Interkom: NĚKOLIK MOUDRÝCH HLAV

Píši tedy tuto kritiku, donucen moudrými hlavami a jsem šťasten, že nejsem profesionální kritik. Ten musí přečíst všechno až do konce. Jenže knihu „Údolí moudrých hlav“ jsem dočíst neměl sílu, spíš jsem poslední třetinu „rychločetl“, což se jinak hodí na úvodníky a ne na literaturu.

Autor knihy, vědecký pracovník, je spíše než sci-fi, znám svoji prací odbornou. Jeho odborné knihy dosáhly značného věhlasu a například „Příroda v ČSSR“ je vynikající dílo. Není tomu vsak bohužel u jeho sci-fi knihy, přes na příklad Fidrovu chválu, či kladnou kritiku v Kmeni. Spíše bych řekl, že uvedené dílko je jedním z typických „stagnačních“ děl, jak to dnes nazývá třeba moskevská Pravda. V minulém století se tomu u nás říkalo, v podobné situaci, „čas za živa pohřbených“. Jak se tomu u nás bude říkat zanedlouho, nevím, dneska tomu pro jistotu neříkáme nijak. Nevím, zda je chyba na straně autora, zdají se mi zde totiž až příliš prosvítat kanóny normalizační literatury. Podtitul knihy říká, že se jedná o „metapovídky“. Slovo „meta“ znamená - „za, s, po“ čili dohromady by to měly být „zapovídky“ či „popovídky“ leč podle mne to jsou nepovídky. Ono se totiž v povídkách uvedených v knize vlastně nic neděje a o nic tam nejde, nic se neřeší a když, tak je to jenom jakoby. Papíroví hrdinové v papírové krajině. Na někoho prý kniha působí uklidňujícně. Mě se to zdá jako mrtvý klid.

Například podle povídky „Holopygie“ lze dokumentovat nejen dobu vzniku, ale i zem v které vznikla a dokonce i ideologický náboj který má „doporučit“ schvalovačům, aby dílko doporučili k vydání. Veřejně proklamovaný světonázor, uvedený na stránce 93. knihy to jasně dokazuje.

Je to podivné řešení a Freud by jistě o něm řekl své. Symptomatické je to, že kniha vyšla v době, kdy celé naše společenství hledá, v každém státě jinak, cestu jak zabránit katastrofě (ve Vietnamu, jak napsal náš tisk, dokonce se skutečným hladomorem) a zde se předkládá řešení k zažehnání nebezpečí „nekritická a intenzivní a silná láska“. To je skutečně fantastický návrh. Milovat ty, kdo způsobí katastrofu. O době vzniku i stavu společnosti v které kniha vznikla pak dobře vypráví ukázka: Dr. Bhole: „podívejte, co brouci kalamita udělala s lidstvem ... je pravda, že hlady pomřela strašná spousta lidí... ale to je jen jedna stránka věci. Na druhé straně stmelila invaze zelených brouků lidstvo ... Teprve tváří v tvář této hrozbě, zapomněli lidé na všechny... atd“ usmál se významně na Martina a Pierra.

Naprosto jasně se jedná o literární ztvárnění scestných představ, že je nutno způsobit katastrofu a nebo vyvolat nebezpečí či - zmar, aby část lidstva, která přežije katastrofu, vítězná a obrozená, dosáhla lepších zítřků. V marxismu je tento směr presentován stalinsko-maoistickou tezí, že je nutno vyvolat nukleární válku, v které, jak říkal Mao, zahyne sice několik miliard lidí, ale výsledek? Lidstvo coby skvost. Dnešní marxistické myšlení však spíše presentuje maďarský stranický vůdce, který řekl západoněmeckému reportérovi zhruba toto: „Myslíte si, že jsme takoví šílenci, že po atomové válce vylezeme na ruiny, budeme mávat rudým praporem a křičet nad miliony mrtvol: Sláva, my jsme vyhráli?!“

Při významném úsměvu Dr. Bhola mi běhá mráz po zádech. Stejně „kvalitně“ a státotvorně jsou popsány pasáže, týkající se například rozhovoru s představeným lamaistického kláštera. Fantastická je vůbec představa, že by někdo nalezl, jen tak mimochodem, kousek za kopcem v Tibetu „neznámý klášter"! To je stejné, jako chtít najít u polabí „neznámé okresní město“. Podobnou a ještě významnější funkci má totiž v Tibetu každý klášter a jsou to obrovské, mnohaposchoďové budovy rozložené na desítkách hektarů. Přivítání cestovatelů, kdy představený je v „jogistické“ pozici a přitom s cizinci rozmlouvá, mi s prominutím připadá, jako by náčelník Sokola v Karlině přivítal cestovatele, kmitaje přitom na bradlech. Obojí je totiž a v zásadě tělesné cvičení.

Přečtěte si jej ještě jednou a pak si v Clarkově románu . najděte rozhovor odehrávající se mezi návštěvníkem a představenými kláštera. U Clarka hluboký, humanistický a na odborné úrovni vedený dialog, plný vnitřního napětí, tady plácání podle zastaralých příruček. Kdyby takhle mluvil představený některého tibetského kláštera, mniši by ho v pudu sebezáchovy zcela určitě uškrtili, či zašili do pytle a mrtvolu by nechali rozsekat na kusy a sežrat ptákům. Což není sadismus, ale obvyklý pohřební obřad v Tibetu. Jenže tohle by měl všechno autor vědět, a ne popisovat Tibetskou náhorní plosinu, jako by to byly Krkonoše.

V jedné z dalších povídek „Bestseler“ autor ukazuje, že společně s lektory trpí tím, o čem nedávno mluvil předseda federální vlády a to je naprostým nedostatkem právního vědomí. Zároveň si plete přijímač s autorem. Dálnopis také netvoří zprávy, ty tvoří novinář na druhém konci linky.

Asi mě nebudou mít odpovědní redaktoři, vydávající sci-fi knihy rádi. Jenže tohle je další nepovedené dítě. Není to sice tak hrozné, jako to, co vyházelo v Dikobrazu, ale minimálně by tu věc měl býval autor nechat uležet a dopracovat. Takhle udělala autorovi medvědí službu. Domnívám se, že se autorovi stalo to, co se stává některým spisovatelům, kteří píší jak odborné věci, tak literaturu. Tak strašně se chtějí stát literáty, že napíší a podepíší cokoli. Autocenzura pak u nich nepůsobí jako autocenzura, ale jako druhý, vyšší tvůrce. Myslím si, ostatně že to zde, co Čihař píše, nemyslí doopravdy. Usuzuje tak z toho, jak na pul stránce „kádrově“ připravil chudáka dědečka, který si čte v bibli, kdy je předem vybavil všemožnými zásluhami a ideologickými štíty, aby jej nechal mluvit o Křesťanství. Pro jistotu jej ještě poslal do penze. Mohlo by to být ještě dokonalejší, kdyby byl děda na smrtelné posteli. Tam už by se tázavého hlasu kádrováka jak to, že si čte v bibli, skutečně nemusel obávat.

Lituji Čihaře a čtenáře a závidím zahraničním autorům sci-fi i obyčejné literatury, kteří své hrdiny prostě pošlou do Francie tak, že je nechají koupit letenku, zatímco u nás autor složitě vymýšlí, jak to udělat s přídělem deviz, výjezdní doložkou a podobné, tak dlouho, až jej raději nechá doma. Zahraniční literární dědečkové si mohou číst bibli kdy chtějí, ruští ji od nedávná mohou dokonce poslouchat v televizi a lámové mohou být a také jsou zastánci feudálních filosofických názorů a nemusí mluvit jako referenti Svazu mládeže. A ta krása, když se v té zahraniční literatuře může napsal, že dokonce i jeden z těch slavných vědců nebyl v zásadě marxista, ba dokonce úplně naopak a přesto rozeznal diviznu od kravského lejna. To se to pak píše sci-fi. Jenže dokud se takhle nezačne psát i u nás, tak to bude stále jen blábolení a ne literatura. I když základní nápady, jako třeba u Čihaře, jsou docela zajímavé, Rozvíjíte-li však nápady podle příruček, dostanete příručku. To už uznali i členové Čs. svazu spisovatelů. Teď bude potřeba to dostat taky do nakladatelství, aby tam nenutili spisovatele psát takovéhle normalizační slovesné práce a chtěli po nich literaturu. Jdu si listovat v knize „Naší přírodou“, ta se mi moc líbí, „Hlavy“ ale ne. Ty mi do hlavy nešly.