Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

V sobotu 18. listopadu kolem deváté se v klubech Vltava a Sázava začali hemžit scifisté všeho věku /asi ročními počínaje/ a pohlaví /naše feministické provokace neodpudily mužskou část fandomu/.

       Burzu jsem propásla, pěkné knihy - prý zmizely už kolem osmé ráno. Přišla jsem právě před začátkem přednášky Ondřeje Neffa, která měla téma Sci-fi a já. Ondřej vyjádřil s vervou sobě vlastní to, co jsme všichni to ráno po 17. listopadu tak silně cítili: že už musí jednou přijít konec mlácení obušky, konec nesvobody, konec totality. V době, kdy se bourají berlínské i jiné zdi, bariéry a tabu, se pokoušíme nahlédnout do budoucnosti: jak to bude vypadat, přijde-li vytoužené uvolnění? - Před jednadvaceti, dvaadvaceti lety nastal výbuch informací, všeobecná euforie, ale nikdo se příliš neohlížel dozadu, pitvání fádních mrtvol přežilých společenských struktur zdaleka nebylo tím nejzajímavějším, co se dělo. My scifisté se pravděpodobně nebudeme vracet k útokům na totalitu; ale co tedy vlastně budeme psát? - V tu chvíli jsem si uvědomila, že to je problém pro Ondřeje, pro Hlavičku, Kmínka nebo i pro mě, ale už to vlastně není problém pro dnešní dvacetileté, pro Adamoviče, Klímu, Kadlečkovou a ostatní, kteří se s těmi omezeními a tabu zas tak moc nesetkali nebo proti nim s fascinující přímočarostí bojují: tito lidé budou psát prostě... prostě normálně. To, co by psali, kdyby žili v nějakém normálním státě. My, kteří máme za sebou pokřivující a traumatizující zkušenosti posledních dvaceti či více let, se asi od jejich generace budeme nadosmrti nějak lišit, /Už když píšu tyhle řádky, připadají mi příliš bezelstně optimistické a hlodá ve mně varující vnitřní hlas: pozor, a co čínská cesta??/

       Ale pokračujme. Po Neffovi vystoupil Ivan Adamovič s vtipnou, postřehy nabitou přednáškou o psaní povídek.

       Oběd - dokonce řízek a bramborový salát - ve mně vyvolal tradiční slzy dojetí při vzpomínkách na naše otřesné vaření někdy před třemi lety.

       Vyhlášení Bemíka mě překvapilo a nadchlo: s Jurajem Maxonem jsme získali první cenu v kategorii krátkých seriálků. Jeho dynamické kresby docela vybočovaly ze standardu ostatních prací; co se týče textu, ten byl bohužel nesrozumitelný, takže moje zásluha je dost pochybná, ale zkusíme to napravit.

       Pak jsme s Carolou vyvěsily plakáty a teze a pustily jsme se do toho. Totiž do mužských. - Myslím, že Carolin ohnivý projev byl tak celistvý a dokonalý, že bylo zbytečné, abych se jí do toho pletla, a raději jsem měla své názory přednést nějak odděleně. Zkrátka bylo to stylově nejednotné. Nicméně cíle bylo dosaženo, pánové rozčileně diskutovali, jeden přes druhého nám dokazovali, proč muž nemá - což Carola požadovala - drátkovat parkety. Ještě v kuloárech se na nás vrhali s námitkami a připomínkami jako hejno bzučících vos. Koho by zajímal myšlenkový obsah našeho vystoupení, toho odkazuji na Interdrb, tam to snad všechno bude.

       Následovala fundovaná, vrcholně zajímavá přednáška Libora Dvořáka, což je odborník na SSSR od historie a politiky až po ruskou národní povahu.

       Chtěla jsem ještě jít na večerní diskusní klub, ale program měl tradiční skluz a lidé se rozprchávali. Přesunuli jsme se tedy ke Kmínkům a ještě chvíli klábosili. Kecal nám do toho zlevněný robot, kterého Ivan zakoupil v USA pro děti. Při stisknutí pracky volal: „Hallo, I am Robbie Junior!“ Když do vás najel: „Excuse me!“, a když si chtěl hrát na babu: „Catch me, catch me...“

*Dobou překonaný úvodník tohoto IK jsme ponechali nezměněný, abychom si lépe uvědomili, v jak nesamozřejmém světě žijeme.