Interkom: VLADIMÍR PÁRAL: ZEMĚ ŽEN

Dokud jsem se snažila číst tuto knihu jako sci-fi, strašně se ni nelíbila. Až když jsem se smířila s tím, že o sci-fi vlastně nejde /ve smyslu extrapolace do budoucna, domýšlení dnešních sociologických jevů, analýze Ženské otázky a uhadováni, co bude dál/, byla jsem schopna ji hodnotit bez příliš záporných emoci.

Je to kniha o totalitním režimu. A zabývá se otázkou, která se tu mnohokrát explicitně opakuje - jak je možné, že ačkoli většina lidi jinak celkem slušných, mohou vznikat takové jevy jako vojenské režimy, koncentráky, profesoři zahnaní k lopatám, fanatismus, tyranie, manipulace masami. Jak to ti lidé mohou dopustit? Co dělají všichni ti slušní a rozumní lidé, kam se poděli? Tohle téma Páral probírá s velkým zápalem a zaujetím, což nakonec vzbuzuje sympatie, i když i tady bychom mohli namítat, že tak činí nehlubokou formou červené knihovny. Něčím mi to najednou strašně připomnělo Dietla. Sledujete několik postav v jejich všedním, hlavně rodinném životě, necháváte se příjemně kolébat proudem děje. Rodinný seriál. Je tu ovšem mnoho typicky páralovských prvků, opakované pasáže, hedonistické popisy koupelí, hostin, žranic apod. a samozřejmě sex - navozená situace nadvlády žen poskytuje mnoho zajímavých variant, kdo, s kým, proč, jak. Páral je všechny využívá do poslední mrtě a ještě víc, až je to trochu únavné.

Dál už budu jenom obhajovat svoji tezi, že se nejedná o sci-fi. Autor si chtěl namodelovat ne něco, co bude, ale naopak co bylo - v historii mnohokrát a v různých variantách. Muži začnou unikat ženám z domovů a žit podle systému MAXIM /kdy jim počítače určuji, co je pro ně optimální/, ženy na to reaguji nastolením totalitního režimu diskriminujícího muže /autor to zcela nedoříkává, ale zřejmě i bubák mimozemšťanů a nukleární zimy byl nastražen ženami, aby je muži poslechli a podrobili se/. Při líčení života v mužském převýchovném táboře autor jednoduše použil zkušeností z vojny, metody manipulace s masami popsal podle poměrně čerstvých historických modelů.

V čem je kniha nejméně přesvědčivá, je ta militarizace žen. Zeny, které se podle Párala štítí elektroniky /v tomhle je autor dvacet let pozadu, dnes už studuje počítače asi víc holek než kluků/, se s chutí chápou samopalů, ostnatých drátů, apel-placů a podobných věcí, aby uzemnily muže. Kdybychom hledali kořeny něčeho takového v dnešním světě, nalezli bychom je asi jedině v radikálním feminismu, který se snad /?/ vyskytuje v západních zemích. U nás nic takového není. Za sebe cítím, že ženy v budoucnosti mohou zmanipulovat muže a mohou jim začít vládnout, ale zcela jinými metodami. Mám před očima ženu typu „slepice s okovanými drápy“, která postupně deptá svého muže do úplné vláčenosti, nebo chudáka muže, který zůstane rozvedený, osamělý, bez bytu a bez děti. Myslím, že ženy opravdu zvládají všechno samy /práce, rodina/ a muži že jeví trend k degeneraci /naprostá pasivita/. Páralovi muži jsou příliš plni života, příliš energičtí. Militantní ženy z Ligy na to zase jdou moc mužsky. Zkrátka, kdybychom to všechno chtěli brát vážně jako extrapolaci současného vývoje /byť v nadsázce/, zjistili bychom, že je vykloubená zpotvořenina. Že je to mimo mísu.

K tomu, aby to byla opravdová sci-fi, taky ještě chybí reálie z budoucnosti. I kdyby to bylo jenom pár neologismů. Ale tady není dočista nic. Celý pohnutý společenský vývoj, nukleární zima a vojenský režim nezanechaly stopy na věcech všedního dne a na zvycích lidí. Páral zkrátka píše ze současnosti. I kdyby se jeho příběhy odehrávaly za pět tisíc let, budou hrdinové kouřit ameriky nebo řekněme baštit jeleni hřbet a poslouchat zpěv ptáků v korunách starých stromů. V Páralově světě totiž všechna zvířata a rostliny bez újmy přežijí tmu a mrazy -50 C trvající celé léto.