Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Svého času mi Zdeněk ukázal článek F. Novotného „V tisku ženy“, ve kterém Franta až nekriticky chválí mou povídku „Oni“. Na povídku bylo dost ohlasů, kladné, a v tom případě nadšené, záporné, a v tom případě zavrhující mou práci až do nejhlubších temnot pekelných. Pokud jde o záporné reakce, mohu k nim říci dvé: Za prvé jsem v záhlaví umístila varování, že povídka není pro slabé povahy či žaludky, střeva (pro ta zejména), a pochopitelně z toho vyplývalo, že není ani pro slabé močové měchýře a chámovody. Kdo to četl přes uveřejněné varování, může si následky přičíst jedině sám, rozhodně nemá právo cokoliv vyčítat redakci nebo mně. Za druhé ty šokované mladíky vcelku chápu, poprvé zjistili, jak moc lze druhému člověku ublížit takzvaně normálním jednáním a asi jim dá ještě několik let práce, než zjistí, že to skutečně lze.

       Měla bych laskavější čtenáře poinformovat, jak vlastně povídka vznikla. Původně to byl příspěvek do kafkovské soutěže. Shodou okolností se v té době, kdy soutěž byla vypsána, ocitla v mém okolí idea, že absurdní spisovatelé - Beckett, Ionescu či Havel vlastně nedělali nic jiného než popis reality. Prima, usoudila jsem, popíšu svou realitu. Povídka začala běhat po samizdatu a já, jak jsem vyráběla další opisy, jsem vyráběla i další, čím dál tím syrovější verze, kladné přijetí mě povzbudilo a mnoho věcí, v jejichž zachycení mi původně bránily jakési zábrany, které nehodlám identifikovat, jsem nakonec napsala. Současně jsem vyhubila spoustu malicherností. Pikantní na celé věci je, že v původním plánu byla právnická sf - vysublimovaný manžel v našem právním řádu (tedy manžel zmizelý, ale ne mrtvý) je nejhroznější situace práva rodinného a občanského. Taková chuděra manželka je pak například bez peněz, ale bez souhlasu vysublimovaného manžela nemůže prodat auto nebo barák! Pochopitelně, stejná situace platí i pro manžela, kterému vysublimovala manželka, ale v praxi jsou běžnější sublimace manželů, třeba zavlečením do nějakého toho Gulagu, nebo ve zmatcích válečných či revolučních. Právníci z některých oblastí Slovenska či ze Severní Moravy by o tom mohli vyprávět. Jeden z nich (Severomoravan) mi o tom opravdu vyprávěl. Tedy, i ona sublimace je vlastně naprosto realistický prvek, jen nakonec využitý jiným způsobem.

       Moje „Žena“ nakonec volí útěk, nechává vysublimovat samu sebe s dětmi - nemůže je nechat ve světě, který nenávidí - nebo nechává vysublimovat zmíněný svět. Je to jedno, výsledek musí být stejný. A tady je právě háček. Paní McKee Charnasová má možná přístup školačky, přímočarý a primitivní, ale brání se, útočí, bojuje, volí akci, aktivní přístup. Já jsem, a to i ve skutečnosti, pes obranář, který měl jenom obyčejné štěstí. Neumím nic jiného - ale umím, jenom nedělám - než utíkat, schovat se, animozitu vůči lidem přenést na předměty (sublimace darovaných čepiček místo sublimace dárkyně). Možná, že lidé vnímají můj přístup jako humánější, a mají pravdu, ale přesto jsem se při konfrontaci „Oni“ s povídkou „Kozy“ hluboce styděla za svou zbabělost.

       Podotkla jsem před chvílí, že jsem měla obyčejné štěstí. Nuže, zkoušku z dějin mezinárodního dělnického hnutí jsem zavěsila, byvše naprosto dutá (já vím, že ten přechodník je chyba, ale ten tvar se mi líbí), na základě virtuozního, na místě vymyšleného srovnání fašismu a komunismu, kdy jsem našla spoustu styčných bodů. Zkoušku jsem dostala za myšlení, zkoušející okamžitě poznala, že jsem dutá. Byl červen 1968. Kdybych byla o rok mladší, mohla jsem se za totéž ocitnout ve vězení nebo aspoň skončit s veškerým studiem. V tomtéž roce jsme probírali předmět, kterému se bůhvíproč říkalo marxistická filozofie. Hlavně jsme totiž díky nezapomenutelnému dr. Sochorovi probírali Freuda a jeho žáky, veškeré jiné filozofy jen natolik, abychom zjistili, že jejich učení nám jest v životě na draka. A tak bych mohla pokračovat.

       Možná to všechno bylo špatně, kdybych neměla tak nestydatou kliku, možná bych byla tvrdší a útočnější. Nicméně, Franta můj výpracek chválí a já si toho neobyčejně cením.