Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Ti vědci, to je ale pakáž. Jako kdyby jim nestačilo, že nám nadrobili atomové, vodíkové a já nevím jaké ještě pumy, DDT, freony, olovnatý benzín ... A když se sem tam kouknete na nějaký ten rádoby sci-fi film, tak vás musí jen těsně míjet náhlá příhoda mozková i srdeční z toho, co na nás ještě chystají. Klasickou ukázku shlédl každý, kdo neodolal magickému svitu televizní obrazovky a usedl v sobotu 22. 5. ve 22¹⁵ ke kanadskému filmu Kus věčnosti, což měl být „nevšední pohled na problematiku umělého početí“. Díky za tu inzerovanou nevšednost. Kdyby nám podobné pohledy měly zevšednět, tak to snad ať raději vyhyneme po meči i přeslici.

       Autoři nejdříve neodolali pokušení předvést divákovi na příkladě jednoho manželského páru pokusy o početí klasickou cestou. Selhání této archaické techniky se stává předehrou pro vstup vědy. Oplození in vitro přemůže macešskou matku přírodu a přiblíží manželský pár naplnění jejich přirozené touhy předat svou DNA další generaci. Jenže uznejte, to všechno jsou situace natolik blízké normálnímu životu, že jedině pořádný dějový zvrat může ze slibně rozběhnutého dílka vytvořit skutečný „trhák“. Zabijí se tím dvě mouchy jednou ranou. Zároveň se totiž vytvoří prostor, v němž se patřičně projeví zrůdnost dnešní biologie neštítící se buněk, molekul, genů a vůbec ničeho. Stačí malá autonehodička a manželský pár mizí ze scény. Místo erbenovských sirot, jež by plesaje poznaly matičku po dechu, zbyde jen několik embryí koupajících se v tekutém dusíku. Zatímco si nad nimi všichni zbylí protagonisté filmu kladou nerudovskou otázku, padouch - vědec vytuší svou šanci. Klonuje a klonuje, až si naklonuje dost materiálu pro své další špatnosti. Embrya umístí do umělé dělohy a nechává je dále vyvíjet. Ještěže film nekončí záběry, na nichž se nebozí plačící tvorečkové prodírají na svět potrhaným plastem svého inkubátoru.

       Vydechnete si úlevou ve čtvrt na jednu ráno, cvaknete knoflíkem bedny a se slovy : „To byla zas jednou ptákovina.“ si jdete lehnout. Marně. Nedá vám to a přemýšlíte, proč z celkem slušného námětu vyšel takový paskvil.

       Autoři zjevně nakupovali u odborníků. V právních kličkách kolem embryí ze zkumavky, ať už si hoví v chladu kontejnerů, v něčí děloze nebo někde úplně jinde, se za Atlantikem dovedou již dnes vyřádit tak, že nám se o něčem podobném nebude zdát ani za patnáct let. Navíc je to problematika nesmírně komplikovaná, citlivá a co do dramatičnosti dopadu na lidské osudy ji může trumfnout snad jen průběh ekonomické reformy v Čechách a přilehlých regionech. Jenže tyto dimenze námětu autorům filmu jaksi protekly mezi prsty.

       Ještě trestuhodněji promrhali zázemí, které jim skýtá v otázce klonování savčích embryí přítomnost Steena Willadsena - otce techniky klonování embryí -v laboratořích firmy Alta Genetics v Calgary. Vytěžili z ní jen pár mikroskopických záběrů, při nichž laik žasne a srdce odborníkovo zaplesá.

       Ani ten nápad s umělou dělohou není po odborné stránce tak úplně mimo. O tom se ostatně můžete přesvědčit i v naprosto seriózním odborném tisku, např. v úvaze G.A. Kerkuta na stránkách Comparative Biochemistry a Physiology.

       Proč je tedy „Kus věčnosti“ tak dokonale ubohý? Asi proto, že zasadíte-li si v Krkonoších na skalku palmu datlovou, je naivní očekávat úrodu datlí. A stejně tak nelze sklízet sladké plody diváckého úspěchu, zasadíte-li do celkem hodnověrných reálií něco tak nepravděpodobného jako je osamělý geniální vědec - zloduch. Dneska už se sám na vlastní pěst a navíc jen jakoby mimochodem nepropracuje k úspěchu ani takový génius a asociál, jakým je již jmenovaný Steen Willadsen. Vědecká práce dneška je týmová a drahá. Za své by mohl něco vyzkoumat ještě tak nějaký naftový šejk, ale řekněte sami, proč ten by to dělal. Prostě představa soukromníka, který louská jako na běžícím páse problémy, které jsou schopny zaměstnat celé ústavy na celé roky, a to ještě s pofidérní šancí na úspěch, je zcela nepřijatelná a hodnověrnost filmu s ní stojí a padá.

       Tu navíc nabouralo i pár technických detailů, které pozornějšímu divákovi nemohly uniknout.

       Tak například provoz laboratoří se vyznačoval podmínkami, při nichž se stává potřebná sterilita prostředí diskutabilní natolik, že by stačila na kolaps i ve fabrice na syrečky, natož pak při kultivaci lidského materiálu.

       To, že se po transplantaci embryí získaných oplozením ve zkumavce uchytí v děloze matky více zárodků a dosud bezdětným manželům hrozí cosi na způsob domácích mikrojeslí je poměrně běžný jev. Ale neřeší se totálním potratem. Existují elegantní cesty jak snížit počet plodů na míru, která vyjádřena číselně nevyvolá asociace s Klabzubovou jedenáctkou.

       Za největší hanbu vědce - padoucha však považuji, že se nechal zaskočit neschopností manželových spermií oplodnit vajíčko manželky a řešil tento problém semenem získaným od jiného muže. Stačí si otevřít periodikum typu Fertily & Sterility nebo Human Reproduction a dočtete se na toto téma o husarštějších kouscích, které lze navíc provádět bez rizika aidsu.

       Celý film mi vůbec na hony zavání argumentací demagogických odpůrců výzkumu na poli molekulární biologie, ať už jím je cholerický Jeremy Rifkina z Human Society, který šílí již při vyřčení slova gen nebo drsní hošani z Animal League, pro které je do základu vypálený výzkumák nebo malá bombička v bytě nějakého toho genového inženýra službičkou ve prospěch lidstva, kterou vždy rádi poskytnou.

       Svinstva se v biologickém výzkumu dějí, ale kdyby byla prováděna takhle naivně, nebylo by to ještě tak zlé.