Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

VÝSLEDKY NEVĚDECKÉHO PRŮZKUMU NEVEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, JAKOŽ I JINÉ NESOUVISLÉ PLKANÍ O KOLDOMECH, SF KLUBECH, RODINĚ BUDOUCNOSTI A TAK PODOBNĚ.

       Tak tedy odpovědí přišlo pět. Respondenti byli vesměs mužského rodu, mezi nimi dr. QQ, který trvá na představě, že v budoucnu budou existovat pouze ženy, rozmnožující se klonováním, a odpovídá tedy podle toho.

       1/ Názor na dnešní ženy a dívky. Zaškrtáno celé spektrum možností. Samostatné názory: „úchvatné, úžasné, suverénně emancipované, ideálne sliepky.“ - „Vzhledem k nám mužům jsou vyčůrané.“

       Nadchlo mě, že tyto dvě odpovědi odrážejí rozdíl mezi Češkami a Slovenkami: mám dojem, že Slovenky si víc dávají záležet na svém ženském fluidu, kdežto Češky, jsouce blíže k Němkám, si počínají střízlivěji, hřmotněji, bezprostředněji.

       2/ Ženy a dívky za 100 let: opět zaškrtáno celé spektrum, takže, nelze činit závěry. Samostatné úsudky: „Ovládnu domácnost k nerozeznaniu od mužov.“ - „Společnost hermafroditů.“

       Tedy naznačen trend sbližování /splývání/ pohlaví, což odpovídá mému vlastnímu tušení. Jsouc vychována mezi bezpohlavními vědkyněmi, nedovedu si to ani jinak představit. Jenom si myslím, že muži se budou odlišovat od žen tím, že budou hysteričtější.

       3/ Erotika za 100 let: většinou „vědecké základy“, „životní náplň“, pouze dr. QQ trvá na tom, že „erotika - implantace geneticky zmanipulovaného vajíčka.“

       V tomto případě moje vlastní intuice taky nepracuje jednoznačně: moc erotiky - nelidská námaha, málo erotiky - nelidská nuda. Tak nevím.

       4/ Rodina budoucnosti: dva respondenti /drtivá převaha/ se shodli na tom, že nebude existovat. Dr. QQ je téhož názoru, ovšem z toho důvodu, že geneticky identické ženské si budou vzájemně protivné a udělají se tedy pro sebe.

       5/ Staří lidé za 100 let: od užívání si po likvidaci. Samostatný názor: „Budú maximálně odložený - nevím, jestli tento tvar je dobře slovensky nebo překlep? - do ústrania vysokých funkcií.“

       6/ Fyzická práce: naprostý rozptyl názorů, od robotů po všechny. Dr. QQ uvažuje, zda v čistě ženském světě by se používala technika, neboť ženy k ní nemají moc dobrý vztah.

       Dělat závěry z něčeho takového prostě nelze, to jistě uznáte. Kdybych byla Karbusický, možná bych se rozčílila, jak málo mi přišlo odpovědí /mimochodem, Karbusický nezareagoval taky, ačkoli to mohl dát: jako konkrétní úkol paní Karbusické!/, ale nejsem Karbusický, a tak mě jen trochu zklamalo, že ty odpovědi jsou málo výrazné a mlhavé. Sedy s výjimkou dr. QQ. Doufala jsem, že to lidi přiměje vytvořit si takový vlastní model, konzistentní, a trochu se o něm rozkecat. Místo toho se spokojili s mírným vtipkováním nebo se zaškrtáváním. Ale pak jsem si řekla - mám já vlastně takový konzistentní model? Taky si myslím, že ta rodina v budoucnosti asi existovat nebude, ale jak to tedy bude?

       V manželství zřejmě existuje taková zákonitost, že partneři mají tendenci se vzájemně uvazovat, deptat, bojovat o moc. /Například Kosatík je z toho zfrustrovaný natolik, že se raději označuje za polygamistu a slovo „monogamista“ používá jako urážku!/

       Kdyby se v budoucnosti udělal každý člověk sám pro sebe, nebyl by to vůbec tak špatný stav, to si přiznejme. Ale co s dětmi? Kdysi jsem četla knihu od radikální feministky jménem Shulamih Firestone, která volá: „Pryč s těhotenstvím! Znetvořuje a zotročuje! Všemi prostředky urychleme pěstováni dětí ze zkumavek!“

       O tom, kdo oddře to nejhorší období do tří let, taktně mlčí; zato prohlašuje, že od tří let by mohly být děti zcela samostatné. Představuji si vysoké procento dětí vypadlých z oken, rozdrcených pod koly aut či zbloudilých a zmrzlých - zřejmě by to nahrazovalo přírodní výběr, ostatně nevadí, šlo by hlavně o chlapečky, kteří jsou divočejší a zbrklejší.

       No ale dejme tomu, že by se o děti starali roboti nebo specialisté s andělsky trpělivými povahami /při pohledu na uječené sestry v jeslích a retardované učitelky ve školách však cítím v tomto směru skepsi/.

       Ale dejme tomu. Takže lidé by se zbavili pečování o děti, ale co by pak vlastně dělali? Rozvíjeli by ušlechtilou, úžasně dokonalou tvůrčí činnost, vědu a tak podobně? Superlidi a la Jefremov? To se mi moc nezdá, základní instinkty v člověku asi budou pořád pracovat, tlupa, hierarchie s vůdčími typy, podřízenost, odpor k, jedincům, kteří nějak vybočují, mody, napodobování, lpění na majetku, na tradicích... a tak si nakonec myslím, že lidi se vždycky sdruží do nějakého klanu, tlupy, širší rodiny, komuny, přičemž vztahy uvnitř této pospolitosti vůbec nebudou ideální. Dále myslím, že tato tlupa se musí formovat tak nějak sama od sebe, po delší dobu, nenápadně až plíživě, ne nějakým vnějším zásahem jako je nastěhování lidi do nového paneláku nebo třeba do toho koldomu. Nová sídliště takových deset patnáct let mají zanedbaná prostranství mezi domy, odpudivé chodby, výtahy, schodiště. Teprve když se lidi vzájemně poznají, pomine anonymita a jdou třeba společně sázet kytičky nebo odsoudí výtržníka, který prokopl dveře; to však už si vidí do talíře a vědí, v kolik hodin v noci tenaten soused přišel domů a jak jsou děti tamtoho souseda blbé a neschopné.

       Cítím, že je něco podobného v tom, že lidi na sídlišti nechodí na schůze a brigády, a že některé SF kluby skomírají v pasivitě. Je to nedostatek vnitřních vazeb. Chybí psychologické stimuly jako silné osobnosti, které by strhly, tlak obecného mínění. Něco se, dá zmoci přidělením samostatného úkolu, za který jsou lidé zodpovědní, úplně všechno ale ne.

       Aktivní rozumná kooperace je něco strašně namáhavého. Jak probíhá život v koldomu, o tom jsem si učinila představu, když jsem měla mandlovat na mandlu společném pro celý panelák. Je nutné dohadovat se, se sousedy, kdy tam bude volno, pak si jít půjčit klíč, který je většinou nezvěstný nebo nedostupný, neb správce mandlu není doma. Pak konečně doma je, ale je v podvlékačkách a nevraživě hledí, kdo ho to vyrušuje. Pak mě během práce někdo pořád honí, abych si pospíšila, že chce taky mandlovat, nebo tam přijde sousedka, kterou nesnáším, a otravuje mě debilním klábosením, tak, že to všechno zvržu a způsobím kraťas a je po mandlu. - Myslím, že každý z nás by si raději koupil mandl vlastní. A tak je to se vším.

       Mám kamarádku v Mnichově, která za studií bydlela v takzvané komuně: studenti si pronajali dům, každý obsadil jednu místnost a podělili se o nájemné, protože tak je to vyšlo levněji. Ta kamarádka si myslela, že by z té komuny mohla udělat opravdu funkční a živoucí společenství; vymyslela, že jeden den v týdnu se všichni sesednou ve společné místnosti a budou debatovat. Že si rozdělí služby na různé domácí práce, aby všichni nemuseli dělat všechno a aby si nepřekáželi v kuchyni. Že se budou vzájemně svěřovat se svými problémy. Že vytvoří hlídky, které budou ostatním oznamovat, kde se co dostane za sníženou cenu. Že se budou střídat u dětí svobodných matek.

       Dopadlo to asi jako Veverkovy představy o R.U.R. - o všech těch sekcích a jejich horečné činnosti: každý stejně dělal jenom to, co se mu chtělo, a to nebylo zrovna moc.

       Můj muž František se jednu dobu zabýval myšlenkou, že bychom utvořili takovou nějakou komunu s Kmínkovými: já a Ivan bychom psali SF a on se Zuzkou by prováděli ty ostatní rodinné funkce. To mě přivádí na myšlenku specializace, kterou by taková komuna umožňovala. Koho by bavilo vařit, ten by vařil, koho by bavilo psát třeba SF... ne, to by bylo moc sobecké a vždycky by zbývala fůra nepopulárních prací. Čili zase hašteření, nevraživosti, totéž jako v malé rodině.

       Ta moje kamarádka z Mnichova si dokonce myslela, že může existovat otevřená polygamie. Trénovala svého druha tak, aby, když s ní přes noc byl jiný její druh, jim ráno přinesl rohlíky a mile se s nimi bavil. Tvrdila, že monogamní nárok na toho druhého je přežitek buržoazních vlastnických představ. Já si spíš myslím, že ten nárok je daný biologicky, že třeba ženy v harému se asi vždycky musí vzájemně nesnášet, hašteřit se a intrikovat proti sobě. Takže si spíš myslím, že zůstanou dvojice, i když se třeba budou dost rychle vyměňovat.