Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Na knihách Eduarda Martina mě fascinuje, že zmizí rychle z pultů, nesrovnatelně rychleji než třeba Tevisův Zpěv drozda nebo Herbertova Duna, tedy než velice kvalitní zahraniční díla z oblasti sci-fi. Mezi našimi ortodoxními sci-fi fanoušky má přitom Eduard Martin velice málo příznivců, rozhodně méně než odpůrců, kteří by raději viděli to množství cenného papíru potištěné nějakou klasickou, opravdovou science fiction. Proč tedy velká část čtenářů přijímá Martinovy texty tak vděčně? Jsou tak vynikající v kontextu naší současné literární produkce? Nebo autor dokázal v době stagnace, kdy realističtí autoři většinou selhávali v boji s naši kulturní politikou, přeci jen dát čtenáři hodnotný zážitek? Nebo spíš určitý druh úniku?

       Pokusím se ozřejmit uměleckou metodu Eduarda Martina na prvních třech povídkách sbírky Milenci našich žen. Myslím, že tento vzorek postačí na ukázku toho, jak autor nakládá se čtenářovým očekáváním, ochotou spoluprožívat fantastické zážitky a spoluobjevovat nové kvality v autorem vytvořeném světě.

       První povídka sbírky se jmenuje Pegas (aneb příchod konstruktéra Daidala do Robotea). Je to vyprávění zamilovaného mladíka, který pro dívku svého srdce sestrojí robotického Pegasa, ale pak ho nezvládne a dívku ztrácí. Podívejme se tedy na motiv Pegasa. Pro srovnaní jsem si našla údaje o původním řeckém Pegasovi: zplodil ho Poseidón s Medúzou, a když Perseus usekl Medúze hlavu, okřídlený kůň vyskočil z její mrtvoly. Později ho zkrotil Bellerofón pomoci uzdy, kterou dostal od Afrodity, a z jeho hřbetu přemohl v boji příšernou Chiméru: do chřtánu ji vrazil kus olova, ten se roztavil jejím žhavým dechem a obluda se zadusila. Pegas pak skončil jako soumrak nosící Diovi blesky.

       Samozřejmě nikdo nemůže nutit Eduarda Martina psát takové otřesné věci. Jeho Pegas je symbolem poezie, snu, zkratka okřídlený kůň akademiků z minulého století.

       Příběh se odehrává v daleké budoucnosti a čtenář dychtí se dovědět, jak tam lidé žijí, jak vypadá jejich město. Urbanisté angažovaní Eduardem Martinem to vyřešili velmi prostě. Cituji: Bylo vystavěno podle vzoru městeček z devatenáctého století.“ A je to. Čtenář si oddychne, nemusí příliš namáhat svou představivost. Naproti tomu dnešní pokrokoví urbanisté, kteří se snaží obklopit domy zelení, oddělit komunikační a obytné funkce, kteří lapají solární energii a budují experimentální příbytky, kde si každý obyvatel omaluje libovolně svá okna, balkónky a lodžie, tedy tito urbanisté se musí odplížit pryč krutě zahanbeni. Neexistuje nic dokonalejšího než devatenácté století.

       Nejvýraznější vlastnosti obdivované dívky je její nadšení seriály promítanými na telestěnu. Představivosti ani tady nehrozí nějaké přetížení: nevydává se směrem extrapolace televizní posedlosti do některého způsobu simulace zážitků, příběhů, snů, ani opačnou cestou představ mládeže holdující třeba drsným sportům nebo jiným autentickým zábavám. Zůstáváme u pohodlného, krotkého, neškodného středu, televizi pouze nahradila telestěna.

       Nosným motivem první části povídky je, že zamilovanost hrdinu inspiruje k tvůrčí činnosti, tedy k vytvoření Pegasa. Jde tedy o věčný princip ženy - inspirátorky. Čtenáři mohou snít, jak pro svou dívku vykonávají nějaký úžasný čin, čtenářky zase, jak nějaký obdivovatel koná něco pro ně.

       Konec povídky je očekávaný: Pegas neposlouchá a dívka na hrdinu zanevře. Jde o velice starobylé schéma, kdy mládenec přináší pyšné krasavici tu či onu oběť a nakonec stejně není vyslyšen.

       Zrekapitulujme tedy: prostředí minulého století, příběh jako z minulého (nebo ještě dřívějšího) století, s naivním, téměř pohádkovým schématem. Robot slouží výhradně jako rekvizita, stejné dobře se hrdina mohl realizovat třeba v pěstování rekordně velké brukve Gigant, kterou by mu krasavce posléze hodila na hlavu, neboť nerada kedlubny.

       S „robotovitostí“ Pegasa se autor v závěru přece jen vyrovnává tím, že nezvládnutelný, splašený stroj se nakonec přece jen podaří zastavit vlídným slovem. Je v tom zřejmě poselství: „Všechno se zvládne, když se na to jde tak nějak lidsky. S citem.“

       Pokusila jsem se ukázat, že v rovině myšlenkové a motivické pracuje Eduard Martin výhradně s mnohokrát vyzkoušenými schématy a klišé, která mohou snad uspokojit čtenáře majícího v oblibě dobře vyšlapané cestičky a důvěrně známé příběhy. Nadýchaná, široce plynoucí intonace vět navozuje atmosféru romantiky a nostalgie, takže konzument, chce-li, se docela ztratí v té hypnotizující cukrové vatě.

       Ale přejděme k druhé povídce, která se jmenuje Milenci našich žen. Vypráví o mužích, kteří zkoušejí své partnerky tak, že jim tajně podstrkují robotické ctitele. Vypravěčova dívka je neochvějně věrná, ale žena vypravěčova strýce skutečně nabízeného milence přijme. Strýci to nevadí, naopak milence stále vylepšuje pocity umělce - tvůrce.

       Toto téma se mí zdá původně slibné a skrývající v sobě mnohé možnosti. Konverzace s robotickými milenci nabízí velice zajímavé situace, programovaná psychika by mohl být motiv přímo skvělý, a nakonec i další erotické dění by mohlo být dost zajímavé. Autor o tom všem cudně mlčí, jenže takhle působ výsledek až operetně a tak nějak nepříjemně lechtivě (strýc se vyžívá na barvě milencových očí a lesku jeho zubů, zatímco kdyby byly zmíněny robotovy sexuální schopnosti, čtenáři by se asi docela ulevilo, neboť jistá dávka naturalismu je určitě vkusnější nežli červená knihovna).

       Co může čtenáři z této povídky utkvět? - Nevěrná žena nepodléhá ve skutečnosti fluidu svůdce, vždyť je to robot, ale vlastním představám a tužbám (aha, nevěrné ženy, jen se nevymlouvejte!). Tvůrce - umělec je tak zamilován do svého výtvoru, že se s ním ztotožní: hle egoistické vytržení umělce. A vrcholné zevšeobecnění nakonec: lidi lépe ponechat v jejich iluzích, nebrat jim je.

       I v tomto případě tedy příběh, který potenciálně mohl být originální a navozovat kvalitativně nové situace, zůstal plně v mezích osvědčených a ověřených klišé.

       Třetí povídka má název Kočky. Je o továrně na kybernetická zvířata, která se vymknou kontrole a zaplaví planetu, a pochopitelně zase o dívce, tentokrát o nepříliš kvalifikované dělnici, která u pásu chytá a balí umělé ptakopysky.

       Děj této povídky v sobě skutečně skrývá překvapení pro čtenáře, ovšem v jiném smyslu než autor zamýšlel. Je to v popisu výroby zvířat, především koček, která se jednou vymkne z rukou a už nejde zaboha zastavit. Neodolatelně komicky působí líčení, jak nějací inženýři nebo technici se pokaždé vydají k továrně a utečou, protože je pokouše nějaká kočka. Je to ovšem kouzlo nechtěného. Tady si počtete o skutečném Kocourkově, ovšem přímo z pera kocourkovského radního.

       Samozřejmě chápu, že by se Eduard Martin bránil, že tu nešlo o technické podrobnosti nevypnutelnosti výroby, nýbrž o symbol, hlubokou myšlenku, že přírodu nelze nahrazovat umělou, nepřirozenou civilizací. Jenže v tom je právě chyba - je velmi průhledná zřejmé, že autor pojal ušlechtilý úmysl napsat spanilomyslnou ekologickou povídku, no a bohužel to také uskutečnil. Další povídka, která přiměje čtenáře, aby začali nenávidět všechny ochránce přírody a ekology, je na světě. A aby nebyl čtenář na pochybách, ke konci se téma ještě takto didakticky rozpatlá:

       „Chtěli jsme se mít dobře. a proto se máme špatně,“ říkal mi ministr pro umělou přírodu. Jak se chce mít někdo příliš dobře, dopadne to s ním moc špatně. Přikývl jsem.

       Byl to zajímavý a přesný aforismus. Ale nic neřešil.

       Aspoň pro nás.“

       Tak tedy, mně to vůbec nepřipadá zajímavé a přesné, já bych si být hrdinou pomyslila: „Přestaň si cintat pentli s těma banalitami, ty votravo.“

       Myslím, že z předchozích úvah je dost zřejmé, proč se výtvory Eduarda Martina nemohou líbit fanouškům sci-fi: není to vůbec sci-fi v tom smyslu, že by šlo o nově vytvořený svět s vlastními zákony nebo alespoň, svět, ve kterém je některý parametr změněn. Ve světě Eduarda Martina není změněno vůbec nic, a to přibližně od minulého století, uvažujeme-li tu konzervativnější a konvenčnější část jeho kultury.

       Je zároveň jasné, co autor poskytoval čtenářům v době stagnace a co těm, kteří to vyhledávají, může poskytnout dodnes: odpočinek, únik, náhradu červené knihovny.

       Tyto idylické, skleníkové, vypreparované, nepohoršlivé a krotké knížky by po dobrém obědě mohl bez potíží číst pan Kondelík na podporu dobrého trávení.

       Nechal by se unášet -

       Ukolébávat - -

       Neboť jsou lidé, kterým stačí - -

       Kterým stačí melodie vět, krásné dívky, sladké lásky, tklivé vzpomínky -

       Krásné vzpomínky, tklivé lásky, sladké dívky -

       Ti chodí každý čtvrtek -

       Bezmála každý čtvrtek pro novou knihu Eduarda Martina - -