Interkom: O technice

Studoval jsem prvním rokem na kolumbijské univerzitě a četl jsem Danta a Aischyla jedním okem a Galaxy a Fantasy & Science Fiction druhým okem. Jak jsem záviděl všem těm novým spisovatelům, jen o pět nebo deset let starším než jsem byl sám, kteří řádili na stránkách nových časopisů! Jak jsem zíral na obsahy a představoval jsem si tam své jméno! Nemohu se na ty časopisy podívat ještě ani teď, aniž by se mi vybavila stará závist a touha. A také už nic neotřese mou vírou, že příběhy v těchto časopisech byly psány polobohy a že jejich kvalita bude pro mé vlastní práce navždycky nedosažitelná.

Všechno je otázka techniky, říkal jsem si. Můžu vyrukovat s náměty na povídky, které se vyrovnají těm jejich. Ale musím se naučit té jejich oslňující technice. Podívejte se na Bestera a Sheckleyho: jak rychlá a hladká je to próza, jak jiskřivé dialogy, jak živé jsou skoky a obraty děje! Podívejte se na Blishe, Asimova, Clarka: jak složité konstrukce, jak fascinující myšlenky! Podívejte se na Sturgeona a Farmera: jak bohaté tóny emocí, jak plné a zvláštní vidění života! Dick byl chytrý, Budrys zřejmě věděl, jak všechno funguje, Vance vyvolával do života galaxie baarev a struktur, Kuttner a Moorová psali povídky, které pracovaly jako krásně navržené stroje. Chtěl jsem dokázat to, co oni všichni dohromady, v jedné jediné povídce. (A cítím to tak dodnes.)

Samozřejmě pro mě nebyla žádná novinka„ že SF má být založena na spekulaci, na hypotézách typu „co kdyby“. („Co kdyby Marťané ovládli Zemi. Cco kdyby šlo cestovat časem. Co kdyby někdo vynalezl umělé služebníky, kteří by za nás dělali všechnu práci.“)

Problém je, že tyto nejobvyklejší spekulace, protože jsou tak zřejmé, už byly zpracované dávno. H. G. Wels se postaral o invazi Marťanů a o stroj času (kromě jiných témat), Karel Čapek dokonale využil motivu umělého služebníka a dal světu slovo robot. Tak co si tedy mladý spisovatel SF má počít?

Jim Blish mi dal klíč k řešení. Na oslňující novou myšlenku, říkal, možná přijdete jednou dvakrát za život, když budete mít štěstí. Ale abyste měli na nájem, musíte psát použitelné povídky denně.

Jedna cesta je spřáhnout několik známých témat dohromady tak, aby to nově osvětlilo další téma. Třeba Jack Williamson vzal téma robotů a zeptal se, zda roboti, určení k tomu, aby nás osvobodili od nudné a méněcenné práce, by se mohli stát až příliš výkonnými, takže by nám zabránili v jakémkoli úsilí vůbec. J. W. Campbell spojil myšlenku invaze mimozemšťanů se středověkou myšlenkou, že některé bytosti mohou měnit podobu. A tak dále.

Jednou jsem si přečetl v nějaké recenzi, že „autor píše dialogy, které neslouží jen k vyplnění prostoru, ale opravdu posouvají děj dopředu. Což je samozřejmě jediný druh dialogu, který by se v povídce měl vůbec objevit“.

Vida, řekl jsem si, dialog má tedy posouvat děj. Nemůžete jen tak tlachat o počasí nebo o tom, že vás tlačí bota, jako to děláte ve skutečném životě. Všechno, co postavy řeknou, musí pomáhat příběhu. Ovšemže dialog musí charakterizovat postavy, to je také součást výstavby děje. Ale na dialog se musíte dívat jako na strukturální prvek, ne jako na ozdobu.

Nejlepší spisovatelé zacházejí s dialogem tak, že současně osvětluje charaktery postav, poskytuje potřebnou informaci a posouvá zápletku, aniž by se slůvko řeklo zbytečně. Přirozeně můžete říct zbytečně spoustu slov a ještě se vám podaří povídku vydat. Vzpomínám si na jeden román z počátku 80. let, který přímo bobtnal neužitečnými dialogy: „Děkuji, doktore. Řekl jste nám, co jsme potřebovali vědět. Je mi líto, že jsme vás připravili o takovou spoustu času. Jsem si jist, že jste dělal, co jste mohl.“ - Tento román byl nejen publikován, ale získal Huga i Nebulu. Kniha měla ovšem mnoho hodnotných rysů; ale dialogy k nim rozhodně nepatřily.

Tento autor byl známý svými přiléhavými a nelítostnými recenzemi. Ve svých esejích o SF občas trousil užitečné drobné rady. Je dobré, říkal, dát hlavním postavám jména a popsat je hned ze začátku povídky. Nepopíšete-li, jak osoby vypadají, není to zločin, a v jistých případech to může být i dobré pro strategii zápletky. Je ale pravidlem, že čtenáři jsou vtaženi do příběhu rychleji, mají-li představu, jak lidé, o nichž čtou, vypadají. Také trochu líčení krajiny vám neublíží. Příliš mnoho popisu by ovšem mělo opačný efekt.

Dobrá SF potřebuje být postavená kolem nějaké myšlenky, představy, která stimuluje spekulaci, uvažování. Příběh o chlupatých dlouhouchých zvířátkách zvaných ňufíci, která hopkají a jedí salát, se nestane SF, protože jste králíky nazval ňufíky. Řeknete-li nám, že ňufíci žijí na Marsu, na věci to nic nemění, pokud váš Mars vypadá přesně jako Illinois. Jsou způsoby, jak udělat z takového příběhu SF: ňufíci mohou mít rafinovaně zločinné důvody, proč se maskují za králíky; Mars může vypadat jako Illinois, protože Marťané chtějí obalamutit návštěvníka ze Země. Ale budoucí spisovatel SF si musí být vědom, že to, co je potřeba, je inteligentní spekulativní myšlení a ne jen hromádky legračních jmen.

SF povídka musí mít smysl. Myšlenka, která sama sobě protiřečí po pěti stránkách, neosvětluje nic a dráždí inteligentního čtenáře. Blish cituje povídku Raye Bradburyho, který říká, že Mesiáš cestuje vesmírem; když přinesl své poselství na Zem, stěhuje se teď na Mars. Blish to považuje za „numerickou absurditu“. Ukazuje, že Ježíšovi by trvalo věčně, než by rozšířil učení po celé Galaxii, a že všemohoucí Bůh by jistě nalezl účinnější metodu šíření víry než udělat ze svého syna vandrujícího cestujícího.

Některé povídky mají zápletku založenou na neschopnosti postavy zaregistrovat některý fakt tak zřejmý, že až křičí. Takové povídky budou čtenáře s vysokou pravděpodobností otravovat.

Blish si myslel, že spisovatelé SF by měli něco vědět o vědě a používat vědu ve svých povídkách. To se před třiceti lety začalo zdát zastaralé a podivínské. Ale Blish neměl na mysli, že byste měli mít přesný technický nákres pro každé udělátko, o kterém v povídce mluvíte, nebo že byste v obsáhlých poznámkách měli čtenáře seznamovat s příslušnými astronomickými teroriemi. Šlo jen o to, že SF by měla mít nějaké spekulativní východisko, zakotvené v podmínkách reálného světa, a aby spisovatel mohl dobře zpracovat tuto spekulaci, měl by nejdřív něco vědět o tom, jak je reálný svět udělaný. Zkrátka SF by měla obsahovat aspoň nějakou stopu nějaké znalosti vědy.

To je vlastně jen jiný způsob, jak říci, že povídka má dávat smysl. Pokud necháte hrdinu přeplavit se z Marsu na Venuši na kajaku, přestavět fotografický blesk tak, aby z něj vycházely smrtonosné radioaktivní paprsky, nebo proměnit houbu v gorilu použitím mocných magnetických sil, smysl to dávat nebude. Skutečně chytrý SF profík pravděpodobně dokáže udělat ze všech těchto námětů něco smysluplného, ale ponecháme-li věcem původní smysl, jsou to hlouposti. Taková povídka bude patrně čtenáře nudit: nepravdivost v jedné věci, nepravdivost ve všem, říká se.

Umění vyprávět příběh se vyvinulo jako umění vykládat svět. Je to způsob tvoření řádu z chaosu, který nám krutí nebo téměř šílení bohové tady před dávnými časy zanechali.

Aby spisovatel dokázal vyprávět příběh, miusí nahlédnout do srdce chaosu; musí vědět něco o světě. Dokonce i když budete psát o planetě vzdálené milión světelných let, musíte trochu rozumět té naší. Jinak obyvatelé našeho světa nebude příliš zajímat, co jim říkáte.

Poznámka: o řadě bodů by se dalo diskutovat. Co říkáte tomu, jak Blish setřel Bradburyho? Existuje ve sci-fi právo na nějakou „básnickou licenci“ nebo ne? Obstála by vaše vlastní SF před touto kritikou, která požaduje nějaký skutečný vědecký prvek?

Navíc se mi z této zpovědi zdá, že Silverberg byl zpočátku hnán spíše ctižádostí než nějakou vnitřní potřebou něco vyjádřit. Přemýšleli jste nad tím, co k psaní pudí vás?