Logo rubriky
89/1908.txt
  Recenze (další) (65)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
  Interkom 8/1989  
Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

TAROMANCIE

Jsou knihy, jimiž lze bez problémů zahnout s jinými, Pak jsou knihy, jimž propadáme. Taromancie patřila k těm prvním. Těšil jsem se na ni, podlehnuv té naší šuškavé reklamě, že s ní byly potíže, že se z ní muselo škrtat atd. Kéž by sám autor byl vyškrtal více!
       Vyklopil jsem dvacet čtyři koruny a vrhl se na ni. Nervy mi začaly téct někde kolem strany 100, když se Sára Steinová pustila do debaty s Narajamou. Zde mi nezbývá než parafrázovat její výrok (str. 107, 11. řádek n.): Kapituluji! Točí se mi z vás hlava! Uvažoval jsem o tom, že vylezu z pelechu a dojdu si pro slovník cizích slov, ale pak jsem si uvědomil, že i po převodu do češtiny zůstane jen blábol básníka, který se zřejmě pokoušel - a nešťastně - napsat SF jako hochliteratur.
       Shodou okolností jsem krátce před tím četl sbírku esejů o SF, jež v NDR vzdělal O.R. Spittel, a v ní i jeden od Daniela Walthera, kde zhruba říká, že čtenář snese, když se mu vypravuje něco komplikovaného více či méně jednoduchými slovy, ale nesnese, když se mu vypráví nicotnost slovy složitými. Taromancie jako taková není nicotnost, jen to ne, ale že by to bylo něco bůhví jak nového pod sluncem, tak to taky ne. Mohla by to být docela milá a čtivá dystopie na způsob Ypsilon mínus od Frankeho, kdyby ji byl nepřesymbolizoval, nepřekabalizoval, nepřetarokizoval, bratře Petře. Místy se dostal až do kýče, např. str. l49 nahoře: „Vášeň..., která proměňuje je jich pohlaví ve sluneční pramen rozkoše, jež je zavalí vlnou a do níž se propadnou...“ Já řval! Ale budiž jim to přáno, zřejmé to bylo fakt pěkné, asi stejně jako v ohromném spacím pytli s Králíčkem v Komu zvoní hrana.
       Deptala mě ta popisnost, ta nesmírná a bezostyšná užvaněnost, únavný prézens, nadbytek cizích slov, ta všudypřítomná příchuť franštiny. Chvílemi jsem měl i pocit, jako bych četl knihu, již sem kdosi přitáhl z budoucnosti, Ve druhé třetině jsem nevydržel a pustil se pro osvěžení do Foglarovy Chaty v jezerní kotlině, odložil jsem ji s pachutí a pocitem, že jsem četl příběh dvou až tří buzerantů, a dorazil Dobzynského úhlopříčkou, abych se až v doslovu dozvěděl, že Grizure byl umělý humanoid, což mi bylo už srdečně putna, a že jsem nebetyčný idiot, který zahodil jedinečnou možnost, kterak se znovu naučit umění číst, umění odhalovat s každou přečtenou stránkou tajemství, uvědomovat si v novém světle mýty našeho věku a ozřejmovat jejich souvislosti.
       Nechtělo se mí však věřit, že by Francouzi vynesli tuto knihu na horní příčku SF. Jestliže ano, pak se omlouvám panu Rottensteinerovi za své posměšné výpady v článku Třetí kosmickou nad Francií a dávám mu plně zapravdu.
       Je dost možné, že se časem dozvím, jak jsem nepochopil a nedocenil dílo takového významu.
       Zdeněk Rampas po mně chtěl, abych se vyjádřil k překladu. K překladu těžko se vyjadřovati bez originálu. Ale něco málo přece jen. Líbili se mi bezpečníci. Tento termín by se možná mohl i ujmout, třebaže synonymická řada pro tuto profesí je v češtině dostatečná. Synchroordinátor je zřejmě lesynchroordinateur, přičemž l'ordinateur znamená počítač. Ale jak by vypadal v češtině synchropočítač, synchrokomputer... Mytékové jsou asi les mytheques, což je hříčka se substantivem les méteques, tj. přivandrovalci, cizáci, pak by to dávalo smysl. Leč nečiňme překladatele odpovědného za autora.
       Taromancie je zdařilým příkladem toho, že není zlato vše, co je ze Západu. Blahoslaveni chudí jazyky. Co já už četl západních kravin! A teď si jednu z nich mohou přečíst všichni. Tomu říkám glasnosť.
       Dobzynskéno jinak znám z revue Europe (580-581/1977) jako autora několika scificky zaměřených kaligramů pod titulem Callifictíons, jež by byly takovým zajímavým překladatelským oříškem. Plyna k závěru, mnou i čtenáři tak toužebně očekávanému, dovolím si ještě větší zmatenost úvah. Je to reklama na taroky v zemi máriášek . Když už se J. Hajný v doslovu odvolává na I. Calvina, proč se nezmíní i o Neviditelných městech, to je kniha - výzva, to je kniha, k níž se chce vracet, a není nijak slovně zbytnělá. I negativní výsledek je výsledek, říkám si. A když mě letos mohli zklamat Strugačtí, Bek, Pludek, Černoušek, proč by nemohl i Dobzynski. Ale co mám teď číst, abych znovu měl z četby aspoň požitek? Nejspíš si budu vykládat pasiáns. Před rokem mě totiž napadlo napsat povídku na základě rozehraného pasiánsu.
jnh
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK