Interkom: Clarion: Lze se naučit psát sci-fi?

Clarion (Polnice) je literární sf-seminář, který vznikl v roce 1968 na Clarion College Staste v Pensyslvánii, nyní se už řadu let koná v průběhu šesti prázdninových týdnů na Michigenské Universitě. Jeden z přednášejících, Algys Budrys (sf autor, vydavatel a literární kritik), vyjádřil své rozporné pocity, kterých se nezbavil ani po letech, ohledně toho, jak učit psát úspěšné sf povídky, v eseji, z kterého citujeme některé zajímavé pasáže. Zároveň osvětluje trochu tajemnstvím opředený průběh nejznámějšího sf literárního semináře ve Státech.

„Zatímco většina sf autorů prohlašuje, že psát se nedá naučit, stránky předních sf a f časopisů se plní povídkami absolventů Clarionu a dalších seminářů, vytvořených podle jejího vzoru. Jsou mezi nimi i vlastníci Huga a Nebuly a jiných ocenění pro sf autory.

Zkušenost říká, že základní stylistická obratnost se nejlépe získá a zažije, když si ji sami osvojíte metodou pokusů a omylů. Ve skutečnosti je každý začínající autor formován studiem, svým okolím, vydavateli, korespondenčními kursy, publikacemi typu Jak se naučit... apod. Clarion v podstatě tento proces urychluje a koncentruje úsilí elévů jedním směrem.

Talent nelze naočkovat, pokud ho máte, máte přinejmenším podezření, že ve vás něco je a tento pocit je motivací, která nutí potenciálního autora překonávat často neuvěřitelná protivenství a překážky.

Většina čtenářů považuje proces psaní v podstatě za produkt inspirace. Ta však sama o sobě zřídka vytváří povídky ve formě, která by někoho zaujala. Každý začínající autor si brzy poté, co se pustí do psaní, uvědomí jednu tvrdou skutečnost, která má co dělat s problematikou komunikace jako takové. Vaše první povídky nemají očekávaný účinek. Jejich čtenář obvykle vyjádří určitou reakci, naznačí, že jste se částečně trefili do černého, ale je zcela jasné, že neprožívá povídku tak, jak jste ji pociťovali vy, když se vám zrodila v hlavě. I vy sami, jakmile ji vidíte napsanou, jste nespokojeni, neboť nevystihuje přesně to, co jste cítili.

Je to proto, že nápad (představa povídky) a rukopis jsou napsány ve dvou různých jazycích. Větší díl nápadu, inspirace či jak to nazvat, je neverbální. Dokonce, i když máte představu scény plné dialogů, konkrétní slova se vynoří teprve tehdy, až začnete nápad rozpracovávat, „překládat“ ho do svého mateřského jazyka. Překlad do slov a vět je těžký. A my si to uvědomujeme. Čteme proto o tom, jak psát, sdružujeme se do klubů, kde se vzájemně podporujeme a pokoušíme se naučit slovník plný termínů jako je zápletka, konflikt apod. Hledáme sebemenší klíč k tomu, co děláme špatně. Jsou to muka. Může to trvat léta nebo věčnost, než získáme dovednost překládat obrazy v našich hlavách do slov, která obratem vytvoří stejné obrazy v hlavách čtenářů.

A nyní přichází se svoji nabídkou Clarion. Přihlásíte se, zašlete svoji krátkou povídku, a je-li dobrá, jste přijati. Počet účastníků je přísně omezen, maximálně 25. Pokud zaplatíte 1200 $, můžete se začátkem prázdnin sbalit, vzít si cca 800 $ na další předpokládané výdaje a na 6 neděl se zcela vyčleníte z dosavadního běhu svého života. Jste ubytováni na koleji, seminář probíhá v prostorách University.

Každý týden vede seminář jiný autor(ka), pečlivě vybraný pro svoji schopnost učit a profesionální úroveň. Např. již od 6O. let je to pravidelně D. Knight či H. Ellison. Není podmínkou, aby přednášející měli zcela shodné názory, opak je pravdou. Ale lektoři se shodují v názoru na význam pdstatných věcí vyprávěčské techniky.

Hned na začátku přednášející nastíní, co považuje za základní prvky povídky a jak je kombinovat, aby se dosáhlo efektu, který lidé v povídkách hledají. Vedle výkladu je hlavní program semináře jasný. Účelně a věcně se kritizují a rozebírají (s mírou i obhajují) práce kolegů. Nejdříve to jsou povídky zaslané s přihláškami a později rozmnožené kopie povídek napsaných již v průběhu semináře.

Semináře Clarionu mají daleko do sezení v kruhu a komentování typu: líbí se mi to..., nelíbí se mi to. Tenhle druh kašovité reakce je prakticky bezcenný. Vyžaduje se nelítostný, pronikavý, analytický rozbor. Účelem je, aby studenti začali uvažovat jako vydavatelé nebo profesionální autoři, kteří jsou, na rozdíl od talentovaných amatérů, schopni přesně rozlišit jednotlivé stavební kameny kterékoliv povídky a popsat, jak do sebe zapadají (či nezapadají), aby se docílilo žádaného efektu.

V nejkratší možné době se přechází na rozbor povídek napsaných v době semináře. S postupem času, jak se studenti snaží uplatnit to, co pochytili v seminářích a lekcích, začínají zákonitě trávit stále více času za psacími stroji (resp. word processory). Někteří lektoři zadávají speciální cvičení, která musí být napsána třeba do příštího dne, aby byla k dispozici na další seminář. Jedině tento typ internátního semináře umožňuje, aby nápady nevyvětraly. Vládne tu atmosféra přátelské konfrontace, každý nápad je dokonale proprán, komentáře jsou okamžité a funkční. O sci-fi se diskutuje i mimo program seminářů při jídle, po večerech na pokojích.

Za těch 6 týdnů proběhnou v hlavách studentů masivní změny, naučí se toho hodně o sobě i o sf a psaní. Po skončení semináře budou potřebovat hodně dlouhou dobu, aby si tu horu poznatků a zážitků přebrali a zpracovali. A pak již zbývá než psát a psát a psát a posílat.“ Tolik A. Budrys.

Zajímavý názor vyslovil známý americký sf autor Norman Spinrad, který v článku o sf generacích v USA říká, že generaci 70. let dominuje fenomén literárních škol podobných Clarionu. Typické je profesionální zpracování krátkých povídek, ale také relativní nedostatek velkých románů, stylistických experimentů a skutečně revolučních nápadů, spolu s menším zájmem o vědu a politiku. Typickým románovým tvarem jsou pokračování úspěšných děl. Objevilo se několik opravdu dobrých věcí, ale dopad na žánr sf asi literární kritika ohodnotí v budoucnu jako malý.