Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Napřed je slyšet hlas. Postavy v záběru jsou vzdálené a malé. Mužský hlas vypráví starou legendu z pravoslavného kláštera o mnichovi, který na hoře zasadil uschlý strom a přikázal svému žáku, aby jej každý den zaléval. Ten suchý kůl. Tři roky vystupuje novic na horu, než se strom zazelená. Teč teprve vidíme, že vyprávěč je starší muž a vše vypráví malému chlapci s ovázaným, krkem, a že oba dělají totéž, co mnich s žákem v legendě. Zasazují na břehu suchý stromek. Přijíždí k nim další muž na kole, listonoš, a my se dovídáme, že podivný zahradník jménem Alexandr, literární teoretik a kritik, profesor přednášející estetiku, slaví narozeniny...

       Takhle začíná úvodní sekvence posledního filmu Tarkovského, natočeného v exilu s podporou Švédského filmového institutu. Záběry jsou dlouhé, kamera k nesnesení pomalu mění úhel záběru a nevynechá nic z popisu vnější nedůležité reality - dřevěného domku na švédském pobřeží a jeho obyvatel - manželů Alexandra a Adelaidy, rodinného přítele lékaře, dospělé dcery a malého chlapce, listonoše /středoškolského profesora na penzi/ a dvou služek /jedna z nich je Islanďanka a možná čarodějnice/. Za každou z těchto postav tušíme příběh, leč Tarkovskij je všechny nechává padnout, neboť je to jenom kulisa k okamžiku, kdy rodina, slavící narozeniny, se z televize dovídá o vypuknutí atomové války.

       Přestává svítit světlo, telefon je němý, dům se otřásá pod nárazy aerodynamického třesku, vyvolaného přelety neviditelných letadel, krajina se ve snově střižených sekvencích pokrývá sněhem nukleární zimy. V tísni si Alexandr vybavuje slova otčenáše a slibuje Bohu cokoliv za další život svého malého chlapce. Do domu se vrací listonoš a nabízí Alexandrovi jiné řešení - jestli se pomiluje s islandskou služebnou a bude si při tom přát, aby se svět vrátil do okamžiku před katastrofou, stane se tak, neboť ona žena je čarodějka.

       Alexandr uposlechne a ráno se probouzí do normálního mírového světa Zapomenutá elektrická lampa svítí, telefon funguje, krajina je zelená a mírná.

       Je úplné nepodstatné, zda si divák předchozí děj vyloží jako sen, noční můru, či jako skutečnou událost z oblasti bílé magie. Stejně tak je nepodstatné, zda Alexandrův čin v závěru filmu, kdy zapaluje svůj vlastní dům, tedy symbolicky obětuje svůj svět, je projev propukajícího šílenství, či vzpomínka na slib Bohu, který je třeba splnit.

       Klíč k filmu je totiž v jeho úplně prvních a posledních metrech. V úvodním monologu intelektuála Alexandra /do něhož se promítl sám Tarkovskij/, který si uvědomuje, že celý život žvanil. Ona legenda o suchém stromu, který se nakonec zazelenal, je pak východiskem. Stačí jakákoli činnost, pravidelně opakovaná, a svět se musí změnit!, říká Alexandr svému maličkému chlapci s ovázaným krkem, a dítě jeho dědictví přebírá - na závěr filmu jej vidíme, jak vleče vědra vody k suchému stromu, aby si pak pod jeho mrtvou korunou lehlo a úplně v posledních metrech promluvilo. Na začátku bylo slovo, cituje chlapec Alexandra a pak se ptá: PROČ?

       A. Tarkovskij, v době natáčení již smrtelně nemocný, svůj film Oběť skutečně věnuje synovi Andrjušovi jako dědictví /věnováním je film uzavřen/. A zároveň je to dědictví pro nás všechny. Kruté a drastické dědictví. V osobě Alexandra zavrhl tvůrce vlastně sám sebe, celou intelektuálskou vrstvu lidstva. Dospívá k přesvědčení, že cíle naší civilizace jsou nepravé, kulturní idoly chybně stanoveny, celé duševní sféra špatně vystavěna. Je třeba začít znovu a svět, na jehož počátku bylo SLOVO, obětovat ve prospěch světa, na jehož počátku bude ČIN, čin jakkoli drobný, ale vytrvale opakovaný.

       Sledování filmu není jednoduché a vyžaduje značné úsilí. Vše v něm je mnohovýznamné a odráží se, jako ve vybroušeném diamantu, v mnoha obrazech. Příklad? Třeba název filmu. Co je tou pravou obětí? To, že se - musí Alexandr pomilovat s čarodějnicí, aby zachránil svět, nebe zapálení vlastního domu? Nebo odvržení sebe sama, zdravého rozumu a Alexandrův pád do Šílenství, či zavržení intelektuálů, celého našeho myšlenkového nazírání jsoucna? Nebo zavržení Tarkovského jako tvůrce sebou samým?

       Vše je vlastně správnou odpovědí. Avšak otázkou zůstává, zda Tarkovského vidění není příliš černé. Zda krutá oběť, kterou ve své závěti po nás vyžaduje, není přece jenom trošku přehnaná - hlavně ve světle americko-sovětského dialogu o odzbrojení. Snad by k tomu mohl více říci Ivo Železný, který film přeložil a opatřil titulky.