Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Jednoho večera zazvonil telefon a hlas na druhém konci se mne zeptal, jestli bych chtěl vystupovat v ostravském soutěžním pořadu Sedm jednou ranou ve znalostech z oblasti SF literatury. Chtěl

       jsem. Byl jsem vybrán jako zástupce fanoušků sci-fi Ondřej Neff byl vybrán jako můj soupeř-profesionál taková byla myšlenka soutěže - klání amatéra a profesionála v nějaké disciplíně. Každý měl zodpovědět sedm otázek a provést sedm soutěžních úkolů. Když jsme si přečetli v propozicích v jakých úkonech budeme soutěžit, začali jsme uvažovat, že svou účast odřekneme. Měli jsme se ztrapňovat soukáním do kosmických skafandrů a šermem v nich, přenášením vajíček v cukrářských kleštích, modelováním mimozemšťanů z

       plastelíny, atp. Nakonec ale Ondřej rozhodl: „Ivane, nezbývá nám než vypít kalich hořkosti až do dna. Už je pozdě odřeknout.“ A jeli jsme do Ostravy.

       Moderátorem soutěže byl populární herec Jandák, který odvedl svou práci na profesionální úrovni a ještě dokázal vlídným chováním rozptylovat naši nervozitu. Přijel s námi také Kája Saudek, aby krátce pohovořil do kamery a ukázal některé ze svých kreseb.

       Jandák se procházel po sále (soutěžilo se v místním planetáriu) a opakoval si potichu text a Ondřej, mu do toho říkal něco v tom smyslu, jako že profesionál jsem tady vlastně já a ne on, což Jandáka zmátlo a šel se zeptat režiséra, koho teda má ohlásit jako profesionála, ale my jsme ho včas zastavili a řekli jsme mu, že to je ve scénáři správně. Ale to už začalo natáčení a my jsme jako na pionýrském táboře házeli míčkem do plechovek, aby se rozhodlo, kdo má začít. Teoretické otázky byly triviální. Autor scénáře k nám každou pauzu běhal a omlouval se:"Pochopte,“ říkal, „ty otázky musely být srozumitelné i normálnímu divákovi.“ Chápali jsme a odpovídali, kdo vymyslel slovo robot jak zní Asimovovy zákony robotiky, kdo napsal román Ariel a tak. Kája Saudek mi pak o přestávce řekl, že to pro nás byly asi tak náročné otázky jako kdyby se jeho, starého comicsmana, zeptali, jak se liší Superman od Batmana.

       Horší to bylo s praktickými dovednostmi. Z kosmických skafandrů se vyklubaly těžké potápěčské obleky a z laserových mečů šavle z rekvizitárny. Původní idea byla, že se máme v těch skafandrech šermovat a snažit se propíchnout balónek připevněný, na rameni soupeře. Teprve když Ondřej poukázal na špičatost šavlí, tenkost skafandru a na fakt, že jsme přes zadýchanou masku skoro neviděli na toho druhého, přivázali nám raději balónky ke špičkám šavlí, abychom se nepovraždili. Ondřej mě dostal hned prvním výpadem Já zase vyhrál v přenášení vajíček (zlatých, jako byla ta v Asimovově povídce Paštika z husích jater). Aby to nebylo tak jednoduché, soutěžící držel jen jednu polovinu kleští, tu druhou pak sličná asistentka. Mému soupeři vajíčko vyklouzlo z kleští v půli cesty a on je za to ztrestal úderem tetsui-uči. Syrový žloutek odlétl kamsi mezi technický personál.

       Hravě jsme si poradili i s nastavením dalekohledů na správnou rektascensi a deklinaci. (Co všechno musí scifista umět!) Pak přišel místní astronom a zbledl) „Ježíšikris... vždyť vám to míří do země! Měl pravdu, stupně jsme nastavili správně, ale v jejich záporné hodnotě. Takže místo mlhoviny v Andromedě jsme mohli pozorovat leda špínu na podlaze. Nikdo jiný si toho ale nevšiml a v televizi se to nepozná. Jen astronom si stále potichu nevěřícně mumlal: „...do země, do země!“

       Prohrál jsem. Ondřej Neff mě nachytal na švestkách otázkou, kolikrát jsem se zúčastnil soutěže O cenu Karla Čapka a já se spletl o dva roky. Uklidnil mě ale ujištěním, že sympatie publika jsou vždy na straně poraženého. Mám se připravit na koš plný nabídek k seznámeni. Mnohem víc se ale těším na to, až zase někde vyhlásí soutěž ve, znalostech literatury sci-fi. Už na ni pilně trénuji. Z deseti vajíček mi vypadnou z kleští již jen tři a do potápěčského skafandru se nasoukám za dvacet vteřin.