Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

V T-MAGAZÍNU 9/87 LITUJE JEHO REDAKTOR VLADIMÍR ŽELEZNÝ V ČLÁNKU SBORNÍKY PRO ZÁVIST, ŽE SE PUBUKACE ČSVTS NEDOSTANOU K ŠRŠÍMU OKRUHU ČTENÁŘŮ, COŽ JE VZHLEDEM K OBJEVNOSTI A MYŠLENKOVÉ ZÁVAŽNOSTI NĚKTERÝCH SBORNÍKŮ ŠKODA. JMENOVITĚ UVEDL KNIHU STŘETNUTÍ PARADIGMAT V SOUČASNÉ BIOLOGII. POŽÁDALI JSME EVU HAUSEROVOU O JEJÍ NÁZOR. ZDE JE:

Byla jsem tuctově moderně vychovaný biolog. Nepřipadalo mi divné, že místo vědy o životě studuji pořád nějakou chemii, fyziku, statistiku, fyzikální chemii a podobně. Jenom jsem měla pořád takový mlhavý pocit, že vlastně nechápu půvab věci. Jak bych v téhle práci mohla být tvůrčí a mít z ní potěšení. - Dnes, po přečtení knihy Zdeňka Neubauera Střetnutí paradigmat v současné biologii, už chápu, že jsem se chtěla, jako každý živý organismus, jevit. Jevit svou podstatu. Tenkrát jsem však ještě říkala, že chci být tvůrčí.

       No. Diplomovou práci jsem dělala u dr. Koutecké a radil mi přitom dr. Neubauer - a mocně mě stimuloval i provokoval svými výroky, svým myšlením. Mým úkolem bylo zkoumat dva bakteriální kmeny, které se změnou teploty měnily své vlastnosti a přecházely jeden v druhý. /Vlastnostmi jsou míněny změny v „propustnosti“ pro virus, který byl do té doby v těch kmenech „schovaný“ - za určité teploty je bud zabil nebo nechal žít./

       Dr. Koutecká a dr. Neubauer mě použili na to, abych to zkoumala ryze mechanistickými prostředky, to jest abych ty bakteriální kmeny rozkuchala, našla v nich určité úseky DNA, změřila je, zviditelnila je elektronovým mikroskopem a změnami v jejich délkách a uspořádání vlastností. - Samozřejmě, o vysvětlení šlo jen v mechanistickém pojetí, protože v pojetí neubauerovském to všechno vůbec nebylo důležité. V jeho pojetí šlo o to, že bakterie mění samy sebe, protože chtějí. Protože se chtějí jevit.

       A tak jsem izolovala DNA z bakterií a nechávala putovat matné fleky po elektroforetických trubičkách, zatímco dr. Neubauer ve vedlejší laboratoři vykřikoval nadšením nad svými krásnými Serratiemi, u nichž objevoval stále nové varianty v ohromném spektru barev, tvarů, lesků, pučení dceřiných kolonií, jejich změn v průběhu stárnutí, celých individuálních historií...

       Jeho pohled na věc mi byl spíš proti srsti: nedovedla jsem si představit jiný přístup, než hledat souvislosti mezi molekulárními mechanismy a mezi vnějšími jevy, pozorovanými bez zásahů. Že by se dalo zůstat na té empirické úrovni a spokojit se s projevy organismů, tak jak se nám ukazují samy, to mi připadalo nedostatečné, mlhavé, neperspektivní - co s tím jako dělat dál? K čemu? Proč? Také mě dráždila naléhavost, s jakou dr. Neubauer vyostřoval rozpory kolem darwinovského dogmatu - totiž že organismus nemůže ovlivňovat svůj vlastní genetický materiál. Ukázalo se, že může, ze za určitých podmínek může reagovat na změny prostředí přestavbou svého genetického materiálu. Ale to přece není důvod k útokům proti „mechanistům“, vždyť se to dá dobře vtělit do starého modelu, ty přestavby jsou předem zakódovány a vyvinuly se slepě, pod selekčním tlakem, vůbec nejde o to, že by organismus nějak „viděl“, co se s ním děje, a sám sebe podle toho měnil, jak si to představoval Lamarck. No. A tak jsem tedy po studiích šla do Akademie dělat genetické inženýrství. Připadalo mi to dynamické, perspektivní a úžasně tvůrčí. Bohužel jenom prvních pár dní. Velmi brzy jsem pochopila, že se v tom nedokážu nijak realizovat: fyzika, chemie, grafy, tabulky, logaritmy. Usychala jsem a chřadla, až jsem toho nechala.

       Domnívala jsem se, že prostě nejsem typ na exaktní vědu. Vůbec mě nenapadlo, že je to třeba jen náhoda nebo nějaká shoda okolností, že se celá věda nevyvíjí vůbec od základů nějak jinak. Začala jsem vybíjet své tvůrčí pudy (nebo dle Neubauera) - usilovat o to jevit se) v psaní povídek. Především sci-fi. No a právě od scifistů se mi teď dostalo do ruky Střetnutí paradigmat v současné biologii.

       V první části se autor zabývá Dawkinsem a jeho teorií sobeckých genů. Dawkins dovádí do důsledků mechanisticko-darwinistický přístup a prohlašuje, že organismy nejsou nic jiného než shluky genů, z nichž každý sobecky usiluje o své přežití a rozšíření. Zjevně je to teorie, která se dopouští nepřípustného zjednodušení a tím zkreslení - když zanedbává úroveň celých živých organismů, na které, jak cítíme, se odehrává to podstatné. Jak znám Neubauera, musely ho tyhle americké nehoráznosti velmi rozrušit. Znovu tu neúnavně útočí na mechanicismus v biologii. Když jsem to četla, napadaly mě tytéž námitky jako za studií, a ještě jsem si bručela pod fousy: kdyby tak laskavě přišel taky s něčím pozitivním!

       To jsem netušila, že hned na příštích stránkách se mi to splní. Zbytek knihy pojednává o přírodovědcích, kteří měli jiný přístup než ten mechanistický - o McClintonové, která zkoumala řízenou přestavbu genomu u kukuřice, a o Portmannovi, který zdůrazňoval zevnějšek Živočichů, upozorňoval na to, jak se liší od nevýrazného a bezbarvého vnitřku a jak absurdní jsou teorie, že barvy a tvary živočichů jsou jen nějakými odpady metabolismu, něčím uspořádaným náhodně a nemajícím žádný význam - nebo jen význam, jak říká Neubauer, hokynářský. Mechanistická biologie se skutečně z jeho pohledu jeví jako hokynářská: organismy sledují výhradně svůj prospěch, užitek. Intuitivně cítíme, že to tak jednoduché není, a už úplně roztajeme a jsme uchváceni při popisech škeblí, jak vytvářejí své lastury, nebo páva, jak jeví svoji podstatu předváděním svého peří. Pasáže o tom, že organismům jde o to, aby se j e v i l y, mi způsobily živelnou radost z poznané pravdy, jako by se najednou změnil můj pohled na celý svět: je hloupost vykládat lidské činy touhou zalíbit se druhému pohlavní nebo touhou po moci. Daleko univerzálnější, vyšší, všeobsažnější je přece touha JEVIT SE - tomu je člověk ochoten obětovat dočista všechno - vytvořit něco, aby to bylo to ono - a o nic víc už ani nemůže jít. V tomto pohledu - bez degradace na nižší součástky, primitivnější jevy - je najednou všechno jaksi doceněno, protepleno, prozářeno pochopením, tolerancí, všechno má své místo, celý svět je rázem příjemně smysluplný. Rozčiluje vás, že v práci nemůžete pracovat, protože ty slepice kolem vykvokávají celé dny hlasitě a s vervou do světa své starosti a radosti s dětmi, domácností a všelijakým sháněním? - Pochopte, že když se dosyta vypovídají, mají blažený pocit, že mohou jevit svou podstatu... Rozčiluje vás svým chováním kdokoli jiný? Jeví svou podstatu. Nedělejte si s tím hlavu a klidně taky jevte svoji podstatu.

       Nebo vztah člověka k přírodě: v tomto pohledu se projasní k přátelskému spolubytí - respektujeme-li touhu každého organismu po z j e v o v á n í své podstaty, respektujeme-li takový smysl jeho existence, pak nebudeme slabomyslně hokynářsky argumentovat, k čemu nám může být jednou dobrý, když ho ušetříme zkázy, vyhubení atd. Devastaci ve jménu ekonomických zájmů spatříme hned v celé nesmyslnosti, prázdnotě. Všechen obdiv a pochopení, všechno vcítění, se kterým jsme byli málem směšní, se najednou stane úplně samozřejmým.

       Zkrátka, nedovedu ani vyjádřit, jak moc mě to oslovilo a projasnilo můj pohled na přírodu, lidi, živé bytosti. Konečně nedeformovaný, laskavý pohled na svět.