Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

       *no konečně*

       Jarda Olša mladší - junior mě požádal o recenzi nového čísla jeho SF magazínu. Zpočátku jsem chtěl odmítnout, neboť Ikarii mám jen díky protekci, nebyl jsem totiž ani na Tatraconu ani na videoprojekci ADAy, kde jedině ji bylo lze získat a i přes „dlouhé“ termíny Interkomu se dá očekávat, že ve chvíli kdy čtete tyto řádky, většina mimopražských předplatitelů svou Ikarii ještě nemá.

       Pak jsem ale překonal morálními zábranami obmyslně maskovanou lenost a začal vzpomínat (už je to dost dlouho co jsem ji četl) co se mi v Ikarii XB2 líbilo a co ne.

       Grafická úroveň šla nesporně nahoru, ale jako fanoušek staré školy (bez rozhledu a vědomí perspektiv) bych upřednostnil větší periodicitu magazínu. Ani graficky velmi efektní prázdné plochy mě nenadchly, staromilsky bych na jejich místě raději viděl minipovídku.

       K obsahu: na počátku zaujme povídka Raye Bradburyho - Vyhnanci, autor v ní znovu zpracovává své oblíbené téma ničení knih. Výborné jsou překlady Honzy Hlavičky „Oka, které nikdy nepláče“ od Steinmüllerových a „Na mýdlové bublině od Lasswitze“, o němž se hodně dozvíte v rubrice výročí roku.

       Úspěšně pokračují i další rubriky Zlatý fond, Kreslený seriál a Sci-fi film (přebíraný ze Světelných roků).

       Poněkud archaicky působí /vyhlášení výsledků ankety Golem 85, podivně působí i zpráva, že Ikarie byla v Jugoslávii vyhlášena za nejlepší čs. fanzin, vyvstává otázka, kdo je tam o nás tak dobře informován.

       A dostávám se k tomu nejlepšímu, totiž k „Pavla Kosatíka velikému vesmírnému sentinelu“. Pokud něco opravňuje existenci Ikarie a odškodňuje čtenáře a předplatitele za všechny útrapy s odběrem spojené, je to tato rubrika současné mladé české a slovenské SF. Povídka Petra Hanuše a průvodní slova Pavla Kosatíka se hned tak nezapomenou. Nezbývá nám, než si přát: jen tak dál a více.