Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Nedávno jsem si koupila pro potěchu svou i celé rodiny párek papoušků Fischerových. Když mi kdosi půjčil novou knihu Eduarda Martina Manželka z Venuše, po přečtení několika povídek jsem měla chuť dát ji dočíst těm dvěma ptákům. Jsou totiž dost podobni Martinovým hrdinům; zahledění do sebe a jeden do druhého i když se občas pohádají a ječí, od svého okolí čekají jídlo, vodu a případně trochu zábavy. Svět je tu kvůli nim, oni vlastně nejsou jeho součástí. Jenže milí papoušci na mně začali ječet a uletěli na konzoli od záclon, jeden se rozlétl proti oknu a praštil se, a pak

       se sesedli, přitiskli se k sobě a koukali na mně jako papoušci.

       Dočetla jsem tedy knihu sama a poučila se o tom, jak je to hezké, když se dva, tři nebo čtyři mají doopravdy rádi. Jako obvykle, bádala jsem nad tím, proč v tom vlastně musí být roboti, a jako obvykle jsem na to nepřišla.

       Z celé tlusté knihy mě zaujala jen poslední povídka Vánoce ve hvězdách. Čiší z ní totiž odpor k Vánocům, a ten mám taky.

       Ale ty ostatní povídky pokládám za mrtvě narozené děti.