Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Stalo se módou kritizovat naši literární kritiku. Ale co zmůžeme, když na nás nikdo nedá. Ukažme si to na malém příkladu:

       Na tom našem dvoře všechno to krákoře i ten kohout.

       Nemohu na tebe, potěšení moje zapomenout.

       A když zapomenu, tož ne lehce.

       Přece mě pro tebe, potěšení moje, bolí srdce.

       Určitě už i staří Římané učili začínající autory, že když někdo na začátku literárního díla pověsí na zeď pušku, nejpozději na konci se z ní musí vystřelit. A s čím se tady setkáváme? Na začátku krátkého literárního útvaru, který by se měl vyznačovat hlavně sevřeností a jednotností, se setkáváme s kohoutem, který navíc krákoře, ačkoliv všichni kohouti, které v praxi potkáváme, vždycky jenom kokrhají. A až do konce z něj nikdo nevystřelí, ani mu nezakroutí krkem, což by si krákorající kohout určitě zasloužil. Nejspíš se jedná o kohouta sodomitu, který žije mezi vránami. A zase, nedozvíme se, proč hrdina chová na dvorku vrány. To už je příklad schizoidní poruchy. Ne že by se o duševních poruchách nemělo psát, naopak, psát se o nich musí, ale ne s takovým zdůrazněním bezvýchodnosti!

       V další části se pak seznámíme s příčinou hrdinovy deprese.

       Neurotizovaný muž prodělává neurotickou simulaci předinfarktního stavu, což je téma mnohokrát v literatuře zpracované, ale stále aktuální. Jde zřejmě o obraz nálad určité části mladých mužů, lehce a přitom věrně vystižený. Autor se měl soustředit na dané téma a nepokoušet se o jeho poněkud pochybné zpestření a zatraktivnění dnes módním tématem úniku k přírodě se stejně pochybným a navíc nerozvinutým sci-fi prvkem - kohout je v důsledku vyhynutí slepic nucen žít mezi vránami a dokonce s nimi krákat!

       Přitom pastorální literatura je na vymření a nepochybně by byla atraktivní zejména pro rustikálního čtenáře. Bylo by proto zapotřebí nepodléhat módním vlnám, zato literárně poctivě zpracovat téma!

       P.S.: Kdo se, se mnou vsadí, která potrefená husa, kohout nebo jiné zvíře se ozve první?