Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Nešťastné přistání jsem četl třikrát - poprvé, když se mi tato kniha dostala do ruky - ze zvědavosti. Podruhé pro účel této recenze a po třetí, když jsem si přečetl recenzi v Kmeni č. 41, to abych se přesvědčil, jestli se jedná o tu samou knížku, o které chci psát já.

       Po přečtení recenze mě totiž napadla spousta polemických připomínek, typu - Človíčku chci Tě slyšet se smát - není bradburyovsky laděný příběh, ale spíš jakási polemika s Exuperyho Malým princem a zároveň paralela s bibli, že povídka Nešťastné přistání je podobná paralela atd...

       Jenže pak jsem si uvědomil, že legenda o Madoně z Vrakoviště, na kterou človíček bezprostředně dějově navazuje, je také biblickou paralelou, znám ji, neboť patřím mezi těch několik šťastných, kteří vlastní sbírku povídek Lidštější než lidé a jsem jí proto ovlivněn. Madona je bezesporu nejlepší Novotného povídka a je úhelným kamenem autorovy tvorby. Zde je asi ten zakopaný pes, další „biblický“ příběh by asi podle současných vydavatelských měřítek tak útlá knížka neunesla. Zde je asi pramen nepochopení.

       Ale zpět k vydané knize, osm povídek, které ně sice neuvedly do vytržení, ale přesto zaujaly. (Přečetl jsem je třikrát, a stále neztrácejí svou přitažlivost, což není zrovna běžné u naší domácí produkce). Nečekají vás prudké dějové zvraty, ani překvapivá rozuzleni. Spíš se jedná o příběhy „jak život šel“ či spíše jak by mohl jít kdyby ...

       Nešťastné přistání je prostě tím, čím je. Není to bomba ani propadák. V kontextu naší SF tvorby je nadprůměrná. A navíc je první kniha ryze „fandomního“ autora. To jen na okraj. A na závěr. Jen houšť, protože tudy někudy vede cesta i když cíl se zdá zatím daleko.