Interkom: Martin Vopěnka: Kameny z hor

Není to špatné, to určitě ne, ale nesedí mi to tak, abych se nad tím mohla rozplývat nebo se spřátelenými pocity rozehřívat. Pořád vidím před sebou toho Vápenku, jak jsem se s ním, i když jenom dvakrát nebo třikrát, setkala. Jak v Rubínu na Zeleném peří si sám přednáší své básně (Kovařík, neměl rád, když si to lidi přednášeli sami, ale on se nedal) - má přitom takový zarputilý, bojovný výraz. Nebo na schůzce Literária po deseti letech, kdy mezi vzpomínání a vyprávění ostatních vnesl zcela neorganicky nesmiřitelně bojového ducha tím, že náhle povstal a začal číst nějaký výpad proti kritikám Jana Lukeše či co to bylo. Snad za to může ten jeho obličej sportovce - drsňáka s odstátýma ušima, nebo možná zákonitost, že každý člověk se chová podle toho, jak vypadá - ale přišel mi prostě takový nesmiřitelný, jako by nemluvil normálně, ale pořád něco prosazoval, jako by byl pořád ve střehu a pořád bojoval.

Kameny z hor - to je směs básní v próze, popis výletu do rumunských hor, aforismy, zamyšlení, vzpomínky, lyrika, filozofické reflexe. Jenže člověk si pořád uvědomuje namíchanost té směsi - není to ani spontánní lavina všeho marného, ani rafinované vyladěně akordy - nevím, možná to bylo upravováno v nakladatelství, takže to ztratilo spontaneitu? - Místy to na mě dokonce působilo takovým staromódním dojmem, jako z minulého století, kdy básník vystoupil do hor a počal přemítati - ó vy hory, co je člověk proti vám, a ó ten lidský život, a příroda, atd. prostě z nějaké scenérie či drobného jevu Či detailu se zevšeobecňováním došlo k těžkým filozofickým kalibrům. Ale nevím, možná to dělají básníci i dnes, já poezii moc. nečtu.

Možná by se Kameny z hor líbily těm typům lidí, co chápou horolezce. Já je nechápu. Nechápu lidi, kteří si něco dokazují (a co?) tím, že se vyčerpávají na hranice svých možností a riskují přitom život. Nechápu Vopěnku, který vyráží do deště, mlhy, vánice, fujavice, protože chce dojít k nějaké další chatě a přitom tam vůbec nemusí. Zřejmé ho nějak těší, že ostatní ho zrazují, říkají, že nedojde - a on přece dojde. Nechápu. Proč si lidi sami aranžují obtíže a překážky za tím účelem, aby něco zažili? To přece pak není doopravdy!