Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Nemám ráda časovky. Těžko se vyrovnávám se situacemi, kdy něco současné je a není, kdy lidé potkávají sami sebe a s jinými roztomilými hříčkami, které při cestách časem nacházíme.

       Nemám ráda německou sci-fi. Podle toho, s čím jsem se doposud setkala, jsem soudila, že Němci, lhostejno, zda východní či západní, pro sci-fi prostě nemají buňky. Já totiž vůbec nemám moc ráda německou literaturu, připadá mi těžkopádná, bez švihu, prostě německá.

       Přes všechny tyto výhrady jsem se nechala přemluvit, abych si koupila Poslední den stvoření. Dobře jsem udělala. Není to ani těžkopádné, ani německé a má to švih. S časovými efekty se téměř nesetkáváme, jen se dozvíme, že existuje několik různých budoucností, včetně té, kdy celý svět ovládne křesťanství. Až jsem byla zklamaná, že Stanley z jedné budoucnosti se nesetká s jiným Stanleyim z jiné budoucnosti, když přinejmenším ve dvou existují dva různí Twainové.

       Snad to ani není opravdová časovka, jenom robinzonáda v čase, navíc dějová a hýřící dobrými nápady.

       Vůbec nechápu, že něco takového mohl napsat Němec. Inu, časy se mění a lidé, i Němci, s nimi.