Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Andyho Warhola, otce popartu a řady jiných věcí, které bolševika nelákaly, jsem začal poznávat v pátek desátého srpna 1979 odpoledne, v Brně, v antikvariátu na české ulici, který jsem tehdy, myslím že poprvé v životě, vymetal (tenkrát tam - nevím jak dnes - bylo vážně co vymetati, jak vzápětí doložím).

       Šinu si to kolem regálků, když tu můj zrak padne na knihu s podivuhodným názvem: Krize modernismu (autoři Lifšic a Rejngardtová). Rychlé zalistování stačilo k získání jistoty, že kniha bude stát za to: několik desítek (ovšem pouze černobílých) reprodukcí... Když jsem knížku později doma poprvé četl, zjistil jsem, že jsem se nemýlil: Lifšic a Rejngardtová, ruské výtvarněkritické duo, opravdu nadávali na všechno, co přišlo po překonání jejich milého realismu (a to tehdy ještě zdaleka ne socialistického) a s vášnivostí Sávy Šabouka obohacenou o rafajovskou pronikavost intelektuálního soudu sestřelili, co se dalo: Monet byl mazal a Picasso spiklenec a všichni nerealisté před nimi i po nich si svorně dělali švandu z obyčejných lidí, kteří chodili do galerií. Spousty žvástů, ale tehdy, v letech, která měla být později nazvána stagnačními, to byla jediná informace o západním výtvarném umění, navíc relativně aktuální, dotažená zhruba do poloviny 60. let. Lifšic s Rejngardtovou byli nejvíc neodolatelní tam, kde jejich badatelskou rozšafnost přemohl vztek a začali spílat Royovi Liechtensteinovi, že zvětšuje na plátna comicsové obrázky, Marcelu Duchampovi, že vystavil pisoár, pod který dal název Fontána, a Andy Warholovi - Warholovi prostě za všechno. Warhol byl vrcholný pokrytec a šarlatán, který zesměšnění diváka dovedl za hranice všedních dnů. Vždyť v roce 1965 vystavoval plechovku Campbellovy polévky, zakoupenou předtím v dragstóru, za mnohonásobnou cenu - což Lifšice a Rejngardtovou rozzuřilo! (Pominu-li, že vystavování reálných předmětů se od té doby stalo víceméně běžné, nemůžu nepoznamenat, že vztek autorů se zakládal na omylu: Warhol nevystavoval skutečnou, zakoupenou konzervu, ale její hyperrealistickou (Lifšic by řekl socrealistickou) kopii, vyvedenou na obraze, kvalita reprodukce zmátla L. a R. natolik, že brojili proti něčemu, co neexistovalo,) Andy Warhol měl v knížce reprodukci Trojitého Elvise, dílka, které není třeba popisovat, neboť fotograficky zobrazuje to, co je uvedeno v názvu, navíc přesně tolikrát. Warhol byl rebel, to mi bylo jasné, a takové zjištění v sedmnácti letech obvykle stačí, aby se člověk o věc zajímal dál. Zajímal jsem se dál, sbíral, co o A. W. vyšlo v našich novinách (minimum), otravoval lidi, kteří jezdili ven, aby se pokusili přivézt katalogy nebo monografie (např. František Novotný tlaku podlehl), sledoval aféru, jejímž nechtěným aktérem byl na medzilaborecku pan učitel s dobrými úmysly Bycko, a tak dále a tak dále. Až byla v Praze koncem ledna zahájena první výstavka jeho děl a materiálu o něm, v Domě slovenské kultury: Slováci se rozhodli, že odrodilého bratra si vezmou zpátky domů.

       Pojetí výstavy bylo skromné, ale nevyznělo špatně, myslím, že Andy by je považoval za stylové, V průjezdu číhaly na laskavého diváka exempláře slavné „polévky“, ovlivněné ovšem středoevropským monumentalismem, takže by snesly pojmenování Campbellovy barely. V patře, po zaplacení nikoli levného vstupného a už vůbec ne laciného plakátu, bylo možné vstoupit do síně, jež skrývala:

       a) jediný autentický Warholův „originál“, lze-li to tak u něj říci: superbarevnou kolorovanou fotografickou Liz. T.

       b) podlahu pokrytou černým igelitem

       c) hromadu lahví od coca-coly (prázdných) v koutě

       d) ukázky plakátů, knih a brožur o A. W. (vše pod sklem - nedotýkatelné, nelistovatelné

       e) fotografické a textové curriculum vitae A. W., prokládané smysluplně vybranými citáty z jeho esejů

       f) doklady o bídné probíhající korespondenci, týkající se chystaného zřízení muzea A. W. v Medzilaborcích, odkud pocházela Mistrova rodina.

       K tomu všemu z neviditelných reproduktorů hráli Velvet Underground, jejichž vznik Andy spoluzpůsobil, což mu lidé jako Magor Jirous atd. atd. nikdy nebudou moci zapomenout: krásné mnohaminutové monotónní skladby, postavené na kytarovém riffíku, obměňující několik málo tónů, ale silné, silné, silné (čekal jsem, jestli se v pauze ozve můj oblíbený úvod písně od Lou Reeda: „Brýden, jmenujeme se Sametové podzemí a přišli jsme vám zahrát písničku s názvem Čekám na svého člověka. Pojednává o zvláštním přátelství mezi mužem a podzemní dráhou“, ale nebyla to živá nahrávka).

       Andy Warhol inspirujícím způsobem formuloval pocit odcizení, vlastní člověku bohaté konzumní společnosti, a nejen to, estetizoval ho a tím toto „trauma“ „rehabilitoval“. Nemám po ruce pramen a budu proto nepřesně parafrázovat, ale Warhol je taky autorem dost podstatné a zlidšťující teze, že totiž i člověk, vyřízený stresy moderního světa, zbavený všeho, k čemu by byl ochoten náležet, odcizený sám sobě i svým blízkým atd., má stále šanci, jak vrátit svému životu cenu: stvořit pro něj styl, svůj vlastní živý osobnostní styl a tohoto stylu se navenek držet. Obávám se, že nadějeplnou sílu této myšlenky si může uvědomit jenom ten, kdo je opravdu na dně, o němž je řeč, ocitne.

       A. W. toho ale vymyslel mnohem víc: točil filmy, které byly „in“, organizoval happeningy a koncerty, psal, maloval, fotografoval, ukazoval se na veřejnosti. Nechat se vyfotografovat po jeho boku si pokládali za čest všichni ti, které známe, a dlouhá řada dalších. Že v Medzilaborcích bohužel nechápou, že možnost otevřít velké muzeum jeho originálů znamená přitáhnout do střední Evropy prvního výtvarníka, jehož jméno zvučí stejně jako Jackson Pollock, je věc jiná, smutnější. Proslýchá se, že prý to možná také pochopí, na Slovensku v poslední době roste nacionalismus a vědomí „našich ve světě“ tomu může uškodit těžko. Warholovu výstavu v Praze lze tedy přirovnat k návštěvě Franky Zappy: v obou případech byli fandové nadšeni, ostatní veřejnost zůstala ve zvědavé pasivitě. Důkladné seznámení s oběma významnými tvůrci poválečné estetiky nás teprve čeká.

       Četl jsem to po sobě. Je to opravdu velmi nesoustavné.