Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Je těžké, přetěžké psát o téhle knize. Měla bych ji uvítat obdobně rozmarně bujarým výbuchem, jakým jsem kdysi přivítala Herbertovu Dunu. Pokud vím, 1984 kolovala pouze v samizdatu, který jsem pokojně přečetla v pracovní době na české prokuratuře, aniž by mě napadlo se bát. Nebylo na tom nic nápadného, mít před sebou štos stránek strojopisu, to totiž úředníci mívají dost často. Samozřejmě, byl to dost neohrabaný a nejspíš mírně krácený překlad, a hlavně bez Šimečkova doslovu. Obraz v knize líčený mi do jisté míry připomínal mé dětství, asi proto, že tehdy visel Stalinův obraz, kam se člověk podíval, a v rozhlase chodily každé ráno rozcvičky.

       Tak zlé to přece jenom není, říkala jsem si tehdy, striktně zakázanou knihu rozloženou na pracovním stole na prokuratuře. Nuže, nebylo.

       Samozřejmě, že ani v nejhlubších létech padesátých nikoho jen mírně rozumného nenapadlo cvičit s rozhlasem. Rozcvičky jsme poslouchali, protože podle nich se dalo odhadnout, kolik je hodin, podobně jako přímo milovaný pořad Stav vody na českých tocích a ten, kterému jsme říkali Výška, tlak, teplota, rosný bod.

       Možná, že jsme nemohli dýchat, bylo spousta věcí, které se jako nesměly říkat a přesto říkaly. Snad to skutečně všechno bylo těžší pro straníky než pro bezpartijní, což se vlastně rovná Orwellovým prolétům. Samozřejmě, z rádia a později z televize zněl newspeak, jenže pro nás to prostě byly bláboly, pokud se nás to později týkalo pracovně, pak to byly Pindy naší Mindy, na které bylo třeba reagovat na stejné úrovni. V zásadě bylo důležitější, že venku kvetou stromy, a jestli mám co číst.

       Teprve, když se z toho člověk dostane, z těch povinných schůzí a funkcí, aby děti měly dobrý kádrový posudek, z toho chození na brigády, když chce děti dostat na vysokou školu, pochopí, že Orwell velmi přesně vystihl, v čem jsme žili.

       Vůbec se nedivím komunistům, že ho zakazovali, asi spíš než my normální bezpartijní či proléti chápali, o čem ten muž vlastně píše. Bylo to od nich zpozdilé. My jsme si tehdy nad samizdatem říkali: Tak zlé to přece jen není...

       Oni věděli, že je.