Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

Vždycky, když mám vstávat před devátou hodinou, tak mám pocit, že celý svět, přes všechny svoje klady, přednosti a výhody, je krajně protivný. 28. března jsem měl budík nastavený na 4.00. To mě ale něm nemohlo rozházet a během několika vteřin jsem opět sladce podřimoval. Mé druhé probuzení se konalo za hodinu a to už bylo horší. Po čtyřech se mi podařilo dolézt do kuchyně, kde už nad sbalenými věcmi stála nasnídaná a oblečená Ika. S milým úsměvem mi oznámila, že: „Před pěti minutami jsme měli vyrážet“. Byt a jeho blízké okolí jsme opustili s rychlostí, jež by obyvatelům Pompejí jistě zachránila život.

       Do vlaku jsme se vplazili sedm minut před odjezdem. Ještě jsme koutkem oka zaregistrovali, že u kiosku si nějaká dvě individua kupují jakousi podezřelou tekutinu v zelených lahvích. Vypadali jako Akčildej a Pražák.

       V kupé nás radostným halekáním přivítal všudypřítomný Všudebyl Honza Pavlík. Chudák se už bál, že bude muset celou cestu strávit sám, protože se Tom Jirkovský z neznámých důvodů přestěhoval do plzeňského kupé. Iku jsem opustil skloněnou nad její prací o sci-fi hudbě a sám jsem se vydal na revizi obsazenosti í ostatních kupátek. Ve vedlejším vlaku se rozvalovali Petr Baubín s Karlem Jedličkou a Vedle nich vzorně seděli Radka, s Helenou. Hned vedle jsem narazil na manžele Rampasovi s Evou Hauserovou a o kus dál vykukovala dvojice Hanuš Jelínková. Chyběla ale jedna z nejpopulárnějších postav našeho fandomu, slovný V. V. Místo něj se na sedadle rozvalovala obtloustlá kočka, patřící paní, která se nesnažila zakrývat své uspokojení z toho, že ten člověk nestihnul vlak, a že její micinka může hajat, tak jak je zviklá.

       Cestu jsme v klidu strávili nezávazným klábosením a pomluvami všech nepřítomných. ČSD se tentokrát, překonávaly, takže při příjezdu do Olomouce měl vlak jen půlhodinové zpoždění.

       Podle obrázku z plakátu Kájí Saudka jsme okamžitě rozeznali DK Sigma a vydali se vstříc svému osudu.

       Hned u vchodu jsme narazili na Pavla Konečného, jak studuje program dne. Pravděpodobně se chtěl dozvědět, co že nám to vůbec přichystal.

       Ve vstupní hale bylo již z dálky vidět polský stánek obložený plakáty knihami, diapozitivy a vším možným co si scifista z Československa může koupit. Ve dvou klubovnách už od devíti hodin běžely počítačové hry a videofilmy. Okolo poletoval Ivo Sobecký a fotil co se dalo i nedalo. V naší blízkosti se objevovali a zase mizeli Miloš Podpěra Franta Moravec a Luboš Klimek.

       To už tu pomalu byla desátá hodina a sní i přednáška T. Rotrekla v Malém sále. Dozvěděli jsme se něco o minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti výtvarného umění. Pan Rotrekl nám k tomu promítl diapozitivy a sem tam něco dodal ze svého „taháku“ tím to měl zvlášť těžké. V sále s ohledem na diaprojektor panovala hluboká tma a systém „promítnout, rozsvítit, zhasnout, promítnout...“ se ukázal jako značně neoperativní a pan Rotrekl se vždycky se svými poznámkami musel vyklánět z okna, kde lapal po světle i vzduchu. Teprve po delší době se organizátorům podařilo sehnat lampu a první část přednášky mohla být v klidu dokončena. Pak se rozsvítilo a Teodor Rotrekl se rozpovídal. O tom jak je to se SF malíři ve světě i u nás.

       O tom co můžeme v nejbližší době očekávat a hlavně o chystaném magazínu SVĚT FAKTŮ A FANTAZIE. Ten by měl už od příštího roku vycházet v nakladatelství Panorama dvakrát za rok. Ve foyeru jsme všichni měli možnost prohlédnout si návrhy obálek a svými hlasy rozhodnout, která je ta nejlepší. Nakonec musela být přednáška málem násilím ukončena, protože se nikomu nechtělo odejít. Vždyť by se ještě tolik věcí mohl dozvědět. Teodor Rotrekl ukázal, že jednoduchými slovy je možné přesvědčit a přitáhnout posluchače. Nedělá sice řečnická šou jako Ondřej Neff, ale své posluchače si dokáže získat svou upřímností a shovívavou moudrostí.

       Po přednášce jsme si šli prohlédnout výstavu, kde byly nejen návrhy obálek, ale i obrazy Kaji Saudka a Radka Pěničky.

       Radovánky „všedního dne pro mne skončily úderem třinácté hodiny. Takřka násilím jsem byl dotažen do suterénní místnosti, kde se konala koordinační porada sci-fi klubů.“ Ta začala asi o čtvrt hodiny později oproti plánu, hned poté co si Velký koordinátor vyřídil své obchodní záležitosti. Porada tentokrát proběhla nevídanou rychlostí a skončila během tří hodin.

       Hned poté jsem se vydal do jedné ze sousedních kluboven, kde měl za chvíli začít pořad o sci-fi poezii. A té mi nemohl utéct, protože se na jeho přípravě podílela i Ika. Po jeho skončení už nás pořadatelé začali pomalu a decentně posílat pryč, protože se všechny místnosti musely připravit na nejvýznamnější událost dne: 1. sci-fi ples.

       I odebrali jsme se na náš pokoj, kde jsme hodlali strávit několik nadcházejících hodin. Po cestě jsme přibrali Ferdu, někde známého pod přezdívkou Martin Hlaváč, Míšu a Zdenka Rampasovi a Evu Hauserovou. Okamžitě po příchodu na pokoj jsme se navzájem začali ohromovat svou plesovou výzbrojí a výstrojí. Ferda se začal ohánět mečem vypůjčeným od Vlčka. Za peřiňákem se vynořil Zdeněk Rampas a s výkřikem „braňte se!“, po nás začal střílet ze záhadně vypadající zbraně, jež kdysi patřila jeho švagrovi. Já jsem si chtěl zdokonalit vlastní maskování, ale moje nevina větaj „Iko, viď že mi nabarvíš chobot?“, vyvolala nepopsatelný záchvat smíchu Evy Hauserové. Řičela smíchy, válela se po gauči a ve snaze, najít poznámkový blok a tužku, poházela po svém okolí veškerý obsah své kabelky.

       V té době již přípravy plesu vrcholily a během pár desítek minut mohla očekávaná akce vypuknout. V sedm hodin jsme se do toho po chobotu vrhli. Všude kolem nás se pohybovali úctyhodně vypadající pánové v tmavých oblecích doprovázení dámami ve večerních toaletách. Nám, přišlým v nejrůznějších převlecích, nezbývalo nic jiného, než se tvářit jako zahraniční exkurze, k níž se ještě nedoneslo, že ve střední Evropě se na sci-fi plesy chodívá ve smokingu. Ve Velkém sále jsme se naštěstí trochu vzpamatovali. Nejdřív jsme narazili na „Velkého zeleného chlapa“, ve kterém bylo možno tušit Václava Vlka staršího, doprovázeného pomenší postavičkou oblečenou do splývavého hábitu a přepásanou fialovou šerpou. O kus dál postávali dva... no, nejspíš vesmírní svářeči představovali Albertem a Tomem Jirkovským. Okolo nás procházelo stále víc a víc vesmírných nestvůrek, jejichž původ byl zpočátku zcela nejasný. Dvě bílé příšerky údajně ztělesňované Igorem Melicherčíkem a Milanem Halienou, obří žába v jejíž tlamě blikal ohýnek cigarety, kosmonaut, robot, „Yoda“, „Obyvatel Planety opic“ / v podání Honzy Pavlíka/, a další a další... Eva Hauserová po sále poletovala coby „Kosmická drbna“, Petr Baubín tu byl za nefungujícího „Pražáka“ a Zdeněk Rampas se představoval jako „Lovec veverek“. Nejvíc nás ale na Prvním sci-fi plese překvapily masky V. V. a Juniora mladšího, kteří se přestrojili za gentlemany.

       Vlastní program plesu začal módní přehlídkou budoucnosti. Představované modely sice moc sci-fi nebyly, ale kvalitní choreografie a podmanivá hudba dokázaly vytvořit dokonalý dojem. Vystoupení bylo zakončeno trochu nefunkční „přehlídkou písmen IKARIE“, kdy se jednotlivé postavy, oblečené do popsaných igelitových pytlů, postupně objevovaly má scéně a zase z ní mizely.

       Návštěvníci plesu se mohli podívat na vystoupení skupiny kyborg 2 se známým „robotím tancem“. O malou kulturní vložku se postaral Petr Samohejl se svou partnerkou, když všem na prázdném tanečním parketu předvedli ukázku valčíku - oblíbeného tance dvacátého století. A pak se všichni díky časovému posunu stali svědky středověkého souboje.

       Před půlnocí se konalo vyhlášení nejlepších masek. Jako první!? se umístil „robot“, jenž se celý večer trhaně potuloval po prostorách kulturního domu. Na druhém místě skončil/a/ „Kosmonaut“, dokonale připravená maska, která si své druhé místo určitě zasloužila. A na třetím místě byli „Yoda a její partner“. Jako zvláštní cenu získal Zdeněk Rampas polibek od ženy, a to vlastní.

       Přelila se půlnoc a sály se začaly vylidňovat. Někteří spěchali na vlak, jiní na auto svých přátel. Ples končil.