Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Výzkumy psychologů nám dokazují, že každé zasmání, ba i jen pousmání nám prodlužuje život, a právě proto musíme na našem knižním trhu vítat každou knihu, která nám tohoto pepře či snad soli života trochu přinese. Nevím ovšem, zda i úsměšek /tj. slovo od stejného slovního základu jako úsměv/ má tuto vlastnost. Asi ne, spíše naopak. Právě proto se obávám, že přečtení knihy kubánských autorů sci-fi. Vesmírné hry mně zkrátilo život o hodný kus.

       Dvaceti pěti tisícům možných čtenářů od 13 let se zde dvacátí povídkami prezentovalo čtrnáct mladých autorů. Kdybych byl tatínkem a nechtěně se nechal zlákat vidinou sci-fi (které teď tak táhne) a knihu svému třináctiletému synovi koupil a náhodou se do ní v tramvaji začetl, asi bych investovaných dvaceti Kčs. litoval. Naštěstí mnou hned tak něco neotřese, protože publikace, kterou nám nakladatelství Mladé leta jako svou 6663 publikaci nabídlo, by byla horkým favoritem na cenu Šmejd roku, pokud by ji ovšem Mladý svět uděloval i na poli literárně - nakladatelském.

       Většina povídek ve sbírce dosahuje sotva úrovně amatérské soutěže, kterou si ve svém kruhu pořádá nějaký malý, ale hodně malý klub přátel sci-fi. Především dílka Rosendo Alvareze (nar. 1934), na které čtenář lačnící po dobré SF narazí hned na začátku, jsou pro čtenáře, zvyklého na určitou literární a myšlenkovou úroveň, přímo šokem. Alvarezuv styl připomíná trochu Honzíkovu cestu (nic proti této klasice, i já jsem jí dychtivě hltal, ale přece jen sci-fi pro 13ti a více letého čtenáře chce trochu víc) a „nápady“ jeho povídky přímo „hýří“. Pointa hned první z nich (Vesmírné hry) je neobyčejně „zajímavá“: na Zemi přiletí mimozemské děti, zachutná jim zmrzlina, pozemšťané nevědí, co s nimi... a nakonec je jejich mimozemští rodiče najdou... Prostě happy end. Čtenář si oddychne (celou dobu se o děti jistě bál) a s lehkým, úsměvem na tváři (neboť pointa ho nesporně překvapila) - se může začíst do dalšího veledíla s nápaditým názvem Případ ztracené energie.

       A - jaký div - v povídce opravdu jde o ztracenou, ba přímo zašantročenou elektrickou energii! Ve 21. století díky úsilí Světové vědecké rady všichni lidé má celém světě pochopili, že plýtvat energii se nesmí, nebo to se světem špatně dopadne... a tak tedy neplýtvají! (Kdyby vše šlo zařídit jen dobrou vůli, jak si to naivně autor představuje, to by nám bylo na světě hej!) Až jednou, přijde to jako blesk z čistého nebe, k takovémto neplánovanému odběru (nebo snad lépe úniku) energie dojde v Hlavním výpočetním středisku. Nikdo s vědět se, ale nechce přiznat a dokonce ani po zkoumání jejich mozků“... 1. čtením mozkových mikrovln, 2. rozborem aktivního vědomí, 3. rozborem podvědomí, 4. komplexním výzkumem mozku a míchy...“ (s. 15) se nic nezjistí... Až nakonec, geniální Kubánec Ramos zjistí, že zlodějem energie je sám hlavní počítač!!! Pointa je překvapivá, ale autor se s ní nespokojuje a jde ještě více do hloubky a klade si téměř psychologickou otázku - proč si onen počítač onu energii kradl? Nač mu byla? A napnutý čtenář se pak na stranách 17-10 z úst hlavního hrdiny dozví, že:“... ve dvacátém prvním století, kdy zvítězil komunizmus, byl v imperialistických zeních rozvoj počítačů na vysoké úrovni... Převzali jsme to nejlepší z počítačů imperialistů, ale při výrobě se zapomnělo na to, že je sestrojili vykořisťovatelé a že některé z těchto počítačů mají zabudované programy a návody, jak žít bez práce...!

       I další Alvarezovy povídky nemohou čtenáře jen tak překvapit. V deň, keď čas plynul naopak nejprve čtenáři ukáže tragedii Země, kdyby náhodou čas směřoval naopak (autora zajímá i otázka kolik lidi by asi přišlo ten den pozdě do práce), a když už čekáme pointu či alespoň jakýs takýs závěr, dozvíme se, že hlavni hrdina se divá na televizi a vše je úplně normální. Pointa, závěr či cokoli jiného, co by opodstatnilo předcházejících několik potištěných stran prostě chybí.

       Povídka následuje povídku a banální myšlenky, která by v našich podmínkách neměly mít šanci na publikaci ani v časopise, natož knize, stále přibývají.

       Asi málokdo se dokáže prokousat úvodními Alvarezovými dílky a proto se už neseznámí s pouhými třemi povídkami, které z celé knihy stojí za přečtení.

       Dvě z nich napsali známí a renomovaní autoři Daina Chavianová (Na vině je robot) a Angel Arango (Čirná Planéta) Z mladých autorů zaujmou pouze humorně laděné Spomienky simultárného tlmočníka od Luise Alberta Soto.

       Ostatní povídky jsou v souhrnu většinou slabší a ty ještě horší - jsou popisné, bez jakéhokoli spádu a napětí. Ani pointy nepatři k nejnápaditějším a nejzdařilejším a většinou jen omílají stokrát použitá i lépe zpracovaná klišé.

       Po přečtení sbírky si kladu otázku - to opravdu není na Slovensku nikdo, kdo by nakladatelství Mladé leta doporučil lepší sci-fi knihu? Nemohlo snad nakladatelství čerpat z jiných děl kubánských autorů nebo ještě lépe z prací autora SF celé Latinské Ameriky (určitě by se to stála díla Hugo Correy, José B. Adolpha, Alfreda Cardony Pony, ad.). Proč muselo být naše první větší setkání s kubánskou sci-fi ovlivněno díly ryzích amatérů a celá antologie vybrána z pouhých dvou (!) sbírek a to ještě začínajících autoru? Může pak taková antologie dobře reprezentovat svou zemi a její literaturu?

       Knihu doporučuji k přečteni každému odpůrci science fiction, není na ní totiž těžké dokázat, že science fiction je pokleslý a našeho čtenáře nevhodný literární žánr bez í špetky čehokoliv přínosného.

       Recenze, kritika, ohlasy, názory. Vychází nepravidelně. Redakční uzávěrka 21. 6. 1988. K tisku s IK.