Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Gorby fiction vydal UKDŽ ve třech tisících výtiscích. „Autorův přístup je natolik osobitý, že ho nelze narazit na žádné Prokrustovo lože předpojatých hodnotových měřítek“, tvrdí Ondřej Neff v propagačním sloupku na zadní obálce.

       Nuže, autor je dlouholetý emigrant, tu a tam píšící básně, nevím, jestli v češtině nebo v angličtině. Občas plete dialogy, používá nesprávně přechodníky (nebo za to může přepisovač), a sovětské vědce astronomy nazývá dost důsledně astrology. Vzhledem k jiným vloudivším se chybičkám není patrno, zda to myslí jako vtip.

       Účelem knížky je ukázat, jaký je autor vtipálek a žertéř. Proto je použita kostra jednoduchá, naivní a téměř nenosná. Gorby fiction je třeba číst zvláštním způsobem, totiž vykašlat se na děj a číst vtipy. Naštěstí autor, byť stíhán vnitřním puzením dát svou vtipnost najevo, skutečně vtipný je. Jak už to bývá, některé jím použité vtípky jsou poněkud otřelé, jiné nikoliv. Některé jsou naprosto skvělé.

       Věci napomáhá i autorův nadhled, zásadně vůbec nic nebere tragicky a tak poměry na Zemi, viděné očima daleko rozumněji žijích emzáků, nedramatizuje. Mezi skutečné skvosty se dá zařadit dialog s Nelsonem Mandelou, interwiev s hvězdou pornofilmů Koko a úvodní dialog mezi Gorbym a Gorbovkou. Dobrý nápad byl také pojmenovat emzáky podle různých cukrářských výrobků. Pro děj to sice nemá vůbec žádný smysl, ale čtenář se je naučí velmi snadno rozeznávat. Naproti tomu jiné epizody, například milostné hrátky manželů Reaganových na jachtě, výš než do nebe volající pitomost sovětských zelených mozků nebo zvonící skleróza bývalého československého vedení jsou přinejmenším laciné. Vysoko bych ocenila povahokresbu, vedenou velmi úsporně a přesně, u Gorbačova v závěrečné části, kdy se chová „andělsky“.

       Prostě, člověk nesmí vůbec vnímat děj. Jen řeči, vtipy a dialogy.

       Před dvěma léty bych ještu tuhle knížku po přečtení spálila a prchala z místa činu. Ještě dnes mi bylo poněkud žinantní napsat „Gorby“ a „Gorbovka“ (Raisa mi připadalo poněkud příliš důvěrné, husy jsme s tou dámou nepásly). A tak mám pocit, že jsme my, Češi (Slováci samozřejmě také a Moraváci jakbysmet) už nějak zapomněli, jaké to bylo. Zkrátka, že jsme mrchy nevděčné. I když zrovna vtípky na téma nedostatku papíru v zemích socialistického tábora patří mezi ty lacinější. Tedy, toaletního papíru.