Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

V sobotu 4.6. přicházím s osmiletým Honzíkem do klubovny Radiopaláce. Egon Čierny nám přiděluje Pidifanzin, což je pozoruhodná tiskovina. Kromě povídek Clarka, Browna a nadějného žáka 7. třídy je tu dost příšerný comics o tom, jak se Otto Skorzeny změnil v Minotaura. Původně mi vůbec nedošlo, že jde o povídku od Neffa, a řekla jsem si: „To je hrůza, další povídka o Skorzenym“. /Docela by mě zajímalo, kdo je autor, ale zůstal raději v anonymitě./ Děti si zvykají na pravopisné nedostatky fanzinů /„došli ni náboje“/ a na poněkud drsnější slovník než bývá ve Večerníčku:

       „Ať se svlékne ta běhna, nakupuji zajíce v pytli!“ „Blbá, hnusná řecká děvko!“ /Hrdinka Ariadna je urážena ještě dalšími silnými výrazy, takže mám podezření, že autorem je někdo, kdo se chce pomstít Fidrovi. Že by Olomoučtí? Uvidíme, zda se dočkáme stejně úderného comicsu o Kasandře.../

       Sešlo se asi osm děti, většinou potomků členů Klubu J. Věrna. Petr Samohejl přivedl svého asi dvanáctiletého bráchu Honzu. Sešlé děti byli samí kluci, takže předkládám, vědeckému zkoumání /experimentálními ověření/ otázku, jestli pravověrný scifista může vůbec zplodit dceru. Nejmladší byl šestiletý Egonův syn, který vůbec není Egonovi podobný a diky tomu je úžasně roztomilý. Řady dětí doplnili nezletilí scifisté, jako Filip Škába, a organizátoři jako Pražák a Rameš /nebo jsou taky nezletilí?/. Vcelku dospělí početně mírně převalovali.

       Egon začal promítáním diapozitivů, většinou na nich byly obálky amerických časopisů třicátých let. Přitom vykládal, co je to sci-fi, roboti, rakety, což prošpikoval pro něj charakteristickými proklamacemi, jako že dobro zvítězí a podobně. Agilní synové Caroly Biedermanové mu do toho neustále skákali a doplňovali jeho výklad.

       Následoval test znalostí sci-fi, kde se děti sice často pletly, ale přesto bylo znát, že jsou se sci-fi v denním kontaktu a že tvoři hlavni část jejich kulturní stravy. Honzík, který čte pouze Hokejovou ročenku a Encyklopedii fotbalu, byl zcela vyřazen. O přestávce se rozplakal, neboť se právem obával, že budou následovat další podobné soutěže a úkoly. Marně ho Egon utěšoval, že nejsme ve škole a není to povinné. Plakal dál zase z jiného důvodu, že totiž nedostane moduritovou příšeru, /Moduritové příšery jako odměny pro vítěze jsme totiž dělali u nás doma. Jediná opravdu pěkná od Inky Jelínkové připadla Honzovi Samohejlovi za vítězství v první soutěži. Honzík uplácal taky jednu příšerku a teď se mu nechtělo přenechat ji někomu jinému, aktivnějšímu.

       Po přestávce jsem přečetla dvě krátké povídky, které měly děti dokončit. Jejich fantazie byla obdivuhodná, nedaly se nijak omezit začátkem příběhu a lítaly po planetách a časem a fabulovaly neuvěřitelné věci. Vzpomínám si na placatou planetu, kterou hrdina prokopl nohou skrznaskrz, a na diskusi, jestli na té planetě byla atmosféra a jestli byla taky placatá.

       Následovalo kreslení sci-fi motivu, Tu se Honzík rozplakal potřetí, neboť nerad kreslí. Výkresy byly vtipné, namátkou si vzpomínán na jeden nazvaný „zachovávání tradic“, což byl pochod do Prčic, kde pochodoval jakýsi tank křížený s robotem a stonožkou.

       A na závěr něco pasivní zábavy - video. Šlo o film Poslední Hvězdný bojovník /Star-fighter/, silně připomínající Hvězdné války. Hrdina dosáhne rekordního výkonu na hracím automatu, který je instalován v zapadlá vísce. Na základě tohoto testu si ho přijedou vyzvednout z Hvězdné ligy. /Vůz vyslance Hvězdné ligy zpočátku připomíná auto, však náhle se vznese do kosmu, vysunou se z něj křidýlka a zkrátka se z něj vyklube auto - shuttle. Při této scéně se ozval výkřik z publika „FAVOHIT!“/

       Hvězdná liga je pak téměř vyvražděna zlými povstalci, ale hrdina sám rozstřílí celou armádu těchto negativních hrdinů a zachrání celou galaxii. Honzík byl konečně spokojen, i když měl místy potíže s pochopením některých nuancí - byla to totiž německá verze, přes kterou se mluvilo česky, do toho Egon pronášel vysvětlivky a já jsem se je snažila upřesňovat. Takže když jsem třeba řekla i „Von si sundal hlavu, protože to je robot“, Honzík se zeptal „A Kdo?“ - Mezitím už tam byl úplně jiný záběr. Bylo to na mrtvici. Jinak myslím, že děti byly zaujaty scénami, kdy robot - přesná kopie hrdiny - se neuměl správným způsobem vrhat na partnerku, což mu ta dívka velice zazlívala.

       Video tedy skončilo a Honzíkovi konečně uschly slzičky, když tu Egon hodil na stůl pár plakátu Tatraconu se slovy: „Děti, rozeberte si to.“ Děti drápaly plakáty a na Honzíka žádný nezbyl. Brečel potom až k metru. Takže po absolvování Pidiconu jsem byla zcela vyčerpána a zdeptána.

Kniha Vesmírné hry získala na letošním Pivoconu čestný titul „Nejhorší kniha všech dob '88“.