Interkom: Hrdinů prý není nikdy dost,

pravil ve svém článků Pavel Vachtl. Mě po přečtení zůstal rozum stát. Kolega Vachtl si přečetl něco z naší diskuse s Evou H., briskně, jakoby byl přímo školený činovník, si udělal vlastní názor, a aniž by se seznámil skutečně s podstatou, zamíchal „paznechtem netolerance“ a pak nám to pěkně vylil ve jménu pokroku na hlavu.

Ve sporu s Evou nejde totiž vůbec o Conana. Jde o to, že odmítáme myšlenku, že psaním ekologické a jiné -ické literatury se něco vyřeší. Opak je pravdou. Takovéto psaní může a také ve skutečnosti slouží často jako zástěrka pro to, aby se nic nedělalo. Kdysi řekl J. R. Pick, český dramatik, krásnou moudrost: Po revoluci nastanou tři stadia: Nejprve se nic neví, nic se nesmí říkat a nic se neřeší. Za druhé: pak se všechno ví, ale nic se nesmí říkat a opět se nic neřeší. Třetí závěrečné stadium je to, když se všechno ví, všechno se smí říkat a zase se nic neřeší. Ve třetím stavu právě jsme. Symptomem je literatura, která „jakoby“ nastolovala problémy, které se jakoby řeší, ale ve skutečnosti je takováto literatura výrazným stagnačním prvkem. Předstírá, že se něco děje a zastírá to, co by se mělo dít. Nejvýznačnějším hrdinou stagnace na poli literatury je J. Dietl. Misař u kulatého stolu SČS právem konstatuje, že příkladem může být „Nemocnice na kraji města“, která je v příkrém rozporu se skutečností stavu našeho zdravotnictví, jak jsme se dozvěděli od Dr. Baláše. A pro pořádek připomínám, jak normalizované dušičky si v pondělí ráno sdělovali, jak jim to ten Dietl v tý Nemocnici /Radnici, prodavačce, atd./ zase dal. Prdlajs, dal to nám. Už jste kolego pochopil, o co se s Evou hádám? Že po ní chci, aby svůj literární talent neplýtvala na pomoc stagnaci, ale na smysluplnou literaturu?

Obrátíme li se k osočení, abychom se dali na socialistický realismus, je nutno konstatovat, že „vyskytuje-li se u slova řízek, jakékoli přídavné jméno, jedná se vždycky o karbanátek“. Takzvaný hrdina rozporu s hrdinou dobrodružných či rytířských příběhů. Hrdina literatury /a vědy/ padesátých let propagoval omezené stalinistické vize světa, kde díky zostřujícímu se třídnímu boji, je každý, „kdo nejde s námi“ „smeten dělnickou pěstí“. Ne proto, že je špatný, prostě proto, že to tak hlásá bátuška Stalin a jím řízení anonymní pracovníci aparátu, jako personifikovaní „honoris causa“ a výsledkem je kvazivěda a kvaziliteratura /prof. Boris Grušin, Vědecká rada pro Džingischána, Novoje Vremja Moskva 43/88/. Hrdina této kvaziliteratury ničí vše, aby mohl tvořit neplodná scholastická zaklínadla na thema, jak by to mělo vypadat, kdyby ... /tamtéž/.

Hrdina Conan, ale i ostatní hrdinové této literatury bojují pouze se zlými černokněžníky, divokými nelítostnými barbary, ukrutnými mágy a osvobozují princezny z drápů zlého draka. No ano, Straka, tyhle všechny věci jsou novodobé pohádky pro dospělé i děti a jako s takovými se s nimi musí zacházet. To je vážit si jich. Jsou nutné pro duševní zdraví lidstva. To věděla i Božena Němcová; přitroublí a zlí agitpropové to ovšem věděli také a proto tě tak zuřivě zakazovali! A tak to dnes chce kdekdo vydávat, nedbaje na pohrobky „čistých literárních vědců“ kteří hlásali absolutní pravdu, která se pak ukázala „absolutním nesmyslem“, /tamtéž/ Příteli, říkáte z neznalosti nebezpečné hlouposti, přečtěte si pomalu a pořádně 451 Fahrenheita. Tam to všechno už jednou brilantně napsáno je.

A pokud chcete něco co někdo zažil, přijďte, můžeme Vám u nás v klubu vypravovat o tom, jaké je to jít po Václaváku v různých letech, stát opřený s rukama o zeď před namířenými samopaly, umírat žízní v poušti Gobi, potápět se k potopené B 52 ve Středozemním moři, trmácet se džunglemi i stát na dvoře kasáren Cizinecké legie, hlídat u Australského pobřeží žraloky a mnoho jiných zajímavých příhod.