Interkom: VÁLEČNÍCI ATLANTIDY

Nedávno jaté mohli vidět film o Caproně - Zemi zapomenuté časem; dnes píšeme sice o filmu jiném, avšak něco zůstává stejné. Režisér, kameraman, představitel hlavní role a také prvních dvacet minut filmu. Těmi zřejmě chtěli autoři dokázat, že jinak než podmořským tunelem se do jiných světů na Zemi nedostaneme.

Malá plachetnice Texas Rose, plující pod americkou vlajkou, má na palubě neobvyklý náklad: batyskaf či, vzhledem ke spodnímu neuzavíratelnému otvoru, gondolu. Nevím, do jaké míry byl v době, kdy se film odehrával /nebýt pozdější specifikace ve vizi do budoucnosti, mohl být film z časového hlediska považován za nadčasový/, batyskaf novinkou, ale jeho tentokrátní použití mělo přinést změnu v dosavadním vědeckém bádání - a nejen o Atlantidě. O tom byl přesvědčen na palubě přítomný profesor Atkin i jeho syn Charles, který se měl spolu s Gregorym, blíže nedefinovaným dobrodruhem, vydat v batyskafu vstříc neprobádanému. Kapitánovi lodě se cesta, spíše její kurs, moc nelíbila, posádce byli výzkumníci k smíchu; přesto se historické ponoření uskutečnilo.

Vše probíhalo zcela bez problémů až do potopení na maximální možnou hloubku. Pak přišly potíže. Existenci neuzavřeného otvoru vespodu gondoly chtěla využít v těch místech žijící mořská potvora, zřejmě k obohacení jídelníčku. Ohromný podvodní ještěr ohrožoval dvoučlenný výsadek zubatou tlamou /víc se dovnitř batyskafu nevešlo/ tak dlouho, dokud nu Gregory neudělil lekci elektrickým proudem. Další potíž byla z rodu vítaných. V podmořských skaliskách objevil Charles při neustálém vyhlížení jedním z okének jakousi sochu velikosti dospělého muže. Tvarem připomínala Indiánský totem. Okamžitá telefonická zpráva na palubu Texas Rose znamenala rozhodnutí vyzvednout sochu na světlo denní. A tím vlastní všechno začalo.

Zatímco nahoře nadšený a fascinovaný profesor hledal obrázek sochy v knihách pro bližší určení původu a posádce docházelo, že socha je zlatá a že by se s tím mělo něco dělat, bezmocní Charly a Gregory sledovali další monstrum - ohromnou chobotnici. Jejich zděšení netrvalo však dlouho, neboť hlavonožec odplul.

Na hladině vrcholilo naplnění touhy po bohatství. Povedený trojlístek námořníků nejprve umlčel neustále vyzvánějící telefon - jediné spojení potopených se světem - hromadou hadrů, potom jeden z nich přesekl lano, s nímž byl batyskaf svázán, aby neuplaval. Poklesem ocelové gondoly došlo ke zpřetrhání i ostatních hadic a drátů - o dva při dělení zlata méně. Mladý lodník Tommy se snažil profesora varovat a upozornit na rostoucí nebezpečí, ale Atkin st. byl příliš zaslepen vědou. Vůbec Tommyho neposlouchal. Když ho jeden ze vzbouřených námořníků střelil do zad, snad ani nepochopil, co se stalo. O dalšího méně. Na velitelském místku byl kapitán o něco ostražitější; příchod svého podřízeného zaregistroval. Ne však sekeru v jeho ruce. K dalšímu snížení počtu podílníků však nedošlo. Ohromná chobotnice totiž nezmizela v hlubinách oceánu, nýbrž směrem k hladině, aby zde zcela programově strhla do moře z paluby vše živé. Netrvalo jí to dlouho - zvlášť když všichni tři zmínění lumpové i s kapitánem se neměli čím bránit. Tommy se staral o zraněného profesora a chapadlům netvora tedy unikl.

Charly s Gregorym pochopitelně nic nevěděli. Příčin, proč se lano přetrhlo, připadalo v úvahu mnoho. Vyrovnali se s poklesem tlaku, zapnuli nouzové agregáty a ... čekali. Netrvalo dlouho a uviděli vracející se chobotnici. I své druhy v jejích chapadlech.

Gregory s Charlym se vůbec nerozmýšleli. S konstatováním, že mohou být tak 200 mil od své lodi, zmizeli ve výstupním otvoru a tahy se vynořili vedle batyskafu. Neobvyklá skaliska lemovala ještě nezvyklejší zátoku, k vykuleným mužům se rozhodnými tempy blížil kapitán Texas Rose, na nedalekém břehu leželi ostatní tři bezvládní námořníci. Vydali se k nim.

Vyřešil ji neznámý cizinec - jmenoval se Apris, který se zčistajasna objevil uprostřed strmých skal. Přivítal trosečníky a vysvětlil, že blížící se k nim ozbrojená stráž je určena k ochraně. Vyzval šestici, aby ho následovala.

Obklopeni podivnými vojáky, kteří měli na hlavě přilbu bez jediného otvoru a v rukou jen bodné i a sečné zbraně, vydali se, nevědomky jako zajatci, na cestu zvláštním světem. Jediný Charles Atkin, syn vědce a sám pro vědu zapálený a talentovaný, začínal tušit, oč kráčí. Právě procházeli zbořeným městem, průvodce je vedl do dalšího, prý Čtvrtého města. Nemohlo být pochyb - šlo o sedm měst Atlantidy. Charly vyslovil svou domněnku nahlas; nedostalo se mu záporné odpovědi.

Čtvrté město bylo dosud zachovalé. Ale jeho obyvatelé se připravovali na válku. Zesilování hradeb, příprava děl a munice, klád a kamení. Zde se také rozdělily cesty Charlyho a ostatních pěti osudem zasažených. Gregory se totiž odvážil oslovit na ulici krásnou dívku Delphinu, což se nelíbilo strážným, kteří po krátké bitce čtveřici zavřeli spolu s Gregorym za mříže; Charlyho si odvedl Apris do pátého města.

Sledováním osudové větve Charlyho dostává divák možnost pochopit. Ano, jedná se o Atlantidu. A Atlantida potřebuje nadprůměrné inteligenční schopnosti nadaných jedinců. Nejvyšší vládce Atlantidy také Charlymu vysvětlí proč. Atlantiďané nejsou ze Země. Pocházejí z Marsu. Ohnivá kometa zničila jejich domovy, oni se dostali na Zemi /způsob cesty vesmírem byl podán dost matně a zastřeně/, kde se uchýlili pod hladinu moře. Tam našli nejlepší podmínky pro život. Vytvořili si zde svůj svět, pomocí telepatických schopností ovlivňují a usměrňují vývoj lidstva, aby s jeho pomocí opět získali sílu a moc, energii na návrat domů, na Mars. Nabízejí Chorlymu atlantidské občanství, slibují naučit ho levitaci a jiným radovánkám. Po Charlyho souhlasu nasazují své naději na hlavu přilbu z marťanských krystalů, pomocí níž uvidí budoucnost, kterou pomůže tvořit, pomocí níž získá sílu.

S ostatními to nevypadá o moc lépe. Delphinin otec, zřejmě jakýsi předák, vysvětluje zajatcům, že Atlantiďané potřebují nové otroky, protože příroda je zatím silnější, boj proti je stále ještě těžký. Ukazuje jim jizvu za levým uchem, což je zřejmě chirurgický pozůstatek zásahu do nervového systému. Tohle bude asi váš osud, říká, já také nejsem odsud, dostal jsem se sen stejně jako vy; jim stačí jen zavolat... Situace se kvapem obrací.

Poplach! Příšery útočí! Zmatek, vojenská organizovanost, obyvatelstvo do krytů, otroci k dělům. Ohromní ještěři se blíží. Nepřesná kanonáda je nemůže zastavit. Ale ani téměř kolmé stěny padesátimetrových hradeb. Sprcha klád, kamení a hořících snopů je úspěšná, až když Ještěr téměř hradby přelezl. Za oběť padne „jen“ Delphinin otec. Ještěr klouže dolů. Uprostřed stěny se zachytí o mříže okna vězení naší pětice. Stěna ránám ohromných tlap neodolá.

Uprchlíci utíkají zpět do čtvrtého města a dál do zátoky, kde mají batyskaf. Útok ještěrů a jiných obrovských, na pevnině naprosto neznámých zvířat pokračuje. Napadeni jsou i uprchlíci, jeden z nich platí krutou daň - umírá v tlamě Jedné z potvor. Ale nesmějí se zastavit. Nepřinutí je k tomu ani útok létajících ryb, ani oddíl vojáků pod vedením Aprise, číhající před zátokou. Jeden po druhém skáčou do vody a podplavávají do bezpečí gondoly. Delphina jim kryje ústup - odmítá jit a nimi, nebol prý by jinde žít nedokázala.

Šťastní škrábou se na palubu. Vítá je Tommy se dvěma revolvery. Objasňuje Charlymu a Gregorymu, co hnusného námořníci chystali. Ala kapitán nepochopitelným /!!/ způsobem Tommyho odzbrojí a zlotřilí kumpáni zavírají Tommyho, Charlyho a Gregoryho do kajuty k profesorovi. Na palubě se bídníci kochají velikostí zlaté sochy.

Ale už je tu opět chobotnice, která si, vedena svými pány, přišla pro zlatý výtvor. Rozbije loď, zabije kapitána, ostatní nechá odplout /není jasné, zda úmyslně či zda malý záchranný člun přehledne/, sochu odnáší tam, kam patři.

Prvních dvacet minut bylo ohraných a okoukaných. Každému divákovi muselo být jasné, co v následujícím obrace přijde, co hrdina udělá, jak se bude situace vyvíjet. Zvrat nastává v okamžiku neobyčejného a originálního vysvětlení původu Atlantidy, autoři překvapili i tím, že při útěku z ohroženého podvodního světa nechali všechny uprchlíky až na jednoho přežit /neobvyklý filmový humanismus/, Delphinu v Atlantidě /i když tohle je pouhopouhá přísně logická samozřejmost - nic z jiného světa na Zeni vlastně podle zákonů sci-fi mezi nás nesmí/ a samotnou Atlantidu dál existovat /Jedna z mála sci-fi teorií, která, říká že Atlantida ještě existuje a žije a je navíc strůjcem naší současnosti/. Velice sympatická byla i burroughsovská atmosféra celého filmu, byť jeho námět a prvky v něm používané jsou mnohem modernější.

Autoři filmu /měl bych vlastně již vysvětlit, proč vždy píšu o autorech či tvůrcích a ne jen o režisérovi, kameramanovi o pod. Podle mého názoru je v současné druhé polovině dvacátého století film čistě týmová práce a titulkové přisouzení toho kterého dílu práce jedné osobě je cistě formální - pro případné udělování Oskarů!/ přemýšleli. Důkaz? Třeba jen poznatek, že v Atlantidě nebyl vidět ani kousek oblohy ani žádný obzor - dokonalá iluze podmořského světa.

Animovaná místa filmu působila věrohodnějším dojmem než v Caproně; snad proto, že představovaná zvířata nikdy nežila, tudíž jejich „otec“ mohl uzdu fantazie popustit trochu více a odvážněji co do tvarů i členitosti povrchu oblud. A divák nemá podle toho srovnávat a posuzovat - animátoři mají vyhráno.

Herecké výkony nevybočily ze šedi průměru. Jediný známý herec Doug McClure, je předurčen zaujmout hlavni svým vzhledem, pěstmi a kouzlem pro krásná ženy. Ostatní herce náš divák nezná - a s jejich vystoupení jsou důvody tohoto zcela jasné.

Pokud bych si zvolil tak efektní téma - mimozemský původ Atlantidy, rozhodně bych se vyvaroval takových detailů /považuji je za jakési filmové fráze/, jako například i naprosto nevhodného oblečení pro podmořské cestování; přestože prvních, tak dokonale zamilovaných pohledu Gregoryho a Delphiny /sám příběh navíc stejně neposkytl místo pro rozehru milostného vztahu/; „nezbytného“ hlubokého výstřihu Delphiny na útěku aj.

Na konci film se odehrála následující scéna: Chobotnice ničí Texas Rose. Zlatou sochou udělá ohromnou díru na pravoboku. Tommy vidí, že je zle, zaklekne proto v podpalubí před otvor a sepjatýma rukama a pohledem upřeným k nebi prosí boha o záchranu. Kapitán, dříve než ho chobotnice sochou utluče, stačí uvolnit záchranný člun. Ten teď padá přímo před ohromeného Tommyho. Podle mne tento posun celého film do fantaskní pohádky se sci-fi prvky je útěkem autora od odpovědnosti a tak trochu zesměšnění jejich práce. Zbytečné. Ale každý svého štěstí strůjcem...