Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Nic naplat, tak už máme na krku další povídkovou sbírku Eduarda Martina. Milenci našich žen (Svoboda 1989) jsou patrně čtivější a zdařilejší, než předchozí monstrózní „rudá kniha“ Manžel z Marsu, ale vcelku vše při starém. Staré výtky proti těmto kolovrátkovým historkám lze opakovat znovu.... inu jako kolovrátek. Jde o kultivované, dokonale neškodné a naprosto triviální čtivo, jehož nejstrašnější vlastností je, že „si vždy najde své čtenáře“ (rozuměj čtenářky).

       V knížce nejde o nic méně, než o neuvěřitelné kousky s kybernetickými Pegasy, milenkami, kočkami, ptakopysky a striptérkami. To by ovšem nebylo tak zlé, kámen úrazu je evidentně ve způsobu, jak s těmito motivy Martin zachází. Rozdělme si pro účely této statě Martinovy umělé stvůry do dvou kategorií, totiž na kybernety asexuální a sexuální, a zkoumejme každou třídu zvlášť.

       Na běžném asexuálním kybernetu typu umělého Pegase nás zaujme (nebo spíš nezaujme) fakt, že jde právě jen o umělého Pegase. Zkrátka Pegase na baterky a hotovo. Vnucuje se mi tu srovnání třeba s povídkou Petra Hanuše 0 kosovi, který uměl zpívat (in: Stalo se zítra). Zatímco Hanuš dokázal na martinovsky problém obrázku „ksíkoše“ postavit malé mystérium, rozkošně mimoběžné s našim karteziánským vnímáním, Martinova poetika se omezuje na to, že sdrátovaný Pegas (za nezbytného autorova vzdychání, významných zámlk a květných metafor) zkrátka létá. Což se od něj dá jaksi očekávat už hezkých pár tisíc tet. Chápete, co tím chci říci? Já už skoro ano.

       Ještě tristnější dojem však vzbuzuji kyberneti řekněme sexuální. Důkladnost, s jakou autor rozmělňuje pikantní a mnohoslibné motivy umělých milenců, milenek a striptérek až k naprosté bezpohlavnosti, je přízračná. Dobrá, Martin je patrně gentleman, ale ne snad proboha eunuch. Vidím cosi děsného na všech těch jeho spanilomyslných štětkách a barech. Kybernetického Pegase vem nakonec čert, říkám si, živý nebo umělý, jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Ale kybernetická milenka, to je jiná káva. Tady by měl být neřestný příběh a třeba černá legrace, a ne takováhle ubásněná řidina.

       Martin v celém svém povídkovém díle vytvořil kombinaci atmosféry Jiráskovy Lucerny a světlých galaktických zítřků (kde už se zřejmě budeme trápit jen nešťastnou láskou). Obě složky tvoří jakousi zakyslou harmonii, která může leckomu vyhovovat. Mně se to taky ze začátku líbilo. Jenže Martinovy sebrané spisy již dnes činí hodně přes tisíc stran a ono stokrát nic umořilo osla.

       Nazval-li jsem tyto povídky na začátku triviálním čtivem, musím je nyní srovnat s jejich zářným vzorem, totiž s prózou Vadima Šefnera, jiného básníka ve výslužbě. Abyste mi rozuměli, považuji Šefnerovu naivní (insitní či dokonce triviální) sci-fi za největší vynález v posledních třiceti letech. Snaživé kalkulace pravé SF mě totiž převážně nudí, stejně jako urputné „rytířováni“ fantasy, a ejhle, v tomhle Rusovi jsem objevil něco neobyčejně svěžího. Tohle půvabně potrhlé, skromné a cudně antitechnické psaní plné roztomilých klišé je vlastně o tom, že SF je špatná literatura, ale my ji přesto máme rádi... Antitechnický a schematický je i Martin. Jenže kdy dva dělají totéž, není to totéž. Šefner- ironizuje nejen fantastiku, ale především sama sebe, a obojí činí s odzbrojující grácií. Zato Martin sám sebe bere z gruntu vážně. Šefner ví, že nic neví, ať už o lidech či o mrzké hmotě. To Martin, ten neví nic jen o mrzké hmotě. O lidech, o všech těch krásných lidech, to on ví hodně a rád nás tedy trochu poučí v dalším hezkém příběhu. Je-li při všeobecné vyčerpanosti fantastických motivů pro mě nyní důležitější autorský postoj, než pouhé zpracování, pak vlastně tito dva „volbou spříznění“ básníci stojí proti sobě: Šefner - poučený relativista a laskavý skeptik proti Martinovi jako šiřiteli konečných pravd typu „není správné jíst spoluobčany“. Ale taky možná, že kecám. Je to slušné čtení, tenhle Martin, slušné v obou smyslech slova. Nevím, co bych dodal.