Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

V Interkomu č. 9/1989 jsem si přečetl Vaši kritiku „Několik moudrých hlav“ jako váš názor na knihu Jiřího Čihaře.

       Když jsem si tuto Vaši stať přečetl, zamrazilo mě. Ne z toho, jak na příkladu jedné povídky („Holopygie“) dokážete demagogicky přesvědčovat čtenáře o tom, že „Údolí moudrých hlav“ je postkatastrofická vize „lepších lidí, kteří přežili nukleární válku“ a přitom jste smísil dohromady stalinismus, fašismus, nacismus, budhismus a kdovíco ještě, ale spíše mne zamrazila z toho, že o věci nevíte vůbec nic a vystupujete z pozice znalce-kritika celé knihy.

       Čihařovo dílo nese název „metapovídky“, což je literární označení pro povídky z oblasti parapsychologie, kdysi též metapsychologie. Ani jeden z těchto nazvu se již neužívá. Není účelem tohoto článku pouštět se do podrobností v oblasti mimosmyslového vnímání (angl. zkrat. ESP), ale konstatujeme, že i pres všechno zatracování, občasné podvody nebo omyly v této vědní disciplíně nazývané též psychotronika (bionika člověka) se dosahují poměrně slušné výsledky, a to i na základě laboratorních vědeckých pokusu, které jsou opakovatelné.

       Před několika lety u nás vyšla kniha Alexeje Pludka „Hledání antipoda“ s podtitulem „parapovidky“. Zdá se, že ani tato kniha pro Vás vůbec nic neznamená, že?

       Ve Vaší kritice se to hemží silnými slovy a spekulacemi či senzacemi. Myslím, že právem každého autora je vyjádřit skutečnost či určitou ideu uměleckým způsobem. Tím vlastně na každého čtenáře autor promlouvá, vyslovuje myšlenku, o které chce, aby věděl i ostatní.

       Nevím, zda-li jste v Tibetu byl, ale patrně ne. Čerpal jste svoje názory z cestopisu, z odborné i populárně vědecké literatury a možná že i ze starších knih označovaných kdysi jako okultní či duchovní. Jsou sice zajímavé, ale přece jenom už překonané. Uvědomte si ale, že Čihař napsal beletrii, nikoliv odborné pojednání.

       Např. v povídce „Jasmínu loubí“ - je „řešeno“ hned několik záhad - tzv. knihy osudu, které v Indii a v Tibetu a klášterech, neboli asramech údajně existují - a dále problematika tzv. reinkarnace neboli převtělování duší (dříve známá pod názvem metampsychoza). Pravě na těchto otázkách postavil autor velmi emotivní a hluboce sugestivní příběh. Otázka žití ve více tělech a převtělováni duše je např. v románu J. Londona „Stopami minulých životů“ /„Tulák po hvězdách“/ nebo E. Procházkové „V koloběhu světů“.

       Podle Vás by vše mělo být v kolonkách „má dáti“, „dal“, vše by bylo možné změřit, exaktně popsat a šup s tím do příslušné přihrádky! Umělecká literatura se však těmito pravidly neřídí (naštěstí). Myslím, že Čihař má pravě zásluhu na tom, že napsal něco neschematického a z větší části i s velkým emotivním nábojem.

       Jistě, z knih se dá vyčíst hodně a udělat téměř jakékoliv závěry. Nezlobte se, pane Vlk, ale já jsem myšlenky, které měl vyslovit hrdina povídky „Holopygie“ dr. Bhole, nenašel. Jedná se pouze o Váš dodatečný výklad.

       Tedy žádné úvahy o přežití lidstva na ruinách po nukleární válce.

       A ještě k termínu „nekritická intenzivní a silná láska“. A.C. Clarke, o kterém rovněž píšete, použil ve svých dílech výraz „kolektivní vědomi“ (v povídce „Záchranná výprava“ v povídkové sbírce „Oceánem hvězd“) za účelem odvrácení nebezpečí hrozící celé hvězdné expedici. Tedy „nihil novum sub sole“ - nic nového pod sluncem. Zde se pravě Čihař dotkl závažného etického problému, problematice či spíše filosofickému chápání „činu a odplaty“, „odpouštění“ a některých dalších.

       V naší literatuře je bohužel poměrné značná absence tzv. parapovídek a pararománů, či chcete-li metapovídek a metarománú, a proto, ba právě proto lze tak obtížně srovnávat a hodnotit, zvláště hodnotit s takovou absolutní a sebevědomou jistotou. Kdybychom měli u nás v této oblasti srovnatelných tak 10-15 knih autoru ročně, pak by samozřejmé bylo možné posuzovat Čihařovu knihu přísněji. Souhlasím tedy s Vámi v tom smyslu, ze by se některé odstavce Čihařových povídek daly napsat lépe, po strance literární ano.

       Ostatně i v ESP jako v jiné vědecké práci a výzkumu platí, ze důkaz neexistence není neexistencí důkazu.

       Považoval jsem za nutné Vám tohle sdělit. Závěrem dovolte otázku: „Co Vám vlastně tak zlého Jiří Čihař udělal?“