Interkom: Jsem moravský spisovatel?

V sobotní příloze MF ze dne 2. června 1990 otiskl 0. N. sloupek, kde se úvodem velmi lichotivě vyjadřuje o mé povídce Královna Šumavy. Její obsah je pro něho gambitem, jímž otevírá celou stať, poté věnovanou problému pašování Kurdů přes naše hranice. Článek začíná doslova: Moravský spisovatel science fiction František Novotný ve své vynikající povídce Královna Šumavy...

No a právě v tom prvním slově je zakopaný pes, nebo, v případě 0. N., jádro pudla. Jsem totiž nucen zaujmout stanovisko k něčemu, co jsem jaksi, sám pro sebe, chtěl odsunout až na pozdější dobu. Totiž 0. N. mě nutí se vyjádřit k celému balíku (teď se mi podařilo použít módní slovo) otázek:

Takže zde jsou moje názory. Především musím bez mučení přiznat, že se pokládám za Moravana velmi špatného. Vždyť jaký já jsem vlastně Moravan? Po předcích z matčiny strany pocházím ze Šumavy a jsem tedy poloviční Chod, druhá babička pak uměla lépe německy než česky. Prostěradlu neřekla jinak než lajntuch a ubrus až do smrti pro ni byl zase tištuch. Pokud tedy k něčemu mám vztah, tak je to Brno, město, kde jsem se narodil, jezdil po pěšinách Františkova na koloběžce, sáňkoval na svazích Špilberku a Kraví hory, mezi Brňáky známé jako Monte Bú, kde jsem o nějakých deset let později se učil dělat pravo- a levoboky, neboť na Monte Bú se nacházel areál vojenských kateder, celé městečko napůl dřevěných a napůl zděných baráků, postavených ještě Wehrmachtem v dobách Hitlera.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale faktem zůstává, že taková Ostrava nebo i Olomouc, mi nic neříká. Určitě lépe než v ulicích Ostravy se vyznám v ulicích Oslo nebo Kodaně, ostatně Kodaň jsem určité navštívil častěji než Ostravu. Jsem-1i tedy patriotem něčeho, tak spíše Brna než Moravy. Jsem-li tedy pro obnovu zemského zřízení, pak spíše z důvodů kontinuity, neboť po všech těch kotrmelcích převratů, pučů, válek, na něž bylo toto století tak štědré, cítím potřebu navázat na něco starobylého, na něco pocházejícího z věků.

Avšak jakékoli vytahování Velké Moravy v těchto souvislostech mi připadá směšné, přičemž absolutní korunu absurdity tomuto počínání nasazují snahy některých Slováků. Totiž snahy si Velkou Moravu při-vlastnit. Jaksi si neuvědomují, v úsilí se historicky zakotvit za každou cenu, že Velká Morava byla jen kmenovým svazem a nikdy národním státem! Proto také neslavně skončila - nedokázala učinit onen rozhodující krok do moderní doby, byť i násilím a vraždami (v čemž o nějaké to století později si tak mistrovsky vedli Přemyslovci) zlomit kmenové moci, a z té prolité krve porodit moderní národ. Marné úsilí velkomoravských panovníků dokumentuje legenda o Svatoplukových synech, není ničím jiným než mytickým vylíčením onoho nezdaru. Je historickou skutečností, že za český stát, tedy národní stát, vděčíme Přemyslovcům, jimž se podřídili i moravští feudálové, neboť nebyli dostatečně silní vytvořit si vlastní království. Svou prozíravostí a správným odhadem vlastních sil pak získali privilegia, z nichž pramení i dnešní svébytnost Moravy a mně připadá zase dnes prozíravé řídit se jejich příkladem.

Kvůli zániku Velké Moravy skončila neúspěšně i mise Cyrila a Metoděje, jejichž kulturní štafetový kolík Moravané, nejsouc ještě národem, byli nuceni zahodit a pak čekat až na běžce ze Západu. Kdyby tomu tak nebylo, pak nad chrámy Moravy by dnes čněly pravoslavné kříže a já bych psal alfabetou.

Leč já píšu a čtu latinkou. Čtu a píšu česky. Jazykem Boženy Němcové, Karla Čapka a Vladislava Vančury. Jak směšné a staromódní, pomyslí si někdo z vás, uvádět Boženu Němcovou, ale Babička je po čertech dobře napsaná knížka, jak zjistí každý, kdo se pokusil napsat alespoň pár řádek prózy. A pokud by to do mne nenahustili ve škole, nikdy bych se jako čtenář (s výjimkou děje, který nás láká konfrontovat autorovu imaginaci se skutečností) nezajímal o autobiografické údaje autorů. Zda se narodili v Čechách či na Moravě, zda to nebo ono dílo psali doma nebo na opačné straně Českomoravské vysočiny. Tak v čem by mělo být specifikum české, respektive moravské literatury? V námětech, ve stylu, ve světonázoru nebo v uplatňování nářečí, když spisovný jazyk je normován pro obě země stejně? Tyto otázky jsou, podle mne, stejně nesmyslné jako problém sám.

Kumštýři se přece vždy dělili na generace, školy či skupiny dle jiných hledisek, než je rodiště toho či onoho umělce. Proto já asi nebudu mít nic společného s Alexejem Pludkem, který horuje tak dalece pro Moravu, že hodlal za ni kandidovat i v parlamentních volbách, i když píše sci-fi (já vím, že teď mnoho fanů spustí pokřik, ale technicky to sci-fi je). Já totiž prošel jinou školou, školou Parconu, a pokud tedy cítím nějakou literární sounáležitost, tak s Evou Hauserovou, Carolou Biedermannovou, Ivanem Kmínkem, Honzou Hlavičkou, Pepou Pecinovským a Pavlem Kosatíkem (a pokud se O. N. neurazí společností literárních živnostníků, tak i s ním). Naše mnohdy protikladné tvorby přesto cosi spojuje, něco, co nedokážu lépe označit než jako zázemí.

Proto by mělo cenu mluvit o moravské literatuře a tedy moravských spisovatelích (nyní myslím konkrétně sci-fi) v případě, že by na Moravě vzniklo takové zázemí. A i kdyby takový zázrak nastal, pak se utvoří spíše v městských regionech, okolo různých fanzinů, které, jak cvrlikají vrabci na střeše, se chtějí profesionalizovat. Spíše tedy než literatura moravská vznikne něco jako škola brněnská, ostravská či olomoucká.

Ovšem s pojmem moravský se vybaví asociací i jiný pojem. A to pojem regionální literatury. Jsou tedy moravští autoři, píšící jen o svém rodišti a jeho okolí, ovšem nezdá se mi, že oni jsou právě těmi nejvhodnějšími pilíři, na nichž by se, jak v Čechách, tak i na Moravě, daly budovat jakési zemské literatury, tedy literatury, o nichž by mělo skutečný smysl psát jako o literatuře české či moravské. Podle mne takové literatury neprojdou prověrkou času a budou mít pouze vlastivědný význam.

S notnou dávkou provinilosti si uvědomuji, že to, co jsem napsal v předchozím odstavci, je polopravda, taková ta typicky ideologická polopravda. Zkrátka, než se člověk naděje, vynoří se v něm soudruh Koba. Ona totiž existuje skutečně literatura, která si s plnou vážností a úctou zaslouží přívlastek moravská. Tato literatura byla totiž přes čtyřicet let umlčována a ve svých autorech doslova fyzicky likvidována. Jakákoli památka na ni měla být vymýcena a také já až do letošního roku, jsem o ní neměl ani tušení. Ve škole se neučila. Mám na mysli křesťanskou moravskou literaturu, jejímž

představitelem je třeba Zdeněk Rotrekl. Mě1 bych raději psát - literatura katolická, neboť, a na tento rozdíl, utopený v komunistické bažině, se často zapomíná, Morava neprošla aktivně reformací jako Čechy! Jsem přesvědčen, pokud se vážně uvažuje o specifiku moravské literatury, pak katolictví bude jeho podstatným prvkem. Leč toto konstatování je mi málo platné, i přesto, že existuje katolická sci-fi (např. Dobraczynského kniha Přelévat moře), není to určitě moje parketa, pro své některé povídky Bibli příliš kuchám, než abych mohl být tím správným moravským spisovatelem.

A zůstat na té povrchní regionální hladině nemíním. V dnešní době globálních spojových a informačních systémů má spisovatel jedinou šanci - musí hrát na dvou strunách, svým dílem oscilovat mezi inspirací, jak mu ji dává jeho bezprostřední rodiště, a mezi obrovským zdrojem, jakým je celá planeta, její problémy. Z napětí těchto tak rozdílných základen a z protikladů tohoto mikro- a makropohledu by pak mělo být konstruováno každé literární dílo, nebo každý autor by se o to měl neúnavně pokoušet. Chce-li tedy někdo psát knihy, nemůže zůstat sedět za pecí, a pokud se mně podařilo napsat pár dobrých povídek, je to zřejmě i proto, že i v letech „normalizace“ jsem měl to štěstí poznat lépe Kodaň než Ostravu.