Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Tvá lebka hoří. Mozek žhavý pout rozumových zbaven jsa zrakové dojmy na sny taví, na přeludy a fantasma.

       /To napsal pan Machar, oblíbený básník mé babičky./

       Měj si rád příběhy. Klidně. Já jsem se přece jen bránila. Byla to reakce na to, jak mě členové KJV pronásledovali s výtkami, proč píšu takové blbosti, a požadavky, abych napsala něco pořádného, tj. oddechového a dobrodružného.

       Samozřejmě ti všechno odpouštím, milý Václave, tolerance je mi vrozena, všimni si, že já neobcházím lidi a nehučím do nich, aby nepsali plytké vyprávěnky a raději přešli na biopunk.

       Musím tě doplnit, mávám praporem nejen ekologickým, ale současně i feministickým a protitotalitním, a možná by se našly ještě další prapory. Na mávání prapory prostě trvám, stejně jako na svatém nadšení. Á vůbec na nespokojenosti, nevyrovnanosti, na tom, aby se problémy a rozpory nekamuflovaly, nezakrývaly líčidly, ale nechaly pořádně vyhnít.

       Že nejsme žádná velmoc, za to nemůže svaté nadšení. Jestli za to vůbec něco může, tak spíš to neblahé zápecnictví /v tvém případě zákamnictví/, ta matějobroučkovitost, malost. Mysleme na žrádýlko, pěstujme pivní humor, dejme tomu proletářskou nálepku, čtěme Conana, a jak budeme spokojení!

       Tvé cítění mi připadá stejnorodé s tím, co dnes říká fůra lidí - vykašlete se na ideály, symboly, Václaváky, výročí, a soustřeďte se na ekonomické problémy, na to, aby jsme se měli lip. - Ale já myslím, že tato smutná metoda nepovede k tomu, aby nám bylo lip. /I kdyby jsme měli dostatek toaletního papíru, o čemž pochybuji./

       Jen se nevytahuj svými proletářskými lety! Dělala jsem taky všechno možné. Chceš ze mě udělat jakousi nafrněnou intelektuálku odtrženou od života, ale to se ti nepovede. Kdo nemá smysl pro realitu, jsi ty. Půvabné ženy a stateční muži... to přece nemá nic společného se životem průměrných, normálních lidí, to je zhovadilé klišé, které se mohlo zrodit jedině v žhavě lebce... viz motto.

       Své duševní rozpoložení budu ilustrovat dalším citátem pana Machara:

       Tramwaye... vozy... v odměřeném chvatu jdou lidé, každý druhý portefeuille nese

       /to je aktovka/

       a v líci důležitost byrokratů... I policisti... vojsko... V chladném vzduchu havrani plují... též má duše cítí ten známý zápach umrlčího puchu...

       Jsem doma... Hora novin tu a psaní z mé domoviny... Čtu a čtu a dýchám ten známý český vzduch náš zase maní.

       Vše u nás jak dřív... A jak ostré dýky to, všecko bodá zas dnes duši moji a útoky v ní rostou, polemiky

       /to teda jo, nemůžu si pomoct/

       a stará žluč se žilami zas žene

       /zvlášť když slyším o půvabných ženách a statečných mužích/

       a ruce chce se nových skalpů zase

       /byť byly poloplešaté/

       mám zas své Češství hrdé otrávené!

       /To jo./

       Teď v harmonii fatalismu cítím, že Osud dal mi tuhý sval a spáry

       /nepředěláte mě, KJV!/

       a Nutnost že tkví také nad mým žitím...

       /Bohužel./