Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Mám před sebou dvě knihy z nakladatelství Tatran, které jsou si podobné nejen výtvarným pojetím obálky. Letos na jaře vyšel „Frankenstein čiže moderný Prometeus“ paní Mary Wollstonecraft Shelleyové (1797-1851, román vyšel v 1818), jeden to z mezníků v dějinách SF, některými milovníky bývá dokonce označován za první SF knihu vůbec (budiž jim to přáno). Druhá kniha vyšla již před rokem a soudím, že ve vývoji hororu a upírské literatury i filmu sehrála roli ještě významnější - „Dracula“ Brama Stokera (1847-1912, román vyšel v roce 1897). Obě knihy, ač jejich vznik od sebe dělí téměř jedno století, jsou si stylově velmi podobné a obě jsou typickými ukázkami gotického hororu. nesou výraznou pečeť literární módy 19. století, jejich styl je tak výrazný a nezvyklý, že nepřipraveného čtenáře patrně velmi překvapí a možná i zaskočí. Autoři si tehdy libovali ve filosofii a psychologii a tak na mnoha stránkách rozebírali city i pocity svých hrdinů a snažili se obsáhnout přinejmenším smysl lidského života. Příběhy jsou tedy vyprávněy v ich- formě, a aby se předešlo jednotvárnosti, osoby vypravěčů se střídají navzájem i s citacemi z dopisů či deníků. Pro současného čtenáře jsou přesto úvahové pasáže (často dosti naivní) velice únavné a tak mu nezbývá, než tyto úseky, chtěje se dobrat konce, přeskakovat nebo se jimi pracně prokousávat, což zajisté zážitku z knihy mnoho nepomůže.

       Tyto rysy jsou výrazné hlavně u staršího Frankensteina, kde sebereflexe hlavního hrdiny i jeho výrobku zabírají snad čtyři pětiny textu. Děj pak postrádá napětí a je zoufale nudný, zvláště když úvahy jsou prakticky stále tytéž. Naštěstí nemohu z této stránky hodnotit původního Draculu, neboť byl nejen přeložen, ale i upraven, přičemž úprava znamenala hlavně odstranění oněch pasáží, které nazvu, ač to zní trochu krutě, zbytečnými. Slovem naštěstí jemně naznačuji, že úprava byla nejen vhodná, ale i velmi dobře provedená, což se pozná nejlépe podle rozdílu v čtivosti i stravitelnosti obou knih. Vnucuje se otázka, proč nešlo něco podobného udělat s Frankensteinem. Přečetl jsem jej několikrát a snažil se představit si případné úpravy, přes všechnu snahu mi však z románu nikdy nezůstalo více, než trošku delší povídka. Úprava by tedy byla asi zárovň popravou, svou roli tu patrně sehrává i úcta k tak historické knize.

       Tím se dostávám k hlavnímu rozdílu mezi oběma knihami. Frankenstein se stal slavným díky myšlence umělého člověka a odpovědnosti jeho tvůrce, zpracování však úrovně nápadu nedosahuje. V knize zoufale chybí dějotvorné prvky: mladý F. stvoří šeredku, ta mu zabije dvě třetiny blízkých (celkem čtyři člověkomrtvoly), a pak už jsou tam jen úvahy o škodlivosti poznání a o tom, že lidé mají mít rádi škareďochy. (Tady trochu zjednodušuji, ale v zásadě je to opravdu tak.) Naopak Dracula je kniha nepříliš známá (ostatně, kolik je toho u nás známo o upírech a gotickém hororu?), zato má podle mého názoru všechny předpoklady přežít rok 2000. Bram Stoker přímo hýří nápady, prakticky všechno, co se později objevilo v knihách i filmech o upírech, je již v jeho knize. Děj je velice poutavý a napínavý, výhry střídají prohry ve fascinujícím rytmu, vše je podepřeno bohatou stavbou příběhu - čtyři vypravěči, deníky, dopisy, telegramy, více dějových linií, které se proplétají a každé křížení je těhotné katastrofou. Když jsem knihu četl poprvé, nedokázal jsem se, přes značně pokročilou hodinu, od ní odtrhnout a jít spát.

       Shrnu-li své povídání, pak musím s hlubokým zármutkem v srdci konstatovat, že Frankenstein je pro běžného (ba nebojím se říci konzumního) čtenáře pravděpodobně nenávratně mrtev, bohužel patrně oprávněně, přesto stále věřím, že si své fandy najde mezi zájemci o historii SF či nostalgickými milovníky zašlých věků. Žádnou starost si nedělám o osud Draculy, kterého mohu směle a bez výčitek svědomí doporučit každému, kdo má rád napětí a mrazení v zádech (nemluvě o obdivavatelech upírů a chovatelech netopýrů), protože se dobře čte, je svěží a napínavý a nápady jsu bohaté, původní a skvělé.

       Jako česky hovořící Slezan se neopovažuji hodnotit jazyk obou knih, nemohu také, originál neznaje, hodnotit kvalitu překladu. omezím se tedy na svůj pocit, že jazyk je bohatý a svěží, nevšiml jsem si, že by mě někde zabolela neobratná vazba či vyjádření. Závěrem chci vyzvat všechny obyvatele ČR: občané, nebojte se slovenčiny! Je pěkná, po krátkém tréningu se čte stejně snadno jako čeština a hlavně - stojí to za to, slovensky vyšly hromady pěkných knížek.