvíře tak podivné, že by je v celém svém království pohledal. Zamířilo přímo k tůni, kde hltavě pilo vydávaje přitom zvuk jako smečka štěkajících psů, a když se napilo dosytosti, odkvapilo.

       Zatímco král přemítal, jaký druh tvora to mohl být, kráčel kolem rytíř, a když spatřil pod stromem odpočívat muže, stanul, aby se jej zeptal: „Rytíři zamyšlený a ospalý, rci mi, zda tudy neprošlo podivné zvíře?“

       „Vpravdě,“ odvětil Artuš, „Nyní musí být již nejméně dvě míle daleko. Co s ním chceš?“

       „Oh sire, sleduji to zvíře zdaleka,“ odvětil rytíř. „Koně jsem uštval k smrti. Kdybych jen našel jiného, hned bych se za ním znovu vydal.“

       Zatímco mluvil, přišlo páže vedoucí pro krále čerstvého koně, a když to rytíř spatřil, hned prosil, aby si toho koně mohl vzít.

       „Jsem na výpravě za tímto zvířetem již dvanáctý měsíc a buď zabiji já je nebo ono mne.“

       „Sire rytíři,“ odvětil král, „svou část úkolu jsi již splnil; přenech mi svou výpravu a já pojedu za zvířetem stejnou dobu, jako jsi jel ty.“ „Hlupáku!“ odvětil rytíř, který se jmenoval Pellinore, „vše to by bylo marno, neboť toto zvíře nemůže skolit nikdo jiný nežli já či někdo z mého rodu,“ a bez dalších slov skočil do sedla.

       „Můžeš mého koně získat silou,“ opáčil král, „ale nejprve bych rád dokázal, kdo z nás dvou je lepší jezdec.“

       „Dobrá,“ souhlasil rytíř, budeš-li mne chtít potkat, přijď k tomuto prameni. Zde mne vždy nalezneš.“ Nasadil koni ostruhy a odcválal pryč. Král za ním hleděl, dokud mu nezmizel z dohledu, pak se obrátil k pážeti a poručil mu, aby co nejrychleji přivedlo jiného koně. Zatímco naň čekal, okolo šel čaroděj Merlin v podobě malého chlapce a zeptal se krále, proč je tak zamyšlený.

       „Mám vskutku důvod být zamyšlený,“ odvětil král, „neboť jsem spatřil tu nejpodivuhodnější věc na světě.“

       „Dobře to vím,“ odpověděl Merlin, „protože znám všechny tvé myšlenky. Ale je hloupé setrvávat v podobných úvahách, protože přemýšlením se nic nespraví. Vím i to, že tvým otcem byl Uther Pendragon a matkou tvou paní Igraine.“

       „Jak může chlapec jako ty znát podobné věci?“ vykřikl rozezleně Artuš, ale Merlin jen odpověděl:

       „Vím to lépe než kterýkoli žijící člověk,“ a odešel; brzy se však k tůni vrátil v podobě osmdesátiletého kmeta, který tam usedl k odpočinku.

       „Proč jsi tak smutný?“ otázal se.

       „Jak bych nebyl smutný,“ odvětil Artuš, „když k tomu mám mnoho dobrých důvodů. Navíc zde byl chlapec, který mi vykládal věci, jež neměl právo znát, mezi jiným i jména mého otce a mé matky.“

       „Řekl ti pravdu,“ opáčil stařec. „A kdybys mu naslouchal, pověděl by ti mnohem víc. Jak tvá sestra povije dítě, které přinese zkázu tobě i všem tvým rytířům.“

       „Kdo jsi?“ podivil se král.

       „Jsem Merlin. To já jsem za tebou přišel v podobě chlapce. Znám všechny věci; jak zemřeš vznešenou smrtí, byv zabit v bitvě, zatímco můj konec bude ostudný, neboť budu zaživa pohřben v zemi.“

       Nebyl už čas říci víc, neboť sluha přivedl královi koně, ten se na něj vyhoupl a hnal se zpátky na Carlion.

       

       Král Artuš vybojoval těžký boj s nejvyšším rytířem v celé zemi a ač se bil tvrdě a dobře, padl by, nebýt Merlina, který rytíře zaklel kouzlem hlubokého spánku a pak krále zavedl za poustevníkem, který se vyznal v léčitelství a vyhojil králi rány během tří dnů. Dále Artuš a Merlin nečekali, dali poustevníkovi sbohem a odešli.

       Když odjížděli, řekl Artuš: „Nemám meč,“ ale Merlin jej nabádal, aby sečkal a byl trpělivý, že brzy nějaký meč získá. Po chvíli přijeli k velikému jezeru, uprostřed nějž Artuš spatřil ruku čnící z vody, kterak třímá meč.

       „Hle,“ řekl Merlin, „toť meč, o kterém jsem mluvil.“ Král tam znova pohlédl a uzřel luznou pannu stající na vodní hladině. „To je Jezerní paní,“ řekl Merlin. „Přichází za tebou, aby ti dala meč, požádáš-li ji o to dvorně.“ Když se panna přiblížila, Artuš jí pozdravil a řekl:

       „Panno, prosím tě, vydáš mi meč, jejž nad vodou třímá ruka? Přál bych si, aby byl můj, neboť jsem pozbyl vlastní zbraně.“

       „Tento meč je můj, králi Artuši,“ odvětila, „však dám ti jej, pokud mi dáš dar, až tě o to požádám.“

       „Při mé víře,“ vzkřikl král, „věnuji ti jakýkoli dar, který bude tvému srdci milý.“

       „Dobrá,“ děla panna, „pospěš tedy do člunu, dovesluj k meči a vezmi jej i s pochvou.“ Neboť to byl meč Excalibur. „Co se týče mého daru, požádám oň v pravý čas.“

       Tu král Artuš a Merlin sesedli s koní, pevně je uvázali a vstoupili do loďky. Když přijeli k ruce třímající meč, Artuš jej uchopil za jílec a ruka ihned zmizela. Pak zbraň dovezli zpět na pevninu.

       Když odjížděli, král si svůj meč zamilovaně prohlížel, čehož si povšiml Merlin a s úsměvem se otázal: „Co je ti, králi, milejší, meč nebo pochva?“

       „Rozhodně meč,“ odvětil Artuš.

       „Nejsi moudrý, když to říkáš,“ namítl Merlin, „neboť pochva je desetkrát cennější než meč a dokud ji máš připnutou, neproliješ žádnou krev, jakkoli těžce bys byl zraněn.“

       Tak jeli do města Carlionu, kde jim královi rytíři připravili milé uvítání a říkali, že je radost sloužit pod králem, který nasazuje život jako každý prostý člověk.

       V těch dobách vládli Mořským ostrovům mnozí králové, kteří spolu neustále válčili, buď z vůle své, anebo z nařízení svého lenního pána. Králi Artuši se doneslo, že Ryons, král Severního Walesu, sebral velký houfec a plení jeho země a nešetří ani poddané. Uslyšev to, vzplál Artuš velikým hněvem a dal svolat všechny pány, rytíře a urozené muže ve zbrani, na sněm a turnaj, který uspořádá na hradě Camelot.

       I sjížděli se rytíři na Camelot ze všech stran a město bylo brzy plné zbrojných mužů. Když se tu všichni shromáždili, přijela dvorní dáma se zprávou od Paní Lily Avelionské, a prosila o slyšení u krále Artuše. Byvše před něj uvedena, nechala sklouznout kožešinový plášť ze svých ramen a všichni spatřili, že má u pasu připjatý bohatě vykládaný meč. Král oněměl tímto udiven, zprvu mlčel, ale pak takto promluvil: „Panno, proč nosíš po boku ten meč? Lesklá ostří nepatří k ozdobám žen.“ „Můj pane,“ odvětila, „hledám rytíře, který by mě zbavil onoho břemene, působícího mi převeliké soužení. Jenomže muž, který by mi byl tuto tíhu s to odejmout, musí být stejně silných paží jako čistého srdce, bez hany či zrady. Naleznu-li takového rytíře, vytáhne meč z pochvy, nikdo jiný to nedokáže. Byla jsem již u dvora krále Ryonse a on i jeho rytíři se snažili vytáhnout meč ze všech sil, leč neuspěli.“

       „Dovol, ať se tedy o to pokusím já,“ děl Artuš. „Ne snad, že bych se o sobě domníval, že jsem nejlepší rytíř, dobře vím, že mnozí mne předčí, půjdu jim však příkladem, hodným následování.“ S těmi slovy král uchopil meč za pochvu a jílec a zatáhl ze všech sil, avšak meč se ani nepohnul.

       „Sire,“ řekla dáma, „není nutné vynakládat takovou námahu, protože tomu, kdo má meč vytáhnout, to půjde velmi snadno.“

       „Já k tomu nejsem vyvolen,“ odvětil Artuš a obrátil se na rytíře: „A teď, moji pánové, nechť každý z vás zkusí své štěstí.“ Mnoho rytířů Kulatého stolu, jež byli přitom, tahalo jeden po druhém za meč. Tasit ho však žádný nedokázal.

       „Běda, běda,“ hořekovala paní. „Myslila jsem, že na tomto dvoře naleznu rytíře bez hany a ryzího srdce, teď už věru nevím, kam se obrátit.“

       „Při mé víře,“ zaklel král, „ve světě nenajdeš rytířů lepších nad mé. Jsem jejich nemohoucností trpce zklamán.“

       Tou dobou dlel na Artušově dvoře chudý rytíř, jenž byl rok a půl držen v žaláři, neboť zabil králova bratrance. Byl urozeného původu a jeho jméno znělo Balin. Když si vytrpěl osmnáct měsíců trestu za svůj prohřešek, baroni poprosili krále, aby jej propustil, což král rád učinil. Balin, stoje stranou, pozoroval rytíře, jak se jeden po druhém marně snaží vytáhnout meč a srdce se mu rozbušilo, sám se však k pokusu nehlásil, neboť byl bídně oděn a nemohl se rovnat ostatním. Teprve poté, co se dvorní dáma rozloučila s Artušem o jeho dvorem a vyjížděla na cestu zpět do rodných končin, tu na ni zavolal, řka:

       „Paní, prosím, dovolil mi také zkusit vytáhnout tvůj meč, ač je můj šat bídný, mé srdce je právě tak chrabré jako srdce těchto pánů.“

       Dáma stanula, pohlédla naň a odpověděla: „Pane, není zapotřebí, aby ses vystavoval takovým obtížím, neboť tam, kde všichni ostatní selhali, mohl bys ty jen ztěží uspět.“

       „Ach, krásná dámo,“ odvětil sir Balin, „nejsou to krásné šaty, co dělá dobré skutky.“

       „Pravdu díš,“ řekla mu na to dáma, „učiň tedy, co bude v tvých silách.“ Tu vzal Balin meč za jílec a pochvu, snadno jej vytáhl a když se na něj podíval, byl jím velmi nadšen. Král i rytíři byli ohromeni tím, že právě Balin je pokořil, mnohé z nich naplnila závist a pocítili k němu hněv. „Vskutku! Toto je nejlepší rytíř, jakého jsem mohla najít,“ děla dáma, „ale přeci vás, sire, prosím, vraťte mi meč.“

       „Ne,“ odvětil Balin. „Ponechám si jej, pokud mi nebude odňat násilím.“

       „Žádám vás o to pro vaše dobro,“ pokračovala dáma, „neboť tímto mečem zabijete člověka, jenž je vám nejdražší, a to vás přivede do zkázy.“

       „Nechť se stane, co se má stát,“ odvětil Balin, „ale, při mé víře těla, meče se nevzdám.“ Tu dáma odjela s velikým hořem. Následujícího dne sir Balin, ozbrojen mečem, opustil dvůr a vydal se hledat dobrodružství, která nalezl na mnoha místech, kde by je nejméně očekával. V mnoha bojích, které vybojoval, byl sir Balin vždy vítězem a Artuš i jeho přítel Merlin věděli, že nežije rytíř větších skutků, udatnější v boji ani věrnější v přízni. Byl všem znám jako sir Balin Moudrý, rytíř s dvěma meči.

       Jednoho dne kamsi putoval, když tu v ohybu cesty uviděl kříž, na němž zlatým písmem stálo: Nechť se žádný rytíř nepřiblíží k tomuto zámku. Sir Balin ještě četl varování, když tu k němu přicházel bělovlasý stařec: „Sire Baline le Savage, toto není cesta pro tebe, obrať svého koně a vyber si jinou,“ řekl stařec a tu se rozeznělo troubení rohu, jako když je na honu zabito zvíře.

       „Ta famfára je za mě,“ řekl sir Balin, „ale já jsem dosud naživu,“ a popohnal koně k zámku, kde nalezl mnoho rytířů a dam, jež jej uvítali a vystrojili pro něj hostinu. Hradní paní mu řekla: „Rytíři s dvěma meči, musíš se teď utkat s rytířem střežícím ostrov, neboť to je náš zákon, že žádný muž nás nesmí opustit, aniž by se prvně utkal na turnaji.“

       „To je špatný zvyk,“ děl sir Balin, „ale musím-li to učinit, jsem připraven, ač můj kůň je unaven, mé srdce je silné.“

       „Sire,“ řekl mu rytíř, „váš štít se mi nezdá dosti pevný, půjčím vám jiný.“ Balin ho poslechl a přijal nabízený štít a svůj vlastní s erbem mu ponechal. Sjel k vodě a zavedl koně do loďky, na níž se převezli na druhý břeh. Ta mu vyšla mu vstříc plačící dáma:

       „Ach, rytíři Baline, proč sis nevzal vlastní štít? Běda! Ocitl ses ve velkém nebezpečí, neboť podle erbu na tvém štítu bys mohl být poznán. Teskním při pomyšlení na tvůj osud, neboť žádný žijící smrtelník se ti nemůže rovnat odvahou a statečnými činy.“

       „Lituji, že jsem kdy vstoupil do této země,“ odvětil Balin, „ale nechci-li být zostuzen, musím pokračovat. Ať mne potká cokoli, život či smrt, jsem připraven to přijmout.“ Pak si prohlédl brnění a když viděl, že je v pořádku, vyhoupl se na koně.

       Zatímco jel po cestě, vyjel z hradu před ním červeně oděný rytíř na koni s rudými čabrakami. Když spatřil dva meče, pomyslel si rudý rytíř, že je to sir Balin, ale štít nenesl Balinův erb. Rozjeli se proti sobě s kopími a udeřili se do štítů takovou silou, že oba koně i oba muži padli omráčeni k zemi, kde několik minut leželi bez ducha. Brzy však procitli, vstali a počali se zčerstva bít, až bylo celé okolí potřísněno krví a každý byl poznačen sedmi těžkými ranami.

       „Kdo jsi, rytíři?“ otázal se Balin le Savage, když na chvíli stanul, aby popadl dech. „Nepotkal jsem dosud rytíře, jenž by mi byl roven.“

       „Mé jméno,“ odvětil dotázaný, „je Balan, bratr chrabrého rytíře Balina.“

       „Běda,“ vzkřikl sir Balin, „že jsem se musil dožíti tohoto dne!“ a slabostí padl na zem. Tu se k němu Balan připlazil po čtyřech a sňal mu přilbu, aby mohl spatřit jeho tvář. Čerstvý vzduch ovanul Balina, takže procitl a řekl:

       „Ó Balane, bratře, zabil jsem tebe a tys zabil mě a celý svět o nás bude zle mluvit.“

       „Běda,“ vzdychl Balan, „kdybych tě jen poznal! Viděl jsem tvé dva meče, avšak podle štítu jsem soudil, že se jedná o jiného rytíře.“

       „Vina je má!“ lamentoval Balin, „vše bylo nastrojeno tím neblahým rytířem, který mi v hradu nabídl svůj štít. Kdybych žil, zničil bych ten hrad, aby nemohl podvést další muže.“

       „A dobře bys udělal,“ odvětil Balan, „neboť mne tu drží jako vězně od chvíle, co jsem zabil rytíře, který střežil tento ostrov, a tebe by jistě také zajali.“ Tu přišla hradní paní se svými společníky a naslouchali nářkům padlých. Balan ji začal prosit, aby mu vyplnila poslední přání a to přání bylo, aby mohli ležet společně tam, kde padli. Přání jim bylo splněno a paní i ostatním vstoupily slzy do očí.

       Tak zemřeli. Hradní paní pro ně nechala postavit hrobku, ale neznala Balinovo jméno, a tak na ní stálo jen jméno Balan. Merlin to však věděl, přišel následujícího rána a dopsal je tam zlatým písmem. Odepjal Balinův meč, odšrouboval hrušku jílce a přidělal na něj jinou. Požádal rytíře stojícího poblíž, aby meč podržel, ale ten to nedokázal. Na to se Merlin zasmál. „Proč se směješ?“ otázal se rytíř. „Neboť,“ odpověděl Merlin, „žádný muž neudrží tento meč, než nejlepší rytíř na světě a tím je sir Lancelot či jeho syn Galahad. Tímto mečem zabije sir Galahad muže, jehož miluje nade vše a jeho jméno je sir Gawaine.“ Což se později, při souboji za mořem, vyplnilo.

       To vše Merlin napsal na hrušku meče. Pak zrobil na ostrov šest coulů široký most z oceli, přes nějž nedokázal přejít žádný člověk, jehož by tížila nějaká vina či nějaký zlý skutek. Pochvu meče ponechal na této straně ostrova, kde ji Galahad mohl najít. Sám meč pak zarazil do kouzelného kámene, který poslal po proudu ke Camelotu, jenž je dnes nazýván Winchester. Téhož dne přišel sir Galahad k řece s pochvou v ruce, spatřil meč a vytáhl jej z kamene, leč o tom se vypráví jinde.

       V příběhu o zázračném zvířeti se vyprávělo, že král Artuš pojal za manželku dceru Leodegrance, krále Cameliardu, ale nebylo tam místo říci, jak k tomu došlo. A jelikož příběhy Kulatého stolu jsou plné této paní, královny Guenevere, bude dobré, seznámí-li se každý čtenář této knihy s tím, kterak se stala královnou.

       Poté, co král Artuš porazil v boji mnoho nepřátel, řekl jednoho dne Merlinovi, jehož rad si žádal, kdykoli jej něco trápilo:

       „Moji baroni na mě naléhají, abych se oženil, ale já jim řekl, že bez tvé rady nepojmu žádnou ženu za svou choť.“

       „Nu dobrá,“ odvětil Merlin, „klidně se ožeň. Jaká žena by to měla být, máš nějakou raději než ostatní?“

       „Ano,“ odvětil Artuš, „miluji Guenevere, dceru Leodegrance, krále Cameliardu, v jehož domě je Kulatý stůl, který mu kdysi věnoval můj otec. Ta panna je krásná nade všechny, které jsem viděl či uvidím.“

       „Sire,“ odpověděl Merlin, „co díš o její kráse je pravdivé, ale pokud do ní nejsi zamilován srdcem, mohu ti najít jinou, zrovna tak krásnou, a větší dobroty. Je-li však muž jednou zamilován srdcem, je marné ho odvracet.“ Pak Merlin požádal krále, aby mu na cestu na námluvy ke dvoru krále Leodegrance dal průvod rytířů a pážat. Artuš mu rád vyhověl. Poté jel Merlin napřed a spěchal ze všech sil, až byl na hradě Cameliard a sdělil králi Leodegranci, kdo jej poslal a proč.

       „To je nejlepší novina, jakou jsem kdy slyšel,“ odvětil Leodegrance, „neboť mne nikdy nenapadlo, že o ruku mé dcery požádá tak veliký a vznešený král. Co se týče zemí, které dostane věnem, dám mu, co si vybere; jenže půdy má do sytosti, dám mu tedy něco, co ho potěší daleko více. Kulatý stůl, který mi daroval Uther Pendragon a za nějž mohu najednou zasednout se sto padesáti dobrými rytíři. Padesát mi však do tohoto počtu chybí, jelikož jich mnoho padlo ve válkách a další jsou nepřítomni.“ Pak bez dalších řečí vydal král Leodegrance svolení, že si jeho dcera může vzít krále Artuše. Tak se Merlin vrátil s rytíři a pážaty, cestovali částečně po vodě a částečně po souši, až se dostali do blízkosti Londýna.

       Když Artuš uslyšel o návratu Merlina a rytířů s Kulatým stolem, byl naplněn radostí a řekl těm, kteří stáli kolem něj:

       „Zprávy, které mi Merlin veze, jsou vskutku vítané, neboť jsem tu krásnou paní dávno miloval a Kulatý stůl je mi dražší nad veliká bohatství.“

       Pak nařídil, aby sir Lancelot jel jako doprovod pro královnu a aby počaly přípravy ke svatbě a jeho korunovaci, což bylo vykonáno.

       „Teď, Merline,“ děl král, „jdi a rozhlédni se v mé zemi po padesáti nejstatečnějších a nejproslulejších rytířích.“ Merlin jich však nedokázal najít více než dvacet osm. S těmi byl Artuš spokojen a bylo posláno pro cantenburského biskupa, jenž požehnal stoličky, které rozestavené kolem Kulatého stolu a rytíři na ně usedli.

       „Dobří páni,“ promluvil Merlin, když biskup ukončil žehnání, „povstaňte všichni a vzdejte hold svému králi.“ Tu rytíři na jeho žádost povstali a na každé stoličce stálo jméno rytíře, který na ni seděl, napsané zlatým písmem, avšak dvě sedátka byla prázdná. Poté přišel za králem mladý Gawaine a prosil ho, aby jej pasoval na rytíře téhož dne, kdy pojme za choť Guenevere.

       „Rád to učiním,“ odvětil král, „neboť jsi synem mé sestry.“

       Zatímco král mluvil, vstoupil do dvora chudý muž, který s sebou vedl mladíka asi osmnáctiletého, jedoucího na vyhublé klisně, ačkoli nebylo zvykem, aby urozený muž sedlal klisnu.

       „Kde je král Artuš?“ tázal se muž.

       „Tam,“ odvětili rytíři. „Máš s ním co do činění?“

       „Ano,“ odvětil muž, šel a hluboce se králi uklonil.

       „Slyšel jsem, ó králi Artuši, výkvěte rytířstva i panovníků, že během svatby dáš každému člověku dar, o který tě požádá.“

       „Jest to pravda,“ odvětil král, „nezpůsobím-li tím křivdu jiným lidem či svému království.“

       „Děkuji ti za ta šlechetná slova,“ řekl chudák. „Já tě prosím o laskavost, abys mého syna pasoval na rytíře.“

       „To je veliká laskavost,“ odvětil král. „Jak se jmenuješ?“

       „Sire, mé jméno je Aries pasák.“

       „Je to tvůj nápad či nápad tvého syna?“

       „Je to přání mého syna, pane, nikoli mé,“ odpověděl muž. „Mám třináct synů, kteří pasou dobytek a pracují na polích, když je o to požádám. Ale tento chlapec nedělá nic, než že střílí z luku, hází šipky, nebo se chodí dívat na bitvy a pozoruje rytíře, a celé dny mne snažně prosí, abych ho zavedl za tebou a stal se také rytířem.“

       „Jaké je tvé jméno?“ obrátil se Artuš na mladíka.

       „Sire, mé jméno je Tor.“

       „Kde je tvůj meč, abych tě mohl pasovat na rytíře?“ zeptal se král.

       „Je zde, můj pane.“

       „Tedy ho vytáhni z pochvy,“ děl král, „a požádej mě, abych tě pasoval na rytíře.“

       Tu Tor seskočil z klisny tasiv meč. Poklekl před králem a prosil ho, aby byl pasován na rytíře a na rytíře Kulatého stolu.

       „Co se týče rytíře, pasuji tě naň,“ řekl Artuš a udeřil jej mečem do krku. „A jsi-li toho hoden, staneš se rovněž rytířem Kulatého stolu.“

       Druhý den byl na rytíře pasován Gawaine.

       Sir Tor brzy svými udatnými činy dokázal, že je hoden sedět na jednom ze dvou prázdných sedátek u Kulatého stolu. I mnoho dalších rytířů vyjelo hledat dobrodružství a mezi nimi sir Pellinore, který přivedl k Artušovu dvoru dámu od jezera a když ji Merlin spatřil, zamiloval se do ní a toužil jí být pořád nablízku. Dáma se Merlinovi v skrytu smála, ale využívala jej, aby se dověděla vše, co chtěla, čaroděj jí totiž nedokázal nic odepřít, ačkoli věděl, co z toho vzejde. Sám řekl Artušovi, že bude vzdor vší své mazanosti zaživa pohřben v zemi. Zároveň s tím vyložil králi i mnoho věcí, které jej stihnou a varoval ho, aby si napořád nechával pochvu i meč Excalibur. Předpověděl také, že pochva i meč mu budou ukradeny ženou, jíž nejvíce věří. „Budeš těžce postrádat mé rady,“ dodal Merlin, „a dal bys všechny země, abys mě měl opět po boku.“ „Ale když víš, že se to stane,“ namítl král, „můžeš se přece před tím mít na pozoru.“ „Ne,“ odvětil Merlin, „nemohu.“ Pak odešel od krále a dívka, které někteří říkali Nimue a jiní Vivien, jej následovala a šla, kam šel Merlin.

       Putovali spolu po mnoha místech, doma i v zámoří, dáma se jej nabažila a hleděla se ho zbavit, seč mohla, ale on se nedal. Nakonec ti dva došli zpět do Cornwallu a jednoho dne Merlin ukázal Vivianě balvan, pod nímž se skrývaly převeliké divy. Tu Vivien nasadila všechnu svou moc a řekla Merlinovi, že touží po tom vidět ty zázraky, Merlin ji vzdor své moudrosti poslechl a vlezl pod balvan, aby odtamtud vynesl podivné věci, jež tam byly skryty. Zatímco byl pod kamenem, Vivien využila magie, kterou ji naučil, kámen se naň převrátil a pohřbil jej zaživa, jak to řekl králi Artuši. Dáma pak odešla s radostí a již na něj nepomyslela: znala nyní všechnu magii, kterou ji mohl naučit.

       Král Artuš měl sestru jménem Morgana le Fay, která byla zběhlá ve všech druzích magie a nenáviděla svého bratra, neboť v boji zabil rytíře, jehož milovala. Aby však došla svého a pomstila se králi, navenek se usmívala a nikdo netušil, jaká vášeň jí plane v srdci.

       Jednoho dne přišla Morgana le Fay za královnou Gueneverou a požádala ji o svolení, aby mohla odjet. Královna by ráda počkala, až se Artuš vrátí, avšak Morgana naléhala, že dostala špatné zprávy a nemůže čekat. Královna ji tedy bez odkladu propustila.

       Brzy ráno za úsvitu následujícího dne nasedla Morgana le Fay na koně a jela den a noc a v poledne dalšího dne dojela k opatství jeptišek, kam král Artuš odjel odpočívat po těžké bitvě, kdy po tři dny téměř nezamhouřil oka.

       „Nebuďte ho,“ řekla Morgana le Fay jeptiškám,neboť sem přijela s vědomím, že zde spícího krále najde. „Probudím jej sama, až usoudím, že se sdostatek vyspal.“ Chtěla mu totiž ukrást meč Excalibur. Jeptišky se ji neodvážily neposlechnout a tak Morgana le Fay zamířila přímo do pokoje, kde hluboce spal král Artuš a v pravici třímal meč Excalibur. Když to spatřila, opustila ji odvaha a neodvážila se dotknout meče, neboť dobře věděla, že pokud by se Artuš probudil a spatřil ji, stálo by ji to život. Vzala tedy jen pochvu a zase odjela.

       Když král procitl a pohřešil pochvu, rozzuřil se a tázal se, kdo zde byl. Tu mu jeptišky pověděli, že zde byla jeho sestra Morgana le Fay a odešla s jeho pochvou pod pláštěm.

       „Běda!“ vzdychl král. „Špatně jste mě střežili!“

       „Sire,“ odvětily, „neodvážili jsme se protivit vaší sestře.“

       „Osedlejte nejlepšího koně, který je tu k mání,“ rozkázal král, „a požádejte sira Ontzlaka, aby si vzal dalšího a jel se mnou.“ Oděli se v brnění a vyrazili za Morganou le Fay.

       Nejeli dlouho, když potkali pasáka krav a zastavili, aby se ho zeptali, zda tudy neprojela nějaká paní.

       „Ano,“ odvětil pasák, „projela tudy dáma se čtyřiceti koňmi a zmizela v támhletom lese.“

       Pak hnali koně tryskem, až Artuš spatřil v dáli Morganu le Fay, kterak se ohlíží. Když spatřila, že ji Artuš pronásleduje, pobídla koně k větší rychlosti, ale když pak pochopila, že mu neunikne, vjela do jezera rozlévajícího se na pláni na okraji lesa a vzkřikla:

       „Ať mne potká cokoli, můj bratr pochvu nedostane,“ a hodila ji daleko do vody a pochva se potopila, těžká zlatem a démanty. Poté uprchla do údolí plného balvanů a sebe, své muže i koně, proměnila v mramorové kvádry. Sotva to stačila udělat, když se přihnal král, ale když ji nikde neviděl, pomyslel si, že ji na oplátku za její špatný čin muselo potkat něco zlého. Hledal pak pochvu všude kolem, ale když ji nenašel, vrátil se zpátky do opatství. Jakmile byl Artuš pryč, Morgana le Fay všem navrátila původní podobu a řekla: „Teď, páni, můžeme jet, kam nám libo.“ A odjela do země Gore, kde opevnila svá města a hrady ještě silněji než dříve, neboť se krále velmi obávala. Ten mezitím odpočíval v opatství a když si dosyta odpočinul, odjel na Camelot a byl uvítán královnou a všemi rytíři. A když vypověděl svá dobrodružství, i to, jak se ho Morgana le Fay snažila zabít, chtěli ji za tu zradu upálit.

       Následujícího dne přijela se zprávou od Morgany le Fay dvorní dáma, řkoucí, že Morgana le Fay posílá svému bratru králi jako dar drahocený plášť pokrytý drahými kameny a prosí ho, aby jej přijal a odpustil jí, čím ho snad urazila. Král na to nic neřekl, ale plášť ho potěšil a už už si ho chtěl přehodit přes ramena, když tu vystoupila jezerní paní a žádala ho, zda by s ním nemohla promluvit o samotě. „Oč jde?“ otázal se král. „Řekni to zde a nic se neostýchej.“ „Sire,“ řekla paní, „nenasazujte si ten plášť a nedávavejte ho ani svým rytířům, ať si ho napřed ve vaší přítomnosti nasadí ten, kdo ho přinesl.“ „Moudrá slova,“ odvětil král. „Zařídím se podle nich. Dámo, přeji si, aby sis nasadila plášť, který jsi mi přinesla, a já si ho mohl prohlédnout.“ „Pane,“ odvětila, „nepřísluší mi nosit královský šat.“ „Při mé hlavě,“ zaklel Artuš, „oblékneš si ho, než si ho já přehodím přes záda nebo než si vyzkouší kdokoli z mých rytířů,“ pak kázal rytířům, aby ji do pláště oblékli, a když tak učinili, padla mrtva, spálena na popel tím začarovaným pláštěm. Tu byl král ještě rozzuřenější než dříve, že na něj vlastní sestra strojí tak podlé úklady.

       Tento text je pouze jedním z mnoha pramenů o artušovských legendách, je převyprávěný pro mládež a může sloužit leda jako úvod do dané problematiky, nikoli jako historický pramen. Jistě jsou však tyto příběhy pravdivější, než dnešní všeobecné povědomí tvořené hlavně filmem Excalibur (případně filmem Monty Pythons and Holy Grail). Excalibur, ač nepochybně mistrně natočený, lze považovat spíše jen za novodobé obohacení legend Kulatého stolu. Je však docela dobře možné, že za nějakou dobu bude příběh podaný v tomto filmu v obecném povědomí považovat za pravdivější artušovskou mytologii, než legendy středověké Anglie, a to i poměrně vzdělanými lidmi. Aby se tak nestalo, uvádíme tyto příběhy, které ač ve srovnání s filmem neumělé, mají blíže ke skutečnému jádru legendy.

       Překlad sám je poněkud neumělý. Kromě překladatelské neobratnosti je to způsobeno jednak snahou o co největší faktickou shodu překladu s originálem a jednak pokusem o převedení atmosféry textu. Ten je psán s prvky archaické angličtiny, která do rytířských balad nepochybně náleží. Čeština naneštěstí nemá jednotný jazykový aparát, kterým by šlo podobný text převést. Jazyk pohádek zde nepomůže a nejvhodnější se proto zdá spisovný jazyk s vloženými archaismy na místech, kde je to možné a kde zrovna překladatele nějaký archaismus napadne. Celek občas působí dobře, občas bohužel kostrbatě. To se týká i stavby vět a obratů, které jsou poněkud šroubované, aby dělaly dojem historické řeči. Shodou okolností (či snad shodou příbuznosti těchto jazyků) podobně šroubovaně působí i doslovný překlad současné angličtiny, takže občas je rozdíl mezi záměrem a neumětelstvím velmi nepatrný. To ještě komplikuje výše zmíněná snaha o co největší přesnost.

       V dalších odstavcích budou poznámky k jednotlivým tematům či místům v textu. Tyto poznámky nejsou uvedeny v textu samotném, aby nerušily čtenáře. Některé informace vám snad mohou připadat jako triviální. Ty jsou určeny pro čtenáře s daným tématem méně obeznámené.

       V textu je více odkazů na společenské pozice. Páni (lords) a urození mužové (gentlemen) jsou vždy psáni malým písmem a jedná se o společenský status. Pro gentlemen–at–arms je použit překlad mužové ve zbrani. Gentleman původně nebyl člověk vybraných mravů, nýbrž člen společenské třídy, která měla vlastní příjem, a byla postavena výše než prostý lid, ale níže než šlechta. Slova rytíř (Knight), sir (Sir), baron (Baron) a král (King) jsou naopak v celém textu psána vždy s počátečním velkým písmenem. Senešal je z anglického Seneshal, doslova správce či majordomus. Slovo muselo být objasněno i v anglickém originálu.

       Ve Vytažení meče se klade velký důraz na církev. Je to patrné např. ze zmínky o poradě Merlina s arcibiskupem; o kostele, coby místě setkání a také z častých zmínek o církevních svátcích, jimiž všichni řídí čas svého života. Některé části mohly být samozřejmě do příběhů dodány uměle vlivem církve (např. představa, jak se proslulý mág radí s arcibiskupem, by zřejmě popudila jak lidi nábožensky založené, tak zastánce moderního pohanství), ovšem pravdou je, že celé artušovské legendy jsou prodchnuty křesťanským duchem a křesťanská víra zde působí jako jednotící prvek proti barbarským nájezdníkům, kteří byli pohané. Zbožnost tehdy pro rytíře nebyla něčím okrajovým, nýbrž věčně živým a aktuálním tématem, jak ostatně zjistíte z dalších legend. Dnes je ve fantasy literatuře snaha artušovské legendy (či jejich variace) orientovat protikřesťansky (např. Mlhy Avalonu od M. Z. Bradleyové) a vykládat příchod nového náboženství jako smrt staré moudrosti a odklon od přírodního života, nicméně pro Británii té doby (a rovněž nenásilně katolizované Irsko) to rozhodně není pravda. V legendách, které nám z oněch časů zůstaly, se oba prvky doplňují a jejich současníci v nich nevidí žádný rozpor. Snad je to proto, že rozpor nepřinesla samotná víra, nýbrž až pozdější světská rozpínavost nositelů křesťanské myšlenky.

       Arcibiskup o dvou strážcích Excaliburu říká: dobří a praví mužové (good and true men). Slovo true jako přídavné jméno je pro češtinu poněkud problematické. Ve filmu Excalibur se Artuš ptá Merlina, jaká je nejcenější vlastnost rytíře, ten mu nakonec, po vytáčkách, odpovídá: „Pravda.“ Nepochybně se jedná rovněž o slovo true jako přídavné jméno, v češtině ovšem nemůžeme říci, že ten muž je pravý, to samo o sobě nestačí, musíme dodat pravý co. V angličtině v tomto kontextu toto slovo neznamená mít pravdu, nýbrž žít v pravdě, být v souladu s pravdou, k čemuž Merlin v Excaliburu dodává: „Když člověk lže, ničí část světa, to bys měl vědět.“

       Malá jazyková odbočka: Slova pravda a pravý odvozená od pravé ruky k sobě nemají daleko a souvisí snad s tím, že většina práce se dělá právě pravou rukou a levá je pro většinu jaksi 'méně povedená', 'méně cenná'. V češtině proto můžeme pro špatné činy najít výrazy levárna a levota a v angličtině slovo sinister znamená děsivý, hrozivý, zatímco v latině, z níž toto slovo vzešlo, je jeho význam prostě levý. Anglické slovo right znamená pak v různých vazbách pravý nebo správný.

       Artuš (Arthur) je počeštěné jméno. Nevím, kdo první s tím přišel, avšak podle hodnověrných informacích by to mohl být některý z obrozeneckých překladatelů z přelomu století, snad Zeyer. V angličtině je Arthur naprosto běžné křestní jméno používané po všechna staletí až dodnes (snad právě kvůli králi Artuši). Občas na to některý překladatel naletí, takže pokud se v nějaké knize dočtete o čemsi, co se událo za časů krále Art(h)ura, můžete si být jisti, že se jedná o Artuše.

       Tykání a vykání je při překladech z angličtiny velký problém a dobře si s ním poradit znamená jistý stupeň překladatelského mistrovství, protože anglicky mluvící národy mají ve svých jazycích jiné způsoby, jak vyjádřit odstup či důvěrnost. Překladatel v textu podle jakéhosi svého citu občas prohazuje tykání a vykání, ovšem postavy těchto textů se oslovují víceméně jednotně.

       Titul kapitoly Zázračné zvíře zní v originálu The Questing Beast a je doslova nepřeložitelný. Pro slovo quest se často používají slova výprava, úkol nebo poslání, ale ani jedno z nich nelze v češtině v tomto kontextu převést do přídavného jména. S významem slova quest se snad názorněji seznámíte v dalších legendách. Beast se do češtiny často překládá jako bestie, ale může to být i docela obyčejné 'jazykově nezabarvené' zvíře.