Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Poslední dobou se nezávislé sf překlady množí jako houby po dešti. Člověk by čekal, že konečně, po mizérii reprezentované oficiálními nakladatelstvími, přichází nová kvalita. K mému překvapení však přeložené věci, které se mi dostaly do ruky, nemají příliš velkou úroveň. Stálo by za to zamyslet se nad důvody, které k tomu vedou, nechám to však povolanějším.

       Z toho, co jsem četl, mě nejvíce zaujala novela O.S Carda: Oko za oko (slovenský překlad) - ani ne tak vlastními kvalitami, i když o třídu převyšuje ty ostatní, jako spíš tím, že dostala Huga (88).

       Pravidelné udělované ceny v sobě skrývají jakousi nestvůrnost. Na Slovensku vychází edice knih autorů Nobelových cen. Vidíte-li ty vyrovnané špalky v jednotném obalu stát v řadě vedle sebe, máte chuť, bez ohledu na to, že by mělo vlastně jít o literární výkvět, považovat literaturu za mrtvou a čtenáře za cosi na způsob nekrofilů. Přitom se mezi těmi tisíci nepřístupné se tvářících stránek určité skrývá spousta dobrých věcí, ale vnější monolitnost edice je tak hrůzná, že vás odradí od jejich hledání.

       Každoroční výběr něčeho nejlepšího má v sobě cosi hluboce nepřirozeného. Domnívám se, že to musí platit i pro oceňovaná díla z oblasti sf. Pokud je vytrhneme z přirozeného kontextu ostatní sf literatury, dostaneme velmi podivný výběr, i když to přece jen asi bude trochu veselejší čtení než Nobelovská knižnice.

       Přesto anebo právě proto je určité zajímavé se na některé takto oceněné dílo podívat. Za co se vlastně dává Hugo?

       Troufnu si tvrdit, že v případě O.S. Carda je to hlavně za kvalitní nápad. O.S.Card přišel na něco poměrně neobvyklého a už v zárodku dramatického - dát dar zabíjení tomu, kdo nechce zabíjet.

       Hrdina příběhu, chlapec Mick, umí zabíjet lidi telepatickým přenosem zhoubného onemocnění. Tento podivný dar hrdina neovládá vlastní vůlí. Přenos je závislý na jeho cítění - když se na někoho rozhněvá, snadno mu, třeba nechtěně, věnuje svůj smrtonosný dar.

       Vlastní děj příběhu začíná v okamžiku, kdy o chlapcovu přízeň začínají bojovat dva klany mutantů, jeden (ke kterému náleží i jeho rodiče) se představuje jako elitářská skupina rodinného typu, která chce, na základě dost naivního výkladu náboženských zásad, ovládnout svět - to jsou „síly zla“. Příslušníci klanu provádějí řízenou selekci manželských párů ze svých členů tak, aby získat děti s co nejsilnějším darem zabíjet. Mick. je dosud nejpodařenějším plodem jejich úsilí.

       Druhý klan tvoří odpadlíci od první skupiny, kteří mají zmíněný dar jen v oslabené míře, zato morálku mají vysokou a proto se jednak dali do služeb vědy, která jejich dar zkoumá, jednak se snaží činnost „zlého“ klanu paralyzovat.

       Souboj obou skupin spočívá v tom, že klan „zlých“ se snaží vypěstovat děti se silným darem zabíjet a klan „dobrých“ tyto nadějné děti likviduje.

       Hrdinu příběhu ušetřili (aspoň zatím), protože shledali, že se snaží svůj dar ovládnout tak, aby nikomu neškodil.

       Vlastní děj začíná v okamžiku, kdy se obě skupiny začnou snažit získat Micka na svou stranu. Jako první se ozve „vědecký“ klan, který pomocí krásné agentky Micka zasvětí do situace. Ukazuje se, že ženy umějí svůj dar (anebo jak říká agentka svým „vědeckým“ žargonem: bio-elektrický systém) užívat trochu jiným způsobem než muži - dokážou pomocí něj zvýšit svou přitažlivost takovým způsobem, že z mužů udělají nemyslící, říjící samce.

       Agentka Mickovi nejprve předvede, co umí, a pak jej varuje. Krátce nato se Mick dostává do moci „náboženského“ klanu. Nejprve se seznámí se svými rodiči, kteří jej jako kojence odložili do sirotčince, protože se báli o svůj život, a ti jej přivedou do sídla klanu a představí jej patriarchovi rodu.

       Následuje náboženská disputace mezi patriarchou a Mickem. Mick si naštěstí (nebo bohužel?) ví rady, v sirotčinci jej, pokud jde o znalost náboženství, dobře vychovali, a s patriarchou úspěšně a na úrovni „ideologicky“ polemizuje. To pochopitelně není hodnoceno zrovna příznivě. Když navíc odmítne oženit se s patriarchou vybranou dívkou a pomocí svých nadpřirozených schopností dokáže přepólovat sexy paprsky, které k němu dívka vysílá, (takže se paprsky vrátí k ní a způsobí „zkrat“ jejího bio-energetického systému),rozhodnou se jej „zlí“ jako příliš nebezpečného a neposlušného zlikvidovat.

       Mick absolvuje noční souboj v pokoji, který mu přidělili na spaní - přitom se ukazuje slabina jeho daru - umí sice zabít člověka, ale ne okamžitě, takže mu jeho schopnost v přímém souboji není nic platná.

       Lstí se mu však podaří zvítězit. Prchá do pouště, kde jej očekává krásná agentka s nastartovaným motorem a následuje divoká honička po venkovským vesnicích zakončená dramatickým, typicky americkým happy-endem.

       Fanatikům se podaří auto dohonit a dívku usmrtit právě v okamžiku, kdy dorazí do bezpečí, ke svým. Mick ji však pomocí svého daru, který se během příběhu naučí užívat stále účinněji a všestranněji, vzkřísí a zachrání. Zlo je odkázáno do svých mezí a dobro vítězí na plné čáře.

       Kniha končí tím, že se mu „dobří“ ukážou a oznámí, že dívka zůstala naživu a může ji jít navštívit. Příběh je totiž celý napsán jako vypravování Micka čtyřem stěnám mezi nimiž je izolován. „Dobráci“, kteří ho tam zavřeli, ho na dálku vyslýchají, aby zjistili, co se vlastně stalo a jestli ho mají zabít nebo ne.

       Takto vypravovaný příběh vypadá (jak se ostatně často u sf stává) značně přitažlivěji než při vlastním čtení. Jeho vlastní zpracování má jen průměrnou úroveň. Novela je sice napsána s profesionální rutinou, ale velmi stereotypně. Rozvoj jednotlivých situací je šedivý a nevynalézavý, není v něm kousek vtipu, napětí nebo svěžesti. (Pro srovnání - je asi na úrovni povídek Eduarda Martina.)

       Příběh navíc není realizován příliš akčně, spíše je zatížen meditacemi pochybné kvality. Hrdinové se chovají jako loutky, jejich způsob myšlení a chování je pohádkově prostý a náboženské a vědecké výklady autora mluvícího hrdinovými ústy jsou na úrovni páté třídy obecné.

       Nejde tedy o nějakou extra kvalitu. Jestli byl výběr spravedlivý, neurodilo se v roce 1988 v Americe nic mimořádného. Znamenalo by to pro nás potěšující (nebo spíš zarmucující) zjištění, že americká profesionální scéna přes své obrovské kvantitativní nasazení kvalitou příliš nepřevyšuje naši amatérskou scénu. To je rozhodně zajímavé zjištění (i když je třeba s ním pracovat opatrně, protože porovnává neporovnatelné).

       Pokud jde o novelu O.S.Carda, stojí za úvahu její porovnání s příběhem založeném na velmi podobném nápadu - s Broukem v mraveništi od Strugackých. I v jejich případě jde o jedince s danajským darem (i když u nich nevíme, o jaký dar vlastně jde).

       V rozvoji obou příběhů jsou patrné některé odlišnosti, ty však vyplývají spíš z toho, že jednou je hrdina autorem vržen na stranu „dobra“ a podruhé na stranu „zla“. Jinak je výstavba příběhu značně podobná - i pokud se negativních stránek týče.

       Kvality autorů obou příběhů oceníme, uvědomíme-li si, jak těžké je kvalitně rozehrát příběh, založený na podobném nápadu. Přesto výsledek není ani jednou příliš potěšující. Realizace příběhu v obou případech připomíná maňáskové divadlo: malé dřevěné postavičky pobíhají ztřeštěně po jevišti, a vždy když se zastaví, začnou místo dramatických dialogů plácat ne moc zajímavé hlouposti.

       Otázkou je, jestli lze podobný příběh smysluplně napsat. Nepochybuji o tom, jen to chce přijít na to, jak. Takže - chcete-li získat Huga (nebo jeho československý ekvivalent), můžete se dát do práce!