Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Je obtížné psát o něčem, nač jsme se celá léta těšili a je skoro nemožné zůstat objektivní, když větší část prvního čísla Ikarie napsali přátelé a známí (Olšo vyber si). Proto budu velmi strohý a zůstanu jen na úrovni známkováni.

       Obálka - první strana výborná, Ikarii na stánku snadno rozeznáte od ostatních časopisů, pokud ji ovšem vystaví celou, k tomu však, třebaže po malířské stránce bezvadná, kresba nikterak neponouká.

       Rozlet - vtipně říká vše co je třeba říci: všimněte si hlavně časových údajů: je to zázrak, že se Ikarie vůbec objevila, velká škoda je, že tiskárny, když už pracují tak pomalu nedělají svou práci alespoň pořádně, většina chyb které naleznete byla v korekturách opravena leč pracující by jejich odstranění asi neúměrně vyčerpalo.

       Povídka Křišťálové sféry je rovněž výborná, otázkou je zda by se pro první číslo nedala vybrat vhodnější, kde by hrdinou nebyla kosmogonie, ale lidé.

       Četl jsem dopis Jiřího Olšanského, který k ní má rovněž výhrady a jako příhodnější uvádí povídku Jako bájný Fénix od van Vogta.

       Medailon autora Křišťálových sfér Davida Brina a rozhovor s ním - Ivan Adamovič, velmi dobře. Zákon přežití - akce, akce a ještě jednou akce, ale bohužel už zhola nic jiného. Nemám nic proti příběhům, kde se celou dobu střílí, i když např. Osvobozeni bylo místy trochu únavné, příběhu ale neodpustím nedostatek logiky. Kde se vzali všichni ti mutanti, když od katastrofy uplynulo jen několik let. Jakáže to katastrofa postihla svět? Podle příznaků šlo o neutronovou pumu, či nějaké ještě humánnější, majetek neničící zařízení, přitom ale svou silou deformuje prostor i čas. Proč nepocítili potřebu likvidovat parťáka už při minulých výpravách, když nyní není řečeno čím mu vadí. Dokonce se zdálo, že se navzájem potřebují. I vše ostatní, co v povídce nejdete je podřízeno pouze autorovu záměru a tempu /rytmu/ děje, nikdy logice.

       Světová SF: obligátní seznámení s polskou Fantastykou a jejím šéfredaktorem. Nevím, koho ještě může zajímat, snad jde o budoucí družbu. Na celém článku je pozoruhodné jen oznámení dodané po uzávěrce, že Hollanek byl ve své sesli vystřídán Lechem Jeczmykem, o kterém jsme v IK již příznivě referovali v souvislosti s uváděním české SF ve Fantastyce.

       Jiří Olšanský opět prokázal, že umí a že je v Ostravě a širokém okolí číslo jedna. Doufám, že si čtenář říká: Jaké jsou asi povídky v čele Ceny Karla Čapka, když Společnost Avonská Labuť byla desátá.

       Saudkova comicsová anekdota vzruší jen jeho sběratele, jinak na něho nic moc.

       Jeden den Zoji Andrejevny od Evy Hauserové mě poprvé nadchl při oslavách čtyřicátin Karla Jedličky. Tehdy, dlouho dlouho před revolucí jej četla v Plzeňské rychtě, pokládat proto Jeden den za příležitostné dílko spíchnuté teď, kdy už se to může, považuji za projev neinformovanosti, hraničící s ignorancí.

       Strana 43 je ukázkou grafikovy bezmocnosti. Použít Saudkův vtip jako celostránkovou ilustraci je projevem neúcty nejen ke čtenáři ale i spotřebovanému papíru.

       O Velinského románu na pokračování až po jeho kompletním otištění, začíná dobře.

       Vivisektor zatím zůstává hodně dlužen svému jménu. Snad je to dáno recenzovanými novinkami, Bradbury Clarke a Verne, o těch lze říci jen těžko něco nového. Pozorného čtenáře zamrzí chyby dané asi podmínkami vzniku prvního čísla Ikarie. Sam Parkhill nežil na Měsíci a o bolesti květin psal R. Dahl.

       Teoreticky článek L Dvořáka patří vedle Olšanského povídky k vrcholům čísla, ilustrace O. Neffa navíc skvěle vyvažuji jeho vážnost. Bude obtížné zajistit něco takového každý měsíc, na druhé straně si ale můžeme říci že by bylo ostudné, pokud bychom nebyli jako celek schopní vyprodukovat dvanáct myšlenek do roka.

       Slovník autorů SF ještě musí dokazovat svou oprávněnost. Kdyby kniha vyšla v dostatečném nákladu, vítal bych spíše dodatky k Něco je jinak. Věda a nevěda: Sex z létajících talířů je pěkně nudný blábol, ale snad pomohl kamelotům při

       prodeji. Můj tradiční článek o československém fandomu můžete přeskočit, je určen pro lidi, kteří se o existenci SF klubů a fandomu dovídají až z tohoto čísla Ikarie.

Než jsme se nadáli, vyšla Ikarie 2/90, o té již jen stručně.

       Obálka na úrovni předchozího čísla, v kladech i záporech, jen se zjistilo, že může být barevná oboustranně, hurá.

       Úvodník Rozlet Evy Hauserové nelze redukovat do několika vět, zamýšlí se nad vývojem představ o budoucnosti, postavení (úloze) SF a dojde i na ekologii.

       Úlohou Hvězdného tamtamu je spojovat Ikarii s fandomem a fanoušky mezi sebou. Uvidíme jak se to bude dařit. Zde máme největší šanci pomoci. uvítal bych pravidelnou dopisovou rubriku, ta ovšem předpokládá příjem alespoň jednoho inteligentního listu měsíčně.

       V rubrice Světová SF došlo na přání J. Olšanského. Až potud by bylo všechno v nejlepším pořádku. Van Vogtova povídka byla naposledy otištěna v roce 1971 v Květech a přestože tehdy vzbudila zasloužený ohlas, vzpomínám si, že inspirovala jednoho fejetonistu a byla citována i v rozhlasových Živých slovech, či jak se to tehdy jmenovalo, dnes ji znají pouze čtenáři fanzinů ve kterých byla několikrát přetištěna. Pod názvem Jako bájný Fénix se stala vedle Chrudošivých Borolů jedním ze sakrálních textů našeho fandomu. To jsou asi důvody, proč se mi nový název (zajisté přesný, leč nic neříkající) a překlad povídky od M. Martana zdaleka nelíbí tak, jak si práce zasluhuje. Jako bájný Fénix v původním překladu je vznešená záležitost, Obluda je jen jednou z mnoha amerických povídek. Srovnání jakou měrou je to vinou či zásluhou překladu věnujeme samostatný rozbor.

       Povídky typu Na návštěvě u normálních ... jsme donedávna /a částečně právem/ brali jako nesmyslné protesty levicovou ideologií oblbených intelektuálů, jejichž starosti bychom chtěli mít. Když vše dobře půjde, dočkáme se a bude na nás zda se dokážeme poučit.

       Harrisonova akční Krysa z nerez oceli vytváří pendant k Drukarczykovu Zákonu přežití v minulém čísle. Porovnejte kvalitu.

       Procházkův Rox'n'roll, pokud ho neznáte z Kočasu 89 si nedejte ujít, jde o autentický kyberpunk domácí provenience.

       V rubrice Teorie hloubá Ivan Adamovič nad pojmem fantasy a jeho směšováním s fantastickou literaturou. Nepřináší zatím žádná řešení, ale z gruntu problém obnažuje. Pro jemnější rozlišení kategorií navrhuji rozmyslet obsah pojmu fantaskní literatura. Umožní nám to vést řez mezi SF a fantasy a „nerealistickými“ pracemi třeba Gogola. Pavla Kosatíka Vivisektor se dostává do obrátek, jen tak dál a razantněji.

       Kdo očekával hodně od rozhovoru s Milošem Zemanem byl asi zklamán.

       V povídání o Běhounkově románu Na dvou planetách mě pobavila představa dnes vznikajících exilových nakladatelství v Albánii či na Kubě.

       S rostoucím znepokojením je třeba sledovat vzrůstající plochu věnovanou teorii comicsu. /Diplomaticky řečeno/. Nic proti Batmanovi, film bych docela rád viděl, ale i v článku samotném je řečeno, že evropský kulturní základ je jiný, a pokud nepochopíme /neprocítíme/ americky kontext comicsu, budou nám Batmanovi příznivci připadat jako ve vývoji opožděné děti. A právě přiblížení amerického kontextu /je-li možné/ mi v jinak zbytečně dlouhém a podrobném článku chybělo. Obávám se dokonce, že evropskou deformaci je postižen i věrozvěst comicsu, autor článku V. Veverka, zdá se, že za mentálně opožděné pokládá i své čtenáře, proč by se jinak po prezentaci do oči bijících fakt ptal -nepřipomíná vám to něco ?